Ukradli mi syna. Příběh, který zajímá filmaře
City-Dog.cz | pražský žurnál
16
13.05.2019

Ukradli mi syna. Příběh, který zajímá filmaře

Ukradli mi syna. Příběh, který zajímá filmaře
Je to strhující a možná jen velmi těžko uvěřitelný příběh holky z jižní Moravy, které švýcarské úřady odebraly syna. Vlastně si tamní sociálka přišla i pro dceru, tenhle útok se jí ovšem podařilo odrazit. Řeč je o dnes pětačtyřicetileté Renatě Rolle. Loni na podzim o ní vyšla kniha s názvem Ukradený syn. Autorkou je ekonomka a spisovatelka Markéta Šichtařová. Ta se velmi detailně snaží popisovat události, které ztrátě dítěte předcházely a také vykresluje, co všechno následovalo.

Je to strhující a možná jen velmi těžko uvěřitelný příběh holky z jižní Moravy, které švýcarské úřady odebraly syna. Vlastně si tamní sociálka přišla i pro dceru, tenhle útok se jí ovšem podařilo odrazit. Řeč je o dnes pětačtyřicetileté Renatě Rