Když nepiješ, jsi pro lidi divnej, říká Míša Duffková. Za Zápisník alkoholičky získala Magnesii Literu
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
10.04.2019
Rozhovor

Když nepiješ, jsi pro lidi divnej, říká Míša Duffková. Za Zápisník alkoholičky získala Magnesii Literu

Když nepiješ, jsi pro lidi divnej, říká Míša Duffková. Za Zápisník alkoholičky získala Magnesii Literu
„Kdybyste mi v mých dvaceti letech řekla, že se budu jednou léčit se závislostí na alkoholu, vysmála bych se vám,“ řekla mi Míša Duffková, která za svůj blog Zápisník alkoholičky v neděli získala Magnesii Literu. Do závislosti na alkoholu spadla ve svých 23 letech. Dnes je z ní abstinující alkoholička, která pomáhá šířit osvětu...

„Kdybyste mi v mých dvaceti letech řekla, že se budu jednou léčit se závislostí na alkoholu, vysmála bych se vám,“ řekla mi Míša Duffková, která za svůj blog Zápisník alkoholičky v neděli získala Magnesii Literu. Do závislosti na alkoholu spadla ve svých 23 letech. Dnes je z ní abstinující alkoholička, která pomáhá šířit osvětu...

Míšo, vy jste před několika dny vyhrála Magnesii Literu za svůj blog Zápisník alkoholičky. S čím jste ho začínala psát? Jaký byl váš motiv?

Začínala jsem ho psát s tím, abych sdílela tu zkušenost. Já sama jsem se totiž neměla kam obrátit, když jsem měla problém s alkoholem. Na internetu najdete jednu, dvě stránky, které se touto problematikou zabývají a ještě nejsou moc konkrétní. O tomhle tématu se nemluví a to je něco, co mi leží na srdci. Spousta lidí si totiž stále neuvědomuje rizika, která alkohol má. Pořád to bereme jako zábavu, ale může to přerůst v obrovský problém.

Dobře, ale většinou stojí na počátku ještě něco jiného než alkohol, ne? Nějaká nespokojenost v životě...

Ano, v mém případě to byla nějaká frustrace a nezralost.

Nezralost?

V té době se mi narodila dcera a já na mateřství nebyla připravená. Když jsem otěhotněla, neuvědomovala jsem si, co mateřství všechno přinese. A i když svoji dceru miluju nade všechno na světě, tak jsem tu roli v první fázi nepřijala a nebyla jsem schopna se s ní ztotožnit.

Kolik vám bylo, když jste do závislosti spadla?

23. A dva roky předtím bych vám tvrdila, že tohle mě nemůže nikdy potkat. Byla jsem o tom bytostně přesvědčená.

Myslíte si, že alkohol je pořád tabu?

Zlepšuje se to. Ale horko těžko. Hodně tomu pomohla kampaň Suchej únor. A i díky ní jsem se rozhodla vyjít z anonymity.

Ozývají se vám lidé, píšou vám?

Ano, hodně lidí. Třeba 20–25 denně. Většinou chtějí radu, ale ty já neposkytuji, protože nejsem odborník a to taky lidem říkám. Můžu jim říct svoji zkušenost, pohled na věc, ale určitě ne radu.

V momentě, kdy jste spadla do závislosti na alkoholu, co by pomohlo nebo pomáhalo vám od těch nejbližších?

Moji příbuzní se snažili udělat úplně všechno a já sama nevím, co by v té nejhorší fázi mohli udělat víc. Mluvili se mnou, prošlo to přes výhružky, prosby, domluvy a nic nepomohlo. Na někoho zabere, když ho necháte padnout úplně na dno.

A vám pomohlo co?

Až když jsem se sama na sebe podívala a řekla jsem si, že takhle už ne. Dva dny jsem stála před zrcadlem, bylo mi špatně psychicky a fyzicky, měla jsem asi promile a půl a potřebovala jsem hladinku doplnit, ale byla jsem ještě schopna zavolat adiktoložce, že musím hned nastoupit na detox. Se mnou je to jinak těžké, jsem tvrdohlavá a přiznat okolí, že má pravdu, je pro mě problém.

KDYŽ PŘIJDETE DO PRÁCE NALÍČENÁ SE ŽVÝKAČKOU V PUSE, NIKDO NA VÁS NIC NEPOZNÁ.

Lidé kolem vás nic nepoznali? Třeba v práci?

V práci to nevěděl nikdo.

To na vás nebylo poznat?

Neměla jsem žádné absence. Když jsem cítila, že je to hodně špatné, tak jsem zavolala, ale nikdy se nestalo, že bych nepřišla bez omluvy. Takže když jsem nastupovala na detox, tak můj zaměstnavatel absolutně nic netušil.

