Zapomněli jsme, o čem Vánoce vlastně jsou, říká zpěvák Ondřej Ruml
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
28.12.2018
Rozhovor Vánoce v Praze

Zapomněli jsme, o čem Vánoce vlastně jsou, říká zpěvák Ondřej Ruml

Zapomněli jsme, o čem Vánoce vlastně jsou, říká zpěvák Ondřej Ruml
Před deseti lety sahal po vítězství v televizní show X-factor, skončil tehdy druhý, nepřehlédnutelný byl i v pořadu Tvoje tvář má známý hlas. Hrál v muzikálech i v televizním seriálu, srdce Ondřeje Rumla ale bije v rytmu jazzu a swingu a bluegrassu, nijak okázale, zato nápaditě. Netradičně pojal i onen starobylý příběh o jedné padající hvězdě a neobyčejném dítěti…

Před deseti lety sahal po vítězství v televizní show X-factor, skončil tehdy druhý, nepřehlédnutelný byl i v pořadu Tvoje tvář má známý hlas. Hrál v muzikálech i v televizním seriálu, srdce Ondřeje Rumla ale bije v rytmu jazzu a swingu a bluegrassu, nijak okázale, zato nápaditě. Netradičně pojal i onen starobylý příběh o jedné padající hvězdě a neobyčejném dítěti…

Ondřeji, vy jste si – a samozřejmě i nám posluchačům – letos nadělil po stromeček nové album; jmenuje se Zapomenutý příběh – o čem je?

Tahle deska je v první řadě asi zvláštní tím, že nese v jednotlivých písních ucelený příběh, a před každou z nich je i průvodní slovo. Kombinace zpěvu a mluveného slova je na hudebních albech trochu neobvyklá, ale v tomto případě má, myslím, své opodstatnění; album přináší všem velmi známý Betlémský příběh. Známý ovšem jen relativně, protože ve skutečnosti se na něj tak trochu pozapomnělo, alespoň my s autorem Zdeňkem Bričkovským máme takový pocit. Proto ten název – Zapomenutý příběh.

Takže Ježíšek a momentálně tolik skloňované Vánoce…

Je to samozřejmě o Vánocích, ale ve slově zapomenutý je schované i něco víc, než jen zprofanované „Vánoce jsou svátky konzumu“. Vánoce slavíme rok co rok, ale myslím, že se trochu zapomíná na to, proč vlastně. Neví se proč a co oslavujeme, jaký to má důvod, co to vlastně znamená, nebo kdo je to Ježíšek. V tom našem zapomenutém příběhu se autor textů Zdeněk Bričkovský snaží naznačit něco, co bych nerad prozrazoval, ale každý to jistě při poslechu alba pochopí. Například, že Ježíšek je láska, která je v každém z nás. A dárky, které si dáváme, to je právě ta láska.

Vloni jsme Vánoce trávili se ženou na kubě, letos jsme v Jablonci, u krbu,
s cukrovím a se vším,
co k Vánocům patří.

Mluvené slovo na albu obstaral Bolek Polívka, proč právě on?

Za prvé proto, že David Rotter, který aranžoval písničky pro tohle album, se s ním velmi dobře zná, jsou ze stejné obce a spolupracují spolu už dlouho, napsal mu například hudbu k představení Šašek a syn. Já jsem s Bolkem už taky párkrát pracoval, nesmírně jsme si sedli, je to velmi hluboký, citlivý člověk. I proto to bylo první jméno, které nás s Davidem okamžitě napadlo, o nikom jiném jsme ani nepřemýšleli, a jen jsme doufali, že bude souhlasit. A vyšlo to!

Zní už písničky z tohoto alba na vašich vánočních koncertech?

Ano, zazněly samozřejmě na křtu, který proběhl 10. prosince v divadle Radka Brzobohatého, na koncertech v Jablonci, v Liberci, v Nymburku a taky v Novém Městě na Moravě, odkud vlastně celé album vzešlo. Právě tam, na jedné základní škole, totiž učí hudební výchovu Zdeněk Bryčkovský. A tam taky ty písničky poprvé zahrál dětem. Uspořádal besídku, která měla obrovský ohlas.

