Umíte česky? Tak schválně, co znamená čínitel, žrande nebo štěkaná?
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
06.11.2018

Umíte česky? Tak schválně, co znamená čínitel, žrande nebo štěkaná?

Umíte česky? Tak schválně, co znamená čínitel, žrande nebo štěkaná?
Češtináři bijí na poplach. A nejen oni, i podle mnohých jiných lidí, zejména zástupců starší generace, ztrácíme svůj rodný jazyk. Tolik práce nám dalo vydupat si češtinu ze země, ubránit ji před neustálým nátlakem „větších“ jazyků z okolních zemí, a teď se k ní chováme přímo macešsky. Chybí úcta k jazyku, snaha pečovat o dědictví, které nám zanechali Jungmann a Dobrovský. Prý. Je tomu ale skutečně tak? Máme se bát, že český jazyk zahyne na úbytě?

Češtináři bijí na poplach. A nejen oni, i podle mnohých jiných lidí, zejména zástupců starší generace, ztrácíme svůj rodný jazyk. Tolik práce nám dalo vydupat si češtinu ze země, ubránit ji před neustálým nátlakem „větších“ jazyků z okolních zemí, a teď se k ní chováme přímo macešsky. Chybí úcta k jazyku, snaha pečovat o dědictví, které nám zanechali Jungmann a Dobrovský. Prý. Je tomu ale skutečně tak? Máme se bát, že český jazyk zahyne na úbytě?

Věčný boj mezi staro - a mladočechy

Mládež vyměnila knihy za počítače, tablety a mobily, hbitě ovládá anglismy i zkratky všeho druhu, zato jí dočista uniká význam donedávno zcela běžných českých slov. Obrozenci se musí obracet v hrobě, tvrdí nejeden češtinář, když ve škole slyší, jak rodný jazyk dostává zabrat.

Nářky starší generace na to, jak mládež kazí češtinu, jsou věčné. Je to i tím, že člověk si fixuje spisovný jazyk někdy mezi desátým a dvanáctým rokem. V osmdesáti tak logicky, stejně jako život sám, už mluva neodpovídá jazykovému ideálu z dětství. Jazyk mezitím prošel nějakým vývojem, zrovna tak jako celý svět. Ona se ta čeština totiž asi nijak zásadně nezkazila – ona se změnila.

Hacknutá čeština

Novotvary vznikají jednoduše z nutnosti pojmenovat novou skutečnost. Pravdou ale je, že bývají i výsledkem záměrného hledání neotřelého výrazu. Své o tom ví Martin Kavka, kterého neologismy v češtině natolik uchvátily, že jim věnoval deset let života, a nakonec sestavil i jejich slovník, který nazval Hacknutá čeština.

„První takové slovo jsem potkal v roce 2008. Byl to sračkogán,“ vzpomíná na počátek všeho. „Zaslechl jsem ho v tramvaji a vůbec jsem netušil co znamená, jedna dívka takhle označovala svého přítele. Posléze mi došlo, že to je člověk, který používá hodně sprostých slov, že má „hubu jako kanál“. Později jsem ještě objevil jeho druhý význam – kanalizace. Tak jsem si to zapsal. Slov přibývalo, a když jsem jich měl asi třicet, kamarád navrhnul, ať to dám na web. A tak vznikla Čeština 2.0. Musím přiznat, že zpočátku byla většina kolonek prázdných. Ale slova začala přece jen přibývat a poslední čtyři roky to dělá na tři tisíce nových výrazů ročně.“

Celkem logicky přišel nápad vydat slovník knižně. Podle Martina totiž tyto výrazy mnohdy i hezky ilustrují historii, občas to jsou skoro až jakési minifejetony, které komentují nešvary doby, namátkou bémokracie, openkrad. Především je to ale důkaz toho, že Haškův duch v zemích českých nevymřel, a že i když na ulici to mnohdy znát není, někde vespod humor pořád kvete.

„Já si dokonce myslím, že tohle trefné pojmenovávání je pro nás takový ventil. Vždyť v každém jiném městě, pokud by se tam dělo to, co teď v Praze, už by dávno lidi vyšli do ulic. A my tady holt krndujeme (popojíždět ulicemi ucpanými kvůli nesystémovým uzavírkám). Češi prostě smysl pro humor neztrácejí za žádných okolností.“

Fenomén Ester

Fórky nestíhají pouze politiku. Oblíbenými oblastmi jsou alkohol, sex, různé tělesné orgány, a taky doprava, například pro dálnici D1 lidi vymysleli už ohromné množství výrazů, hopsaštráse, zubařská cesta, de de de jedna. Spousta slov se vždy vynoří kolem událostí, které hýbou společností, typicky to jsou volby. Ale taky třeba úspěch Ester Ledecké, to hned vzniklo ledět (hledět nechápavě), dělat ester (absolutně nechápat, co se děje), esterifikace (dokonalé zvládnutí dvou odlišných disciplín), jít na ester (jít do společnosti bez make-upu).

„Já to beru jednoznačně jako oslavu češtiny,“ říká Martin Kavka. „I když v knize jsou samozřejmě slova, která se nebudou někomu líbit. Upřímně, i já sám mívám problém s vulgarismy. Pral jsem se s tím, ale konec konců fakt, že to či ono slovo bych tam nezařadil, nezpůsobí, že by zmizelo. Moje osobní preference na tom nic nezmění.“

Quo vadis, češtino?

Ať se nám to líbí nebo ne, jazyk si jde svou cestou. To, co šedesátníci vnímají jako vulgarismus, už puberťáci užívají tak běžně, že to pro ně tenhle nádech ztratilo. Posun je ale paradoxně možný oběma směry. Ještě v době raného národního obrození bylo například slovo prdel obecným, lékařským termínem, který se běžně používal v knihách.

Podle filologů prodělala čeština za tisíc let osm vývojových fází – od pračeštiny přes ranou starou češtinu, češtinu 14. století, češtinu husitskou, humanistickou, barokní, obrozeneckou a češtinu moderní. Vývoj jazyka je přirozený proces. Zdá se ovšem, že poslední dobou se extrémně urychlil. A to je asi to, co mnohé lidi znervózňuje. Mají pocit, že přestávají rozumět světu okolo sebe…

„Zjistil jsem, že největší puristi jsme my, obyčejní lidé. Když nám někdo sahá na jazyk, máme pocit, že ho przní. Napsalo mi taky dost rozhořčených učitelů, vypozoroval jsem, že mezi nimi je mnoho takových, kteří mají pocit, že tohle by se nemělo podporovat. Kdežto lingvisty to baví, mají neologismy rádi. Musím říct, že jsem si musel opravit vlastní předsudky na lidi, co s českým jazykem pracují. Měl jsem je, asi jako mnozí, za suchopáry a mravokárce. Jsem mile překvapený, že znají web Čeština 2.0 a fandí tomu, dokonce často přispívají. Víte, jazyk nemá stagnovat, vyvíjí se spolu s dobou, a je krásným dokladem zdravého sebevědomí národa, když dokáže ustát právě i lingvistické tlaky. Například fakt, že se sem dere angličtina, předtím němčina, předtím latina. Ale čeština se nenechá převálcovat, dokáže nové výrazy přijmout, pojmout a pracovat s nimi.“

Cenzura na minimum

Filtr pro neologismy na webu je minimální, v podstatě jde jen o to, aby to nebyly pouze nějaké rodinné vtípky, určené úzkému okruhu lidí, musí mít přesah do společnosti, aby je pochopili i ostatní, a věděli, o co jde. Takových výrazů je tu dnes už přes 12 tisíc, a to by byla pěkná bichle, takže pro knihu byl výběr tvrdší. Jedním hlediskem bylo, aby to byl výraz, který se pokud možno ještě v žádné publikaci neobjevil. To kontroloval spoluautor knihy, lexikograf Michal Škrabal, který pracuje na ÚČNK, jedné z kateder Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

„Mým primárním úkolem bylo udržet jakousi lexikografickou „štábní kulturu“. V tomto ohledu byl Martin velmi osvícený, že se obrátil na profesionála. Na webu kdykoliv cokoliv změníte, v knize už ne. Hlavním tvůrcem hesláře byl každopádně on, já jen zlehka korigoval a doplňoval. Především však šlo o to jednotlivá hesla řádně zredigovat, protože někdy byly definice napsány opravdu tragicky. Na druhou stranu, napsat dobrou definici do výkladového slovníku je kumšt! Ve výsledku tak kniha nevypadá, aspoň doufám, jako pouhá nekoncepčně sesypaná hromada hesel ve stylu „každej pes jiná ves“, ale je tam i pár věcí, na něž jsem pyšný, i když je odhalí možná jen kolega lexikograf. Ale snad i laik si počte bez rušivých momentů a pobaví se, o to šlo v první řadě. Tomu taky velmi pomáhá práce velešikovné grafičky Martiny Švirákové. Já se každopádně u přípravy knihy královsky bavil, jednak tou neuvěřitelnou potencí a flexibilitou naší mateřštiny, ale zároveň jsem si mohl vyzkoušet věci, které by při psaní seriózního slovníku byly nemožné. Bylo to takové lexikografické pískovišťátko, kde vám nikdo nerozdupává bábovičky.“

„Kritériem pro výběr byla i používanost, čili zda to není jen jednorázová legrácka,“ doplňuje Martin. „I když ani těm jsme se nebránili, protože mnohdy skutečně krásně ilustrují dobu. Ta četnost používání se ostatně velmi těžko posuzuje, mnohá slova se třeba používají jen v psané formě, například v internetových diskuzích. Klasicky to bývají výrazy z politiky. V debatě na webu klidně vpálíte někomu „do tváře“, že je babišoid, zemandrtálec nebo vlezdobruselista, v reálu si to troufne málokdo.“

Deset let práce s neologismy poznamenalo samozřejmě i samotného autora a jeho rodinu.

„I v mém vlastním slovníku se zabydlela nová slova, mám spoustu oblíbenců, třeba krachonoš (naprosto neschopný manažer přivádějící vše k totálnímu zmaru), nebo vadína (žena, která dává neustále najevo, že jí něco nevyhovuje). Jinak nás to stálo několik odřeknutých dovolených, musím říct, že kniha vznikla i díky mé manželce, nejen proto, že mně podporovala, ale fungovala i jako manaželka (žena, která řídí chod domácnosti včetně svého muže).“

A jestli Martina něco hodně překvapilo?

„Nikdy bych neřekl, jak frekventovaný je dodnes výraz dělat zagorku, i mezi náctiletými, přestože nevědí, o koho jde. A věc, která je opravdu téměř nepochopitelná je, že vůbec nejvyhledávanějším výrazem v češtině je kunerol. Tak se jmenoval prvorepublikový margarín a výraz se používá ve smyslu nekvalitní tuk. Tak tohle slovo překvapivě žije od první republiky dodnes.“

A výrazy z titulku? 

čínitel – ústavní funkcionář nadbíhající Číně

žrande – návštěva restaurace s partnerem či partnerkou

štěkaná – sekaná, jejíž původ je pochybného charakteru

   Fotografie: city-dog.cz.