Bangladéš mě šokoval a obohatil zároveň. Cestování je nesmírně důležité, říká Veronika Šubrtová
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
03.06.2019
Rozhovor

Bangladéš mě šokoval a obohatil zároveň. Cestování je nesmírně důležité, říká Veronika Šubrtová

Bangladéš mě šokoval a obohatil zároveň. Cestování je nesmírně důležité, říká Veronika Šubrtová
Veronika Šubrtová alias Weef je mladá travel blogerka a youtuberka, která se řídí heslem „Míň věcí, víc zážitků”. Na svém blogu sdílí nejen tipy týkající se cestování, ale také ekologičtějšího životního stylu. Její úsměv je nakažlivý a zážitky jsou pro ni přednější než skříň plná oblečení. Na cesty se vydává jen s batohem a právě teď dokončuje svůj první krátký film o dětech z Bangladéše. Co prožívala při návštěvě slumu nebo při pohledu na děti na skládkách? Proč je podle ní důležité, aby lidé cestovali? 

Veronika Šubrtová alias Weef je mladá travel blogerka a youtuberka, která se řídí heslem „Míň věcí, víc zážitků”. Na svém blogu sdílí nejen tipy týkající se cestování, ale také ekologičtějšího životního stylu. Její úsměv je nakažlivý a zážitky jsou pro ni přednější než skříň plná oblečení. Na cesty se vydává jen s batohem a právě teď dokončuje svůj první krátký film o dětech z Bangladéše. Co prožívala při návštěvě slumu nebo při pohledu na děti na skládkách? Proč je podle ní důležité, aby lidé cestovali? 

Veru, tvým hlavním životním mottem je „Míň věcí, víc zážitků”. Kdy jsi se touto filozofií začala řídit?

Začala jsem se jí řídit postupně. Prvopočátek tohoto hesla sahá do doby, kdy jsem se s přítelem stěhovala z Čech do Německa, což je skoro před 5 lety. Byla jsem přesvědčená, že rozhodně budu potřebovat všechny tři kufry plné oblečení a až časem jsem přicházela na to, že to byl velký omyl. S tím, jak jsme začali víc cestovat, jsem zjistila, že minimalismus a skutečnost, že mám věcí míň, mi dělá mnohem líp, než když mám kvanta zbytečností.

Co pro tebe znamená zážitek?

Zážitek je pro mě moment, chvíle nebo i delší doba, kdy jsem maximálně přítomná a ať už je to negativní nebo pozitivní zážitek, tak je to něco, co mi utkví v paměti a zapíše se ve mně emočně. Takové okamžiky se snažím nejen naplno prožít, ale také zpracovat, „zazálohovat” je a něco si z nich vzít. Učí mě to spoustě věcem. Na základě zážitků a vlastních prožitků se učíme, měníme a vyvíjíme. Zážitek je vlastně i to, když uděláme nějakou chybu. Je potřeba se z ní poučit a jít dál.

Byla cesta do Bangladéše silným zážitkem? Co tě k tomu vedlo?

Byl to nesmírně silný zážitek. K této cestě jsem se dostala díky mezinárodní humanitární organizaci ADRA. Mohla jsem být součástí jejich každoroční monitorovací cesty, během které se organizace na vlastní oči přesvědčí, jestli všechny její aktivity fungují, jak mají. Byla to jedna z prvních exotických zemí, které jsem navštívila. Asi je nám všem jasné, že do Bangladéše si nejedete užívat, ale skutečně něco zažít a pochopit. To je to, co na cestování miluju. Můžete si díky němu vytvářet vlastní názor na svět, spoustu věcí si uvědomíte, poznáte, jak žijí jiné kultury. Setkání i možnost si popovídat s lidmi, kteří žijí ve zcela jiných životních podmínkách, bylo opravdu hodně silné.

Jaký dojem na tebe Bangladéš udělal?

Rozhodně na mě udělal dojem. (smích) Ať pozitivní, tak negativní. Nebyla to moje první návštěva Asie, takže jsem trošku věděla, co mám čekat ohledně dopravy, hluku a podobně. Nicméně po prvních pěti dnech, které jsem strávila v hlavním městě Dháka, jsem byla v šoku. Všechny moje představy se rázem znásobily a výsledek byl až extrémní. Hluk, prach, téměř žádná zeleň, což podle mého až hraničilo s tím, v čem by měl člověk fungovat a žít. Přes všechnu špínu, hluk a chudobu, jsem ale měla možnost poznat zdejší lidi a jejich příběhy. Je paradoxní, že lidi, kteří sami mají málo, dávají nejvíc. Zdejší lidé mají velkou pokoru k životu, vyzařuje z nich nepopsatelný druh pohody, jsou neskutečně milí a pohostinní.

