Problém není řepka, ale lány. Ztratila se druhová diverzita, říká geobotanik Václav Větvička
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
09.07.2019
Rozhovor

Problém není řepka, ale lány. Ztratila se druhová diverzita, říká geobotanik Václav Větvička

Problém není řepka, ale lány. Ztratila se druhová diverzita, říká geobotanik Václav Větvička
„Příroda má ohromnou setrvačnost a díky tomu jsme ještě živí,” řekl mi legendární geobotanik Václav Větvička. Vyrazili jsme za ním do Štiřína, kde si, jak sám říká, užívá vejminek. Mluvili jsme třeba o tom, jestli někdy viděl Čapkovu modrou chryzantému, co říká na žlutá pole řepky nebo lesy zničené kůrovcem...

„Příroda má ohromnou setrvačnost a díky tomu jsme ještě živí,” řekl mi legendární geobotanik Václav Větvička. Vyrazili jsme za ním do Štiřína, kde si, jak sám říká, užívá vejminek. Mluvili jsme třeba o tom, jestli někdy viděl Čapkovu modrou chryzantému, co říká na žlutá pole řepky nebo lesy zničené kůrovcem...

Pane doktore, říká se o vás, že jste víc strom, než člověk... V tom nejlepším slova smyslu, samozřejmě. Víte to?

Jsem už zdřevnatělý a ztrouchnivělý. Takže ano, jako starý strom.

Co je náplní vaší práce ve Štíříně?

Každý den něco jiného. Zámecký zahradník se stará o zámecký park a má se řídit svým vzděláním a intuicí. Já jím ale už nejsem. Teď si tady užívám vejminek.

Lidé si k vám často chodí pro rady, jaké jsou ty nejčastější?

Vždycky to shrnuju do otázky – mám doma kytku, má zelené lístečky a v zemi kořínky, řekněte mi, jak se jmenuje a co dělám špatně. To je na zabití. Nejsem fytopatolog. Umím tak z 50 % kytku určit a něco o ní říct.

Viděl jste někdy modrou chryzantému, jak o ní píše Karel Čapek?

To je jeden z jeho nejkrásnějších fejetonů! Mám pana Čapka neskutečně rád. Moje nejmilejší tetička si s Čapkovými dokonce psala. A co se týče modré chryzantémy – ten gen tam pro modrou barvu není. On není ani v růžích, genetici to rozmanitě suplují a pořád se snaží. U chryzantém se to řeší tak, že se vezme bílá chryzantéma, strčí se do inkoustu, ona si ho nasaje a korunní lístky se jí zbarví.

Pamatujete si, kolik jste sám za život vysadil stromů?

Tisíce. Protože jako studenti jsme jezdili na lesní brigády a za den jsme jich vysadili třeba 800.

Jaký vzácný strom v Praze můžeme najít?

Každý – zejména starší. Třeba na Karlově náměstí. Jeho současná podoba, alespoň částečně, je dílem Františka Thomayera a po něm tam zůstal nádherný starý platan. Další úchvatné stromy jsou třeba ve Stromovce nebo v královské zahradě u Belvederu. Najdete tam teď jmenovky u stromů a orientační plánek – to jsem prosadil u správy Pražského hradu. Donedávna tam rostl nejstarší akát u nás. Potom jsou tam dvě sestry metasekvoje čínské a další dvě jsou v Průhonickém parku. Takových stromů bychom mohli v Praze najít spoustu.

Existuje kniha Tajný život stromů, ve které se píše o tom, jak si stromy mezi sebou povídají. Četl jste ji?

Tu knihu mám doma a samozřejmě jsem ji četl. Je orientovaná na určitý čtenářský okruh. Když něco nevím, tak mám snahu to bagatelizovat. Kdysi jsem psal předmluvu ke knize na podobné téma – o tom, jak spolu rostliny spolu komunikují, jak vnímají lidská slova a jak se dokáží s člověkem spřátelit.

Příroda má ohromnou setrvačnost a díky tomu jsme stále živí.

A dokáží?

Nevylučuji to. Byl tam případ, kdy nějaký odborník měl velice rád svoji kytku. Každý den přicházel ve stejný čas z práce a s tou květinou rozmlouval, hladil ji a ta kytka se na něj těšila. Spojil se s technikem a udělali dva pokusy. Jeden pokus vypadal tak, že pomocí relátek spřažili kontakty na rostlině a motor otevírající vrata do garáže člověka, který s květinou hovořil. Ten muž byl přesvědčený, že ta kytka pozná, že se blíží domů, protože jezdil přesně. Když byl 50 metrů od garáže, tak se vrata garáže otevřela, protože to těšení kytky bylo na nejvyšší úrovni.

Dnes je trendem objímat stromy. Děláte to taky?

Akorát když je měřím. (smích) V Botanické zahradě byl krásný starý dub, ke kterému chodila jedna dáma, dotýkala se ho a nabírala z něj energii. Ten strom jí žádnou energii nedává, ale ona si to myslí a věří tomu.

Jakou krajinu máte v České republice nejradši?