To ale nejsou klasické koledy, daly by se i tak nazvat „hudbou pro děti“?

Já nikdy v ničem nerozlišuju, jestli je to pro děti nebo pro toho či onoho. My dospělí často určujeme, čemu děti ještě takzvaně nerozumí, jenže ony kolikrát rozumí světu líp než my. To dokazuje mimo jiné fakt, jak se na té besídce živě zajímaly a pokládaly neskutečně hluboké otázky. Když se v jedné písničce zpívalo o tom, jak pastýři neměli nic, co by mohli Ježíškovi dát, a tak mu dali své srdce, ptala se třeba jedna holčička: „Jak mu mohli dát srdce a žít pak bez něj?“ To jsou přece tak krásné otázky! A mnohé jsou na albu zodpovězeny.

O Vánocích si dáte pracovní pauzu?

Částečně, i když koncertuju i 27. prosince. Ale sváteční dny budu trávit v kruhu rodinném, v Jablonci, u krbu, s cukrovím a se vším, co k Vánocům patří.

Děláte Vánoce ve velkém?

Většinou se sejdeme s celou rodinou; s mými dvěma bratry a jejich rodinami, babičkou, bývá s námi i bratr mojí ženy, takže nás je minimálně osm.

Dodržujete vánoční tradice?

Spoustu. Míváme třeba prostřeno i pro dědu, který už není mezi námi.

Vaše manželka je Kubánka, přidali jste do českých Vánoc i nějaké kubánské zvyky?

Na Kubě se Vánoce nijak zvlášť neslaví, ne snad proto, že je tam permanentní léto, ale nepřikládají jim až takový význam. Vánoce jsou přece jen křesťanské svátky, a i když na Kubě jsou i odnože této církve, převládá tam santeria, což je mix křesťanství a afrokubánských náboženství. Vloni jsme Vánoce trávili se ženou u nich, a nějaké stromečky jsem tam sice viděl, ale bylo jich minimum.

Kdy jste vlastně byl na Kubě naposledy?

Letos v červenci. A chystáme se tam s manželkou v dubnu.

Jaké máte – kromě výletu na Kubu – plány na příští rok?

Já mám hodně práce vždycky v období od září do dubna. To je skutečně nabité, takže mám volno sotva jeden den v týdnu. Pak zjara a přes léto mám ale zase poměrně dost času na cestování nebo i nějaké to poflakování, ať už na Slapech nebo třeba na Kanárech. Vždycky si naplánuju aspoň měsíc, kdy manažerce zakážu organizovat cokoli pracovního, a užiju si volna dosyta.

Tohle rozdělení září až duben a jaro-léto je typické pro hudební branži, nebo jen pro vás?

Jsou hudebníci, kteří to mají naopak, protože hrají hodně na letních festivalech, kde já se až tolik nepohybuju, protože žánrově do téhle kategorie úplně nespadám. Mám spíš menší koncerty a komornější vystoupení, na festivalech mě často přehluší rocková kapela z vedlejšího pódia. A třeba moje deska Nahubu, přestože je to show a legrace, vyžaduje už ze zvukových důvodů jiný, uzavřený prostor.

Takže tyhle velké akce nemáte rád? Nebo to jen vychází ze specifikace vaší hudby?

Naopak, já mám rád hlasité kapely, například JAR nebo Lucii. Akorát že moje cesta se momentálně ubírá směrem, který se na obří open-air festivaly nehodí.

Před dvěma lety jste byl účastníkem pořadu Tvoje tvář má známý hlas, sledujete podobné soutěže i teď? Přestože je to klasický mainstream, což vaše vlastní tvorba určitě není?

Nevím, proč bych to měl takhle dělit. Mně je srdečně jedno, jestli je něco mainstream nebo ne. Zásadní je, že mě to musí něčím nadchnout. Občas podobné pořady sleduju, ale opravdu výjimečně, protože nemám doma televizi. Z internetu se ke mně leccos přesto dostane, takže to zkouknu ze záznamu. Ale nepouštím si večer programově televizi a netrávím čas jejím sledováním.