Co tě napadalo, když jsi procházela místními slumy?

Jako první to asi bylo: „Jak tady vůbec lidé můžou žít.” Slum, ve kterém jsem byla, byl postavený na jezeře. Zapáchalo to tam (ale možná jsem to čekala i horší), veškeré odpadky totiž hází do vody pod sebou. Celé slumové městečko je pospojované úzkými bambusovými lávkami, po kterých chodíte k jednotlivým baráčkům. Zdejší domky jsou ve skutečnosti jedna místnost pro celou rodinu a jsou stlučené z plechů. Ze začátku jsem se tu cítila dost nepatřičně – přišlo mi nevhodné až drzé lézt lidem do soukromí. Velice rychle mi ale došlo, že oni to tak vůbec nevnímají. Naopak byli rádi, že jim někdo naslouchá a má zájem o jejich příběhy.

Zažila jsi nějakou situaci, kdy jsi byla v šoku?

Ano, byla například jedna situace, kdy jsem byla vlastně mile šokovaná. Ve slumu nás provázel chlapeček a jeho sestřenice nedávno porodila. Náš devítiletý průvodce při návštěvě jejich domku ale vůbec neměl problém vzít si miminko do ruky, pochovat ho, pohrát si s ním. Jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc na světě. To by se u nás nikdy nestalo, protože jsme v takových situacích možná až přehnaně opatrní. Pro ně je to ale naprosto přirozené. 

 

 

Kromě cestování se hodně věnuješ ekologii. Jak na tebe Bangladéš zapůsobil po téhle stránce?

To bylo další, co mě šokovalo. To neskutečné množství odpadu. To, že spousta chudých dětí nechodí do školy a přebírají na skládce odpad. Hledají materiály a věci, které se ještě dají zužitkovat. V tomto toxickém prostoru se pohybují denně, většinou bosy a za to, jak riskují se zdravím, dostanou nesmyslně malou částku. Vidět to na vlastní oči bylo strašné. Jejich problémem je, že tu mají obrovské množství materiálu, který neumí zpracovat, nemají žádný systém a v tomto směru se musí vzdělávat. 

Myslíš, že je těžké žít tak, abychom nezatěžovali životní prostředí?

Podle mě se dopad lidí na životní prostředí dá minimalizovat. Myslím si, že se nedá žít tak, abychom naši planetu nezatěžovali vůbec, ale můžeme se snažit tu zátěž zmenšit. Je potřeba myslet na to, že to všechno děláme proto, aby tu mohly žít i naše další a další generace. Nemyslím si, že je to těžké. Každý z nás by měl především začít u sebe. 

Co pro to děláš ty?

To by byl docela dlouhý seznam. (smích) Hodně přemýšlím nad tím, do čeho své peníze a čas investuji. Nechci utrácet za zbytečnosti. Snažím se odpadu předcházet, což souvisí s životním stylem zero waste. Na nákup si nosím vlastní tašku, látkové sáčky a zároveň nekupuji ani balenou zeleninu, místo toho raději podpořím lokální farmáře na trzích. Piju z vlastní lahve a balenou vodu pořizuji jen v nevyhnutelných případech, například v cizině, kde je kvalita vody špatná. I to se ale dá vyřešit speciální filtrační lahví. Mým dalším krokem bylo přizpůsobení domácnosti ekologičtějšímu životnímu stylu, ať už se to týká šetrnějších čistících přípravků na mytí nádobí, tak kosmetiky.

Co máš ráda na životě v Praze?

Upřímně jsem zjistila, že miluju Evropu a na Praze mám ráda to, že je evropským městem. Je to moje doma. Baví mě její historie, staré budovy, krásná náměstí. Baví mě, že je všechno v příjemné vzdálenosti. Když mi ujede tramvaj, tak můžu dojít pěšky a u toho se kochám. Miluju centrum Prahy, hlavně Malou Stranu.

Jak ve tvém podání vypadá život, který není založený na materiálních věcech? Je hodně spojený s cestováním?

Zážitky pro mě nejsou spojené jen s cestováním, ale myslím si, že je pro člověka hodně důležité. Nic vám nedá tolik, jako když vyrazíte dál za hranice rodné země a snažíte se pochopit svět skrze vlastní zážitky a zkušenosti. Nicméně nemateriální život je pro mě založený hlavně na kvalitně a smysluplně stráveném čase – s přáteli a rodinou. Tím ale nemyslím, abychom si „odbyli” tradiční nedělní kávičku u babičky, ale abychom byli zvídaví a zajímali se o to, co třeba řešila babička v našem věku, v čem se doba našeho a jejího mládí liší a nějak se z toho poučili. 

Nic vám nedá tolik, jako když vyrazíte dál za hranice rodné země a snažíte se pochopit svět skrze vlastní zážitky a zkušenosti.

Navštívila jsi nějaké místo, které bylo lepší než ostatní, na které nikdy nezapomeneš?

Na žádné místo, které jsem navštívila, nikdy nezapomenu. Musím ale říct, že i moje cestovatelské výpravy za tu dobu dost změnily charakter. (smích) To, co začalo jako první dovolené a chození po městech, se úplně proměnilo. V tomhle ohledu byl Bangladéš místem, které mě opravdu obohatilo duševně, a to velkou mírou. Na cestách mě teď spíš než procházení po památkách baví do jisté míry překonávat samu sebe. Teď mě například začínají fascinovat cesty ve stylu přežití v přírodě, kdy je člověk odkázaný sám na sebe a může při tom mnohem víc pochopit přírodu samotnou.

Máš naopak nějaké vysněné místo, kam se chceš podívat?

Ani ne. Já chci jednoduše cestovat, dívat se kolem sebe, objevovat. Budu ráda, když mi tahle má touha a zájem vydrží ještě dlouho.

Co nejčastěji obsahuje tvůj cestovní batoh?

To se hodně liší podle lokality, délky cesty a ročního období. Obecně ale obsahuje pár kusů oblečení, kvalitní boty, pas, základní kosmetiku, láhev na vodu, krabičku na jídlo, peníze a elektroniku (mobil a foťák). 

Je z materiálních věcí něco, na čem opravdu ujíždíš?

Ano. (smích) Od té doby, co bydlím ve vlastním bytě, tak mě strašně baví schraňovat polštáře, povlaky a deky. To se musím vždycky hodně hlídat, abych si nekoupila další. 

Blogování a tvůj YouTube kanál tě teď už uživí. Jak se z člověka stane úspěšný bloger/youtuber?

Neznám univerzální recept. Mně osobně to ale zabralo hodně času, a to se pořád nepovažuji za extra úspěšnou. U mě nikdy nepřišel žádný zásadní zlom, já jsem jenom jednoduše vydržela. Věděla jsem, proč to chci dělat, co chci lidem předat a že mě to baví. Ze začátku jsem se blogování a natáčení videí věnovala jen ve volném čase. Teď mám za sebou první rok, kdy to dělám naplno. 

Co tě k blogování přivedlo?

Mě vždycky bavilo natáčení videí na naši rodinnou kameru. Hrála jsem si s foťákem i s kamerou. Vytvářela jsem nejrůznější scénky, zmáčkla „Record”, natočila se scéna, do toho se vložila vsuvka jako reklama a takhle jsem si hrála jako malá holka. (smích) Blogování pak přišlo v době, kdy začaly být populární sociální sítě. Bylo snadné si na portálu založit blog a začít šířit vlastní myšlenky a příběhy. 

Baví tě víc psaní článků nebo natáčení videí?

Nejdřív mě bavilo spíš natáčení videí. Musela jsem si ale přiznat, že když hledám nějaké informace ohledně cestování, tak si je mnohem radši přečtu. Teď mám ale pocit, že se to začíná měnit. Příprava videí je hodně náročná a poslední dobou mám čím dál víc chuť se o věcech rozepsat než rozpovídat ve videu. 

Chystáš o Bangladéši nějaký speciální výstup? 

Dokončuji krátký film a Bangladéši, který se jmenuje BanglaKids a bude mít premiéru 5. června 2019 v žižkovském Prostoru39. Spolu s tím běžela také speciální kampaň na Darujme.cz, v rámci které si lidé mohli zakoupit vstupenky na premiéru nebo i jinak podpořit tento projekt. Podařilo se nám vybrat 113 000 Kč, za což jsem nesmírně vděčná. Výtěžek poputuje dětem do chudinského slumu Čalantika v Dháce. Česká nezisková organizace ADRA tam má školu pro 92 dětí z nejchudších rodin a touto cestou se podařilo podpořit jejich vzdělání. Po premiéře se potom budete moct podívat na video i na mém blogu www.weefsworld.eu a YouTube Weef’s World. 

 

   Fotografie: Anežka Svobodová pro city-dog.cz, archiv Veroniky Šubrtové