To bych lokalizoval velice přesně. Kousek od Ašského výběžku na druhou stranu k Jablůnkovskému průsmyku až po Břeclav. Takže jakoukoli. (smích)

Některá města v Česku začala omezovat sekání trávy. Podle odborníků prý příliš nízký trávník neprospívá přírodě a nechrání půdu před vysoušením. Co si o tom myslíte?

Jestliže provozujete podnik jako je třeba tento park, který má určitou koncepci, tak ho musím udržovat, mimo jiné i sečením. Jestliže mám chalupu, tak tam nechám louku vykvést a seknu ji dvakrát, třikrát. Doma na vlastní zahradě, když je delší období sucha, tak nesekám, protože by se mi trávník vypálil. Já tam ale neprovozuju veřejný park, zahradu či umělecké dílo.

Takže je třeba to řešit individuálně...

No jistě! Nejde vyhlásit, že ode dneška se nesekají louky. Ty samozřejmě musí mít určité složení a rytmus. Když ho nebudou mít, agresivnější druhy ostatní převálcují.

Co roste vám na zahradě?

Já si práci domů nenosím. (smích)

Co byste mi teď doporučil sbírat za bylinky?

To vám můžu a nemůžu poradit. Nevystudoval jsem to. Když mi přinesete ukázat bylinku, můžu vám říct, že se jmenuje heřmánek, ale nemůžu vám říct, na co ho používat. Kdysi mě praštil přes prsty Státní zdravotní ústav. Nějaká dáma si ode mě nechala poradit, ale zapomněla říct, že je alergik a osypala se a řekla, že jí to poradil pan Větvička. Tak si mě zavolali, abych ukázal diplom, že můžu v tomto radit. Takže já už zásadně neradím.

A vy sám se léčíte bylinkami?

Ano, dvěma. Zeměžlučí, kterou používám, když si zpackám žaludek. Je hořká, ale vypiju ji bez problému. A pak zkapalněné švestky, tekutou vinnou révu, zkapalněný chmel s ječmenem. To jsou úžasné léčivé kytky, které preferuju před ostatními.

Co říkáte na žlutá pole řepky?

Kdyby nebylo pana Babiše a alergie všech ostatních vůči němu, tak by si toho nikdo nevšiml. Olejniny zabírají 18 % procent výměry orné půdy a řepka je z toho asi 8 %. Tzn. ze 82 % jsou obiloviny.

Takže řepku jako problém nevnímáte?

Problém není řepka, ale ty lány. Když se zcelily lány, tak se ztratila druhová diverzita. Dříve jste se podívala z hory Říp a viděla nádherný patchwork, který byl bohatý i polní zvěří. Ty ohromné lány a monotematičnost ani neumožňuje polní zvěři žrát. Zajíc přiběhne na kraj 30hektarového pole, kousne do pšenice a ví, že dalších 30 hektarů nic dalšího k jídlu nemá, takže zmizí a vyhyne. Navíc je to problém mezoklimatický a klimatický vůbec, protože ta ohromná plocha, která je vyrovnaná ve stejném vegetačním stupni, zvýšenou měrou odpařuje a teplý vzduch stoupá a strhává s sebou vlhkost, která pak ve vyšších vrstvách odchází bůhví kam. A z toho jsou i ta sucha.

České lesy ve velkém ničí kůrovec a mnohé z nich jsou už nenávratně ztracené. Jak jsme se dostali až sem?

Kůrovec je tu stejně dlouho jako smrk. Je jich několik druhů a každý má určitou strategii, jak v tom stromě žere. Strom se adaptoval na to, že když přišlo prvních deset kůrovců, které ho začali žrát, tak začal smolit. Pryskyřici tedy nemá proto, aby les voněl, ale aby se bránil podkornímu hmyzu. Kdysi měl každý kus lesa svého hajného, který měl svůj revír 400 až 600 hektarů a tam znal každý strom. V týdnu prošel celý les a když uviděl napadený strom, označil ho a nechal pokácet a odvézt z lesa, aby se to nerozlezlo. Jenže my jsme si zničili české lesnictví. Zrušili jsme polesí, lesní závody, zavedli jsme lesní správy a lesní správa má 2000–3000 hektarů, tam sedí dva inženýři, kteří ale do lesa vůbec nepřijdou. Takže vzhledem k tomu, že ty první napadené stromy nikdo nevytahal, tak se teď nemůžeme divit, že máme zničené lesy. Všechno se to dalo podchytit dřív. Další věc je, že by lesy měly být smíšené, jenže se smrkem se v našich podmínkách nejjednodušeji hospodaří a nejlépe se opracovává.

Myslíte si, že žijeme v souladu s přírodou?

Co je to v souladu s přírodou? Které stádium budete považovat za jediné správné? V souladu s přírodou člověk žije v anekumeně. Anekumena je naprosto nedotčená krajina, kdy se člověk ještě potuloval jako sběrač a tu sebral jahůdku a tu ulovil zvíře. Tam žil člověk v souladu s přírodou. Jakmile ji začal využívat a měnit ji pro svoji potřebu, tak už s ní v souladu nebyl. Ale příroda má ohromnou setrvačnost a díky tomu jsme ještě živí. A nutno říct, že i lidský um má neobyčejnou kapacitu, takže věřím, že tu větev pod sebou neuřízneme.

 

Fotografie: Tomáš Rubín pro city-dog.cz