Všichni se zabývají něčím, tak proč se nezabývat ničím, říká nicolog Petr Fridrich
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
12.07.2018
Rozhovor

Všichni se zabývají něčím, tak proč se nezabývat ničím, říká nicolog Petr Fridrich

Všichni se zabývají něčím, tak proč se nezabývat ničím, říká nicolog Petr Fridrich
Se smíchologem Petrem Fridrichem jsme se potkali v Kavárně v sedmém nebi. Pár dní předtím mi poslal dvacetistránkový výpis všeho, na co už se ho v rozhovorech ke smíchologii ptali. Bylo to vyčerpávající. Začala jsem se bát, že už nic nového nevymyslím a budeme oba zklamaní. Znovu se ale potvrdilo, že očekávání je jedna z nejhorších věcí, které můžete mít. Jedna z Petrových prvních vět totiž byla: „Já ale nejsem jenom smícholog.“ A tak jsme se začali bavit o jeho dalších tvářích. On zachránil mě – od nedomyšlených otázek a já, alespoň na chvilku, jeho – od nálepky smíchologa.

Se smíchologem Petrem Fridrichem jsme se potkali v Kavárně v sedmém nebi. Pár dní předtím mi poslal dvacetistránkový výpis všeho, na co už se ho v rozhovorech ke smíchologii ptali. Bylo to vyčerpávající. Začala jsem se bát, že už nic nového nevymyslím a budeme oba zklamaní. Znovu se ale potvrdilo, že očekávání je jedna z nejhorších věcí, které můžete mít. Jedna z Petrových prvních vět totiž byla: „Já ale nejsem jenom smícholog.“ A tak jsme se začali bavit o jeho dalších tvářích. On zachránil mě – od nedomyšlených otázek a já, alespoň na chvilku, jeho – od nálepky smíchologa.

Petře... udělejme tedy krok stranou od smíchologie, o které už jsi, jak se zdá, všem řekl všechno. Pověz mi o dalších tvých aktivitách.

Určitě bych zmínil třeba Nudnou konferenci. To je koncept, který vzniknul z mého pocitu předávkování se různými konferencemi, které jsou víceméně pořád stejné. Jsou tam stejní lidé, mluví o stejných věcech stejným způsobem. Když projdete deset konferencí, zjistíte, že se nedozvídáte nic nového. Jediný, kdo na to přistoupil trochu jinak, byli FuckUp Nights. Ti měli nápad, že se na to podívají z opačné perspektivy – z těch neúspěchů. Na rozdíl od ostatních začali mluvit o věcech, které se zrovna dvakrát nepovedly.

Jak vypadá taková Nudná konference?

Mým původním záměrem bylo, aby tam nevystupovali lidé, kteří jsou z performativního umění, ale ukázalo se, že je to dost těžké organizačně, časově... Třeba se k tomu ale jednou dopracuju. Jinak je to ale kombinace stand-up komiky a nějaké odborné přednášky nebo prezentace. Trvá většinou 15–20 minut. Vezmete si nějaké absurdní téma, zdánlivě úplně nezajímavé, a to začnete nějak zkoumat z různých perspektiv a začnete tam hledat různé vzorce a pravidla. Pak to transformujete do vtipu a humoru. Můžete to doplnit o obrázky nebo předměty, které můžou kolovat.

A příklad takové přednášky?

Tak třeba na poslední Nudné konferenci měl můj kamarád přednášku o mracích. Já jsem se věnoval fenoménu ničeho. První moje přednáška na tohle téma byla o tom, jak se stát nicologem. Všichni se zabývají něčím, tak proč se nezabývat ničím. V tom může člověk rychle vyniknout. (smích) Další přednáška byla třeba o zajímavém fenoménu, kdy zvířata jedou na jiných zvířatech.

(smích) Kdy zvířata jedou na jiných zvířatech?

No. Zjistil jsem, že je to masový jev – od maličkých zvířat, hmyzu až po velká zvířata, kdy třeba opice jede na koni. Udělal jsem maticovou srovnávací strukturu a byl jsem schopný tam najít, která zvířata se objevují na jiných zvířatech nejčastěji v pozici že jedou, a která se naopak nejčastěji vozí. Jsou tam i jednoduchá pravidla typu, že větší zvířata nejezdí na menších zvířatech apod. (smích)

Je v plánu nějaká další Nudná konference?

Chci teď udělat jednu speciální Nudnou konferenci, která se bude jmenovat Ženy. Vystupovat tam budou jenom ženy. Stand-up comedy u nás dělají mnohem víc muži, přitom máme velkou spoustu skvělých komiček, počínaje Ester Kočičkovou přes Koko Comedy až po Adélu Elbel nebo Ivu Pazderkovou. Chci ukázat úžasný inteligentní humor zdejších žen. Mohlo by se to uskutečnit někdy na podzim. Uvidíme.

Nechám to na tobě. Kam se přesuneme z Nudné konference?

Pak dělám i věci, které jsou seriózní. Týkají se inovací, progresivních trendů v různých oblastech, teď aktuálně třeba v oblasti dopravy a vývoje přepravování osob daleko v budoucnosti. Je to projekt, který se týká toho, jak bude vypadat doprava v dalších 20 letech. Obecně mám rád vymýšlení nových věcí, které jsou náročné na to, aby člověk dal dohromady mnoho informací a začal vnímat nějaký komplexnější pohled a současně nějaký pravděpodobný vývoj.