Poslední dobou to dělá čím dál tím víc lidí, že si onu kouzelnou bedýnku vůbec nepořizují…

To je přirozený vývoj. S tím, jak se objevují další možnosti, televize ztrácí na atraktivnosti. Lidi můžou na internetu sledovat, co chtějí, a ne, co jim někdo vnutí.

Z pohledu muzikanta vám to nevadí? Dřív byla přece jen televize hlavním zdrojem zábavy, který do značné míry určoval popularitu umělce.

Už je to jinak, sociální sítě typu Instagram a Facebook význam televize dost omezily a pomalu přebírají její funkci. Ale záleží na dramaturgii. Nikoho každopádně příliš nebaví koukat na film, když na vás každou čtvrthodinu vybafne desetiminutová reklama.

Souhlasíte s tím, že z rozhlasu a televize zní jen určitý druh hudby?

To je debata na jeden celý další rozhovor. O tom se diskutuje hodně, a nejlépe po třetím pivu. Víte, dramaturg rádia je člověk, který je pod velkým tlakem – z jedné strany interpretů, z druhé všeobecného mínění, o kterém ale vlastně nikdo neví, jaké je. Takže slyšíte ty věty jako „Já musím pouštět to, co lidi chtějí.“ A já si vždycky říkám, jak ty to víš? Průzkumy se sice dělají, jenže probíhají tak, že lidi sedí u stolu, poslouchají a zaškrtávají, co se jim líbí. Ale podle mě by veřejnoprávní média měla přece jen nabádat k poslechu a sledování něčeho kvalitního. Trochu vzdělávat, inspirovat.

To se v médiích říká všeobecně – že se musí lidu dát takzvaně, co si žádá. Cítíte vy coby muzikant nějaký takový tlak? Peněz, trhu, poptávky?

Všichni máme možnost volby. Pokud někdo říká, že nechce, ale stejně musí, tak to není pravda. Nemusí. Dá se to i jinak. Třeba si není nutné brát tolik hypoték a leasingů, aby člověk nebyl ve stresu ze splácení. Dá se vyžít s málem, stačí se jet podívat do Afriky nebo právě na Kubu, jak se tam lidé dokáží radovat z maličkostí. Jasně že to není ideální, ale mnohem větší důraz kladou na rodinu, přátelství, lásku. Já jsem šťastný a děkuji za to, že můžu dělat práci, která mě baví, ale nebojím se říct, že je to z velké části moje vlastní zásluha. Šel jsem si za tím prostě tak dlouho, až jsem se dostal tam, kde jsem a kde je mi dobře. Ale moc dobře vím, že je to křehké, protože každou chvíli se může stát něco, co to změní. Každopádně pokud člověk žije život, s nímž není spokojený, není nic jednoduššího, než to změnit.

Na druhou stranu je srozumitelné, že někteří lidé nemají takovou sílu a ovlivňuje je kdeco; je snadné podlehnout oné špatné náladě.

A víte, proč tomu tak je? Lidi zapomínají, že existuje něco mezi nebem a zemí, co nás přesahuje, nějaký vyšší princip, který neradno podceňovat. Nechci použít přímo slovo víra, ale možná že právě v tomhle předvánočním období je docela na místě. Ale lidi neradi přiznávají, že by mohli v něco nebo v někoho věřit. Přitom je zajímavé, že když se zarytým ateistům stane něco nepříjemného, najednou volají Bože, pomoz!

Vy jste věřící? A odjakživa, nebo jste k tomu došel časem?

Jsem věřící a myslím, že odjakživa, akorát že poslední dobou to nějak víc zkoumám a přemýšlím o tom.

Napadá mě, že se o oněch věcech mezi nebem a zemí bojíme přemýšlet, protože vyvolávají otázky, na které nemáme odpovědi. Nemáme jistotu, jak to doopravdy je.

A taky je to něco, co nemůžeme ovlivnit. Já si ale myslím, že všechno na světě se děje správně. Jenom my nechápeme v daný okamžik důvod a souvislosti, nejsme schopni rozpoznat, jaký význam to v našem životě má. Rozuzlení přichází většinou až později. Chce to čas v životě někam dojít a něco si odžít. Ale lidi by se neměli bát, protože stačí vědět, že láska je tady pro každého.

 

   Fotografie: