Dopisy z vězení. Jak to bylo za normalizace a jak je tomu dnes
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
15.07.2019

Dopisy z vězení. Jak to bylo za normalizace a jak je tomu dnes

Dopisy z vězení. Jak to bylo za normalizace a jak je tomu dnes
Napsat oficiální dopis z vězení zvláště na počátku padesátých let minulého století nebylo jen tak. Dopis musel splňovat přísné podmínky a procházel nelítostnou cenzurou. Ne náhodou I. M. Jirous charakterizoval psaní vězeňského dopisu jako „literární úkol, jak něco napsat, i když člověk vlastně nic napsat nemůže.“ Jak to s těmi dopisy z vězení vlastně bylo? A jaká je situace dnes?

Napsat oficiální dopis z vězení zvláště na počátku padesátých let minulého století nebylo jen tak. Dopis musel splňovat přísné podmínky a procházel nelítostnou cenzurou. Ne náhodou I. M. Jirous charakterizoval psaní vězeňského dopisu jako „literární úkol, jak něco napsat, i když člověk vlastně nic napsat nemůže.“ Jak to s těmi dopisy z vězení vlastně bylo? A jaká je situace dnes?

Petra Loučová ve svém článku o cenzuře korespondence politických vězňů v období tzv. normalizace píše, že v letech 1948–1989 vytvořili političtí vězni jako autoři dopisů ve vynucených podmínkách pozoruhodné soubory textů, které se v řadě případů přetavují ze soukromého vyjádření do osobitých dokladů literární kultury... Podle ní se tento žánr stal předmětem vydavatelského zájmu a zasluhuje si naši pozornost.

Co mohly tenkrát dopisy z vězení obsahovat?

Vězeňská cenzura byla jedním z typů cenzury, která prostupovala v různých podobách celou tehdejší společnost. Regulace korespondence představovala specifický případ, protože naplňovala model cenzury v absolutní podobě. Omezení se dotýkala formální i obsahové stránky a poznamenala jak odesílatele, tak příjemce.

„Z hlediska formální stránky bylo dáno, kolik dopisů je možné z výkonu trestu odeslat, komu mohou být adresovány a určen byl i povolený rozsah dopisů,“ řekla mi Barbora Čiháková z Ústavu pro českou literaturu AV ČR. „Z hlediska obsahového mohli psát v podstatě pouze o rodinných záležitostech, nesměli informovat o podmínkách ve věznici, o tom, co vidí kolem sebe, s kým tam jsou. Nesměli používat cizí slova, číslice, šifry.“

Někteří cenzoři trestali i humor. Ne náhodou I. M. Jirous charakterizoval psaní vězeňského dopisu jako „literární úkol, jak něco napsat, i když člověk vlastně nic napsat nemůže.“ „Když to hodně zbanalizujeme, tak dopisy vypadaly v podstatě jako: Jsem tady, mám se dobře, venku svítí slunce. Rodina ale často věděla, že někde jsou slova, od kterých se můžou odrazit a tam začínala šifra, takže místo „svítí tady slunce“ nacházeli úplně jinou zprávu a výrazy jako hlad, bída, SOS apod. Nikde však nebyla záruka, že se druhé straně podaří šifru rozluštit.“

„Korespondence mnohdy ukazuje neuvěřitelnou vnitřní sílu těch lidí. Když čtete třeba dopisy Jana Zahradníčka, uvědomíte si, jak jsou láskyplné. Jak na svoji rodinu neustále myslel. Nikde nebyla stížnost nebo nenávist. Veškeré negativní emoce postupem odpadly a zůstalo jen výrazné jádro lidství,“ popisuje Barbora Čiháková.

Vše samozřejmě navíc ještě záleželo na vychovateli – cenzorovi a konkrétním nápravně-výchovném ústavu. Rozdíly panovaly také mezi vazbou a výkonem trestu. Je třeba také podotknout, že zvláště u tzv. politických vězňů se cenzura korespondence stávala prostředkem vydírání a šikany.

Začerňování pasáží dopisů i jejich nedoručování

V případě, že vězeň nesplnil dané podmínky korespondence, vychovatel-cenzor nevhodnou pasáž začernil a až potom odsouzenému předal. Pokud byl dopis shledán jako závadný celý, byly vězni přečteny pouze bezproblémové pasáže a dopis mu nebyl vydán vůbec. „Ve vězeňských řádech bylo sice uvedeno, že se odsouzený musí dozvědět o tom, že jeho dopis nebyl odeslán, ale ne vždy se tak stalo. A tak se teprve z dalších dopisů dozvěděl, že o něm rodina nemá žádné zprávy a sužují ji obavy. Dopisy se tak různě míjely a nenavazovaly na sebe,“ popisuje Petra Loučová.

Osvědčenou technikou se proto stalo číslování dopisů. Většina vězeňských dopisů začíná prvotním ujištěním, co došlo a co ne. Ti, co psali do vězení si často pro jistotu pořizovali kopie odeslaných dopisů.

V dnešní době úspěšně relativizujeme veškeré utrpení, které ti lidé zažívali a občas říkáme, že to tak hrozné nebylo... Ale ono to hrozné bylo.

Vzdorování cenzuře

Podle Petry Loučové se také primárně zadržení a odsouzení nesnažili cenzuře vzdorovat – vždy byl na prvním místě ohled, že dopis musí projít, protože na něj doma čekají. Často pisatelé volili autocenzuru. Jednou ze strategií, jak čelit cenzuře, se u některých politických vězňů stalo použití sofistikovaného, intelektuálského jazyka. „Cenzoři nebyli na takové čtení zvyklí a nevěděli, jak na něj reagovat. To byl případ i Václava Havla, který postupně začal používat složitý heideggerovský jazyk, cenzoři zůstali bezmocní a v tomto případě rezignovali. Nutno podotknout, že cenzoři byli současně posedlí hledáním šifer a tajných znamení i tam, kde vůbec nebyly,“ říká Petra Loučová z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd.

V 50. letech se z nápravněpracovních táborů poměrně často dařilo propašovávat tajné dopisy, tzv. motáky. „V 70. a 80. letech z pevných věznic, respektive nápravněpracovních ústavů, v nichž byli již političtí vězni v menšině, se to povedlo jen výjimečně. Spíše docházelo k tomu, že selhala cenzura a prošel dopis, který by za jiných okolností neprošel. Tak na začátku roku 1983 odeslal se štěstím z plzeňské věznice Bory Václav Havel dopis, kde popisuje svůj špatný zdravotní stav, což následně vyvolalo velkou reakci,“ popisuje Barbora Čiháková.

Romány v dopisech

Někteří autoři s vědomím toho, že jejich vězeňské dopisy budou číst i další čtenáři, přistupovali k jejich psaní už s určitými literárními ambicemi a trochu je stylizovali. A Petra Loučová a Barbora Čiháková dodávají: „U většiny dopisů vězněných ale platí, že literární hodnotu získaly až poté, co se odpoutaly od původního kontextu. Pak je možné je číst jako zvláštní romány v dopisech. Nakonec i přes všechna omezení, jimž byli pisatelé vystavení, poskytují i užitečný materiál historický – vhled do života za mřížemi, fungování určitých mechanismů v různých vězeňských zařízeních v různých časových obdobích.“

Korespondence ve věznicích dnes

Na to, jaká je situace ve věznicích dnes, jsem se zeptala Václava Hormandla, který si odseděl několikaletý trest na Borech. Rozhovor s ním jsme vám přinesli v květnu loňského roku. „Korespondence v českých věznicích se liší co se týče vazby a výkonu trestu. Ve vazbě jsou tři skupiny vazebního držení – skupiny A, B, C. Zatímco skupinám A a C chodí pošta pouze přes vychovatele, který ji musí kontrolovat, číst (většinou jen zkontroluje obsah obálky), tak skupina B je hlídána. Obviněný je totiž ve vazbě z důvodu, že by ovlivňoval svědky. Je izolován od ostatních vězňů ve vazbě a veškerá korespondence chodí přes státního zástupce, který ji musí kontrolovat a předat policejním orgánům. Než se tedy obviněnému dostane obyčejný dopis třeba od rodiny, trvá to třeba měsíc.

„Korespondence ve výkonu trestu je již jako u vazby A, C... Kontroluje ji vychovatel na oddíle. Sám mám takovou zkušenost, že pouze kontroluje obsah obálky, ale vůbec ji nečte. Jinak poštu musí vězeň dostat za každou cenu, i když si odpykává třeba samotku. Co se týče balíku, tak má vazební vězeň nárok na balík do hmotnosti 5 kg jednou za tři měsíce, ve kterém může být tabák, káva, cukr, hygiena či vakuované potraviny. Ve výkonu trestu je nárok na tento balík za půl roku, jinak odsouzenému můžou posílat malé balíky s tiskem (časopisy, noviny, knihy) či hygienu. Záleží na věznici či na domluvě s vychovatelem.”

 

Fotografie: unsplash.com
Zdroj: Petra Loučová: Literární úkol, jak něco napsat, i když člověk vlastně nic napsat nemůže, Securitas Imperii, 2018