Fascinuje mě, že jdeš takhle napříč obory...

Takové to příčné myšlení je moje silná stránka. V průběhu života jsem procházel různými obory od gastronomie, přes to, že jsem dělal personalistu, v pojišťovně, v Oskarovi. Zabýval jsem se aktivitami, které se týkaly osobního rozvoje, terapií, prošel jsem různými výcviky. Přednáším v Systemickém institutu o organizační energii a organizační kultuře, produkoval jsem filmy. Dělal jsem konzultanta a lektora na soukromé škole reklamy. Pokoušel jsem se tu nás dělat to, co je známé ze světa – přenášet značky do filmů, takový product placement. Byl jsem knihkupec, antikvář, prodával jsem minerály. Dělal jsem manažera výzkumné agentury a výzkumníka. Byl jsem vedoucím kavárny v kině Lucerna.

Prozraď mi – co stojí za tím obrovským množstvím aktivit? Bylo to hledání sebe sama, nebo za tím byla opravdu zvědavost, touha si každý obor osahat?

Mně zajímá opravdu šílená spousta věcí a vždycky to tak bylo. Navíc mám takovou zvláštní schopnost, a to poměrně rychle proniknout do oboru a zjistit nějaký jeho univerzální klíč. Zjistím základní principy, trendy a doplním originálními nápady, které člověk, který celý život dělá jeden obor, nemá. Protože nemá zkušenosti z jiných oblastí. Ona je to vlastně taková výhoda i nevýhoda. Nevýhoda v tom, že kromě smíchologa nejsem braný jako známý odborník v nějaké oblasti. To, že se zabývám hodně věcmi, se zdá být jako druh povrchnosti. Lidem připadá, že dělám všechno a nic. Ale to nedělám, respektive vlastně ano, fenoménu ničeho se také věnuji. (smích) Jsou ale obory, které mě nezajímají.

Botanik? Třeba?

No, třeba. (smích) Nejsem třeba lékař ani technický typ. Neholduju kutilství, autům... Ale je zajímavé, že i obory, které jsem zavrhnul, se ke mně pořád cyklicky vrací. Vždycky se zanoří, zrají v podhoubí a pak se zas vynoří a skáčou na mě jako třeba ta gastronomie nebo film. A vlastně i ty umělecko-zábavní aktivity mě provází životem. Dlouhá léta jsem třeba členem Regula Pragensis, skupiny, která se zabývá hrou a pozorností, humorem, dělá i aktivity poutnictví.

Vím o tobě, že jsi také součástí iniciativy s názvem hnutí Nevím. Jak vůbec vzniklo?

To je legrační historka. Už je to tři roky zpátky, kdy můj kamarád, reklamní expert Jakub Horák, zkoumal výsledky předvolebních výzkumů. A viděl tam jednotlivé strany a také položku Nevím, která byla 8,4 %. No a vtom dostal geniální nápad – založit hnutí Nevím. Totiž – pro všechny strany, které jsou minoritní, je těžké dostat se do průzkumů, protože mají pod 5 % , nikoho nezajímají a nikdo je tam neuvádí. Hnutí Nevím by ovšem už v průzkumech bylo, a to na velmi pěkném místě. Když jsem to viděl, brečel jsem smíchy a řekl si, že se na tom chci podílet.

A jak se to vyvinulo dál?

Jakub tehdy žil s mladičkou přítelkyní, která měla skotského klapouchého kocoura a napadlo ho, že by hnutí mělo mít nějakou výraznou postavu předsedy. Tak se rozhodl, že to bude ten kocour. Klapuška. Pak se rozjela kampaň, vytvářeli jsme absurdní vizuály. Spustili jsme stránku, kde si lidé mohli blokovat funkce, ať už vládní, nebo úřední s podmínkou toho, že o té oblasti samozřejmě nic neví. Prostě neuvěřitelný vtip. V tuhle chvíli máme na FB asi 32 000 fanoušků a uvažujeme, že to hnutí vážně založíme.

Z tebe ta tvůrčí energie tryská na dálku... (smích)

Ono je to tak, že se člověk chce v životě bavit tím víc, čím víc se to kolem nás komplikuje. Je za tím touha uvolnit se z té tenze, z toho stresu. Obecně humor vede k tomu, aby člověk získal určitý odstup a nadhled. Aby nebyl vtahovaný do stereotypů, manipulací, aby se nenechal zasáhnout vážností. Určitě jsou v životě člověka situace, které by měl přijmout s respektem a pokorou, ale podstatná většina toho, co se nám děje, vážnost nevyžaduje.

A takhle jsi to viděl vždycky?

Vždycky asi ne. To spíš v pozdější dospělosti. Začal jsem se pohybovat v okruhu různorodých lidí, třeba i mnohem starších než jsem já, to mi dost pomohlo. Výhoda byla v tom, že všichni byli nějakým způsobem hraví. No a od poloviny 90. let v tom žiju. A to už je podstatná část mého života...

Další užití materiálů city-dog.cz je možné pouze s písemným souhlasem redakce. Více zde.

   Fotografie: Tomáš Vodňanský pro City-dog.cz