Václav Tobrman: Nehodnotím, jak hraju, chci si to hlavně užít
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
16.03.2018
Rozhovor

Václav Tobrman: Nehodnotím, jak hraju, chci si to hlavně užít

Václav Tobrman: Nehodnotím, jak hraju, chci si to hlavně užít
O tom, co všechno se ukrývá pod jménem Václav Tobrman, bychom mohli napsat knihu. Multiinstrumentalista, zpěvák, skladatel, herec, moderátor, komik a především muž, který ve vás zanechá hlubokou stopu, ať už chcete, nebo ne. Zeptala jsem se ho třeba na to, jak vznikne hit, jestli bývá ještě někdy nervózní, ale třeba i na tvrdé drogy na současné hudební scéně.

O tom, co všechno se ukrývá pod jménem Václav Tobrman, bychom mohli napsat knihu. Multiinstrumentalista, zpěvák, skladatel, herec, moderátor, komik a především muž, který ve vás zanechá hlubokou stopu, ať už chcete, nebo ne. Zeptala jsem se ho třeba na to, jak vznikne hit, jestli bývá ještě někdy nervózní, ale třeba i na tvrdé drogy na současné hudební scéně.

​​​​​​​Vím o tobě, že jsi multiinstrumentalista. Nemůžu si hned na úvod odpustit otázku - na co všechno hraješ?

Nejlíp ze svého pohledu hraju na piáno, pak je ukulele, kytara, melodika, což je dechový nástroj, který má klávesy jako piáno, dále akordeon, basová kytara a zobcová flétna. 

Pamatuješ si ještě na svoje první vystoupení? 

To bylo pravděpodobně ještě v Rakovníku, kde jsem spolupracoval s mým kamarádem Janem Šlajchrtem, který se svými bratranci založil skupinu Sauerkraut. Začal jsem s nimi hrát, když mi bylo asi 16. S touhle místní undergroundovou kapelou jsme nějaká vystoupení měli a možná jsme si tenkrát i pár stovek vydělali.

soustředím se víc na to, abych si hraní užil, než na to, aby dopadlo skvěle. Každý koncert, který bych si neužil, by byl zbytečný. 

Jak se pozná dobrý pianista?

To záleží, co si vezmeme jako parametr kvality. Podle mě se dobrý pianista pozná tak, že dokáže v jakémkoli prostředí zvolit to, co by se tam hodilo a to zahrát. 

Existuje někdo, komu bys nikdy nezahrál? 

Nikoho takového neznám. 

Dobře. Tak kdyby chtěl Miloš Zeman zahrát na svých narozeninách, zahrál bys mu?

Kdyby chtěl Miloš Zeman zahrát na narozeninách, nevím, co bych udělal. Zatím jsem se nikdy nedostal do situace, kdy bych musel něco takového zvažovat. Ale je pravda, že mě oslovil člověk z KSČM, jestli bych jim nezahrál na nějakém sjezdu a já jsem řekl, že ne. Ale také mě oslovili organizátoři happeningu o transparentnosti financování státních zakázek a já jsem řekl, že je hraním podpořím. Záleží, kdo mě oslovuje a s jakými lidmi je to spojené. Nechci svým uměním přímo nikoho podporovat ani se přímo vůči někomu vymezovat.

A naopak - je někdo, komu bys rád zahrál?

Mám to štěstí, že mě takoví lidé oslovují. Moc si vážím toho, když mě moji přátelé z oblasti umění a kultury osloví, jestli bych jim nezahrál, když třeba něco slaví. Tím uznávají mojí kvalitu. Protože je něco jiného, když se sejdete na pódiu jako vystupující a když mě potom ten člověk chce na oslavě svých narozenin. To znamená, že považuje to, co dělám a jak to dělám z jeho pohledu za kvalitní. A to mě těší.

Jsi součást Živého Jukeboxu, který je zajímavý hlavně tím, že hostům a klientům splní jakékoli hudební přání. Stává se vám často, že si lidé objednají na nějakou akci třeba jazzovou hudbu a postupně sklouznou jejich přání třeba ke Kabátům nebo Michalu Davidovi?

Ano, stává se, že si klient objedná třeba jazzové trio a po třech hodinách chce plynule navázat Michalem Davidem, Kabáty a Helenou Vondráčkovou. Já jsem na to psychicky připraven, ne vždycky moji spoluhráči. (smích) A teď se vracíme oklikou zpátky k tomu, jak se pozná dobrý muzikant. Dobrý muzikant, který se rozhodne, že bude vycházet vstříc publiku, dokáže flexibilně reagovat na vzniklou situaci. Pokud s tím nemá nějaký osobní problém, tak zahraje Michala Davida a klient z toho má radost.

Proč myslíš, že většina klientů chce nakonec na večírku třeba písně od Michala Davida?

Tzv. mainstream je typický tím, že spojuje masy. To znamená, že když si představíme libovolně velkou skupinu lidí, je pravděpodobné, že pokud něco budou znát dohromady a akceptovat to, budou to písničky, které znají z rádia. Čili individuální preference se můžou lišit. Někdo může mít rád death metal, jiný barokní hudbu. A pokud to nejsou extrémní vyznavači stylu, tak si oba nakonec rádi zazpívají Neckáře. Vypovídá to o tom, že mainstream funguje jako sjednotitel hudebního vkusu.

Jakou roli v tom hraje alkohol?

Alkohol odblokovává zábrany, takže lidé v té skupině chtějí mnohem dřív slyšet něco, co všichni dobře znají, nastupuje potřeba být součást davu. Alkohol tedy spojuje stejně jako mainstreamová hudba.

Zahrál bys death metal?

Pokusil bych se o to. Styly, které obsahují hodně rytmické a málo melodické složky se obecně hrají hůř. Taky se na nějaké akci stalo, že někdo chtěl hip-hopovou písničku, kde byla A4 rapu a pod tím jednoduchý doprovod. Tam to stojí na interpretaci. Pokud tedy člověk tu písničku nezná, nemůže ji zarapovat. Nemůžu si domyslet, jak jsou tam tytmicky odříkaná slova. Někdy mě k tomu lidé vyhecují, chtějí se zasmát, chtějí aby to působilo parodicky. Takhle jsem třeba interpretoval písničku od Leoše Mareše. Pokus o tu podobnost působil stejně směšně jako písnička samotná.

Posloucháš ty sám vůbec hudbu?

Ano. Třeba teď často poslouchám poslední desku skupiny Vltava – Čaroděj, která mi přijde tak moc skvělá, až je mi líto, že neumím ovlivnit rádia, aby ty písničky hrála. Robert Nebřenský píše naprosto neuvěřitelně zajímavé texty. Podle mě se pohybuje někde mezi Karlem Plíhalem a Danem Bártou. Jeho texty jsou zvukomalebné a zároveň srozumitelné. Každý si je může užít.

U piána jsi strávil stovky tisíc hodin. Býváš ještě někdy nervózní? 

Většinou, když někde sedíme a čekáme na vystoupení, všichni chodí za mnou, aby se uklidnili, protože mají pocit, že ze mě sálá nekonečný klid. Což je pravda. Běžně, když mám někde něco zahrát, tak z toho nervozní nejsem, protože mám pocit, že to vždycky nějak dopadne. A tím neříkám, že dobře, nebo špatně. Většina umělců touží po tom, aby jejich vystoupení dopadlo skvěle, a to je svazuje. Nervozita je daná vlastním očekáváním od sebe.

 Nemáš strach z hodnocení? 

Z hodnocení strach nemám. Sám sebe nehodnotím, takže když mě pak hodnotí někdo jiný, je mi to jedno. Sám sebe beru ve vší skvělosti, v jaké je to možné. (smích) Snažím se dělat věci tak nejlíp, jak umím. Koncentruju se víc na to, abych si to užil, než aby to bylo dobré. Zbytečný by byl koncert, který bych si neužil.

Proč se podle tebe umělci tak často uchylují k návykovým látkám?

To souvisí s tou nervozitou. Návyková látka může nervozitu rozptýlit nebo přikrýt stavem, který ji eliminuje. A někteří je užívají proto, protože mají pocit, že jim ty látky dávají nějaký multidimenzionální náhled na umění, které tvoří.

A myslíš si, že stoupá užívání drog u umělců? 

Já můžu porovnávat jen to, co jsem četl třeba v knížkách. Z nějakých pramenů jsem vyčetl, že 80 % muzikantů ve všech bigbandech ve 30. letech bylo závislých na tvrdých drogách. Řekl bych, že dneska to nebude víc, ani míň. Myslím, že určité kruhy je užívají ani ne tak proto, že by jim to něco dávalo umělecky, ale proto, že je to taková zábava té vrstvy.

Jaká jsou úskalí tvé profese?

No právě třeba tvrdé drogy, kdyby k tomu člověk měl náklonnost. V těchto kruzích jsou snadno dostupné. A také to, že člověk umře hlady, když není dobrý obchodník a nenaučí se to, co se umělci neučí na žádné umělecké škole. Jako třeba jak vyjednávat o své vlastní ceně, jak se oblékat, jak komunikovat, jak si domlouvat akce, jak se propagovat, jakými kanály oslovovat potenciální klienty. Prostě podnikatelské věci. Funguje to tak, že i když je někdo dobrý, stejně může umřít hlady.

Co potřebuje umělec pro to, aby získal hit?

Kontakty a peníze. Hit není písnička, která by byla skvělá sama o sobě. Písniček podobných hitům je spousta. Když je někdo dobrý a napíše skvělou písničku, pořád se může stát, že ji bude hrát jen pár kamarádům v klubu. Ale může se stát, že písničku uslyší nějaký producent a ten může zařídit, aby se z té písničky stal hit. Nebo se může stát, že někdo tu píšničku předělá a až teprve pak se z ní hit stane. Třeba Bette Davis Eyes. Většina lidí si představí verzi od Kim Carnes. Ale málokdo ví, že píseň má starší verzi od Jackie DeShannon, která je mimo jiné velmi pěkná.

Jaký máš umělecký cíl? Je něco, čeho kdybys dosáhnul, řekl by sis, že už můžeš v klidu umřít?

Nemám sny. Nejsou potřeba. Sny jsou očekávání. To je svazující. Představ si, že bych měl sen, že budu jednou hrát v Rudolfinu koncert Rachmaninova. Tak jak by vypadal můj život? Pravděpodobně bych seděl u piána a snažil bych se naučit Rachmaninova, kterého se pravděpodobně nikdy nenaučím a rozhodně ne tak, aby to stálo za to hrát v Rudolfinu. Díky tomu, že sen nemám, mám možnost věnovat se čemukoliv.

Další užití materiálů city-dog.cz je možné pouze s písemným souhlasem redakce. Více zde.

   Fotografie: city-dog.cz