A teď upřímně – myslíte si, že to na vás opravdu nebylo poznat nebo je to tím, že jsou lidé od sebe natolik odpojení, že se nevnímají, nedokážou poznat, nebo je možná ani nezajímá trápení druhých...

To je hodně dobrá otázka. Myslím, že v té práci, ze které jsem odcházela na detox, to fakt nevěděli a ne z důvodu, že by se nezajímali. Zrovna alkoholismus se dá dobře skrýt. Když ráno přijdete nalíčená se žvýkačkou v puse, tak nikdo nic nepozná. Deprese a psychické poruchy se schovávají o poznání hůř.

Proč jste ten problém tajila tak dlouho?

Nechtěla jsem okolí přiznat, že nějaký problém mám. Já to věděla třeba rok a půl. Přesně si pamatuju, jak jsem jednou ráno vstala – asi rok, dva před léčbou – a bylo mi špatně, vůbec jsem si nepamatovala, co jsem s manželem večer předtím doma dělala, a řekla jsem si, že už si tu lahev nekoupím a večer jsem s ní seděla doma. Tak tam už jsem si řekla, že mám asi problém. A měla jsem ho ještě další rok a půl.

Kde jste byla na detoxu?

Ve Střešovicích. Tam je uzavřená psychiatrie.

Jaké to prostředí bylo?

Já se v něm cítila hrozně. Nejsou tam jen lidé závislí na alkoholu nebo drogách. Vezmou vám tam úplně všechno – od nabíječek na telefon přes parfém, žiletku, řasenku. Nemáte možnost u sebe cokoli mít. Najednou jsem byla úplně nesvobodná, ztratila jsem rozhodovací schopnost sama nad sebou, a to pro mě bylo úplně nejhorší.

A váš návrat do práce?

Ten byl hrozný. Vrátila jsem se po nemocenské a šéf na mě nastoupil s tím, že se stejně nemůžu nikdy vyléčit, že do toho určitě spadnu znovu. To slyšet úplně nechcete. Ale akorát mi končila smlouva, takže jsem odešla.

V čem jste dneska jiná, než před touto zkušeností?

Změnila jsem se hodně. Nějaké rysy jsou stejné, třeba ambice, které jsem měla, jsou zpátky a jsou možná ještě větší, než byly dřív. Jsem ale určitě vyrovnanější, stabilnější. Sice mě pořád ještě hodně věcí zvedne ze židle, ale oproti tomu, co to bylo dřív, mě spousta věcí nechává chladnou.

Je něco, čeho litujete?

Jediné, čeho lituju, je, že jsem se nevěnovala dceři, jak jsem měla. Jinak ničeho. Bez té zkušenosti bych dneska nebyla tam, kde jsem. Nevznikl by blog, který dneska sleduje přibližně 16 000 lidí.

Co na vaše abstinování říká vaše okolí? Jak reagují na to, když si v hospodě dáte nealko místo dvou deci vína?

Já už jsem profláknutá, takže se nikdo nesnaží mi alkohol nabízet. Ale nad tím, jak se stavíme k alkoholu, bychom se určitě měli víc zamyslet. Co vám řeknou kamarádi, když si v hospodě nedáte? Jsi divnej, trapnej, nemocnej, bereš prášky. A to je hrozné. Místo toho, abychom říkali někomu, kdo se opije, že je trapnej, tak to říkáme tomu, kdo zůstane střízlivý. To je šílená absurdita. Alkohol konzumujeme při jakékoli příležitosti. Ať jsme smutní, veselí, nervózní, bolí nás žaludek. Říkáme: bolí tě žaludek – dej si fernet, po obědě si dej pivo na slehnutí. Pracujeme s alkoholem jako s farmakologickým nástrojem, což je šílenství. A pak, když do té závislosti někdo spadne, tak na něj koukáme skrz prsty.

Vy v současné době pracujete na otevření Centra pro prevenci a léčbu závislostí a také pořádáte přednášky...

Ano, teď naposledy mě oslovila paní učitelka z jedné střední školy, jestli bych nepřijela a nepopovídala jim o svojí zkušenosti. Zpětná vazba byla skvělá. Dost smutné bylo ale vidět, jak špatná je informovanost mezi 18letými studenty. Vůbec neznají možnosti léčby, alkoholik je pro ně bezdomovec s krabicovým vínem. Jela jsem tam s tím, že to nebude sláva, ale že to bude tak špatné, jsem nečekala. Myslím, že chybí základní informace: jak rychle se dá do závislosti spadnout, kam se mám obrátit, když do ní spadnu, jaké jsou možnosti léčby a taky to, že následky můžou být fatální.

 

   Fotografie: Tomáš Rubín pro city-dog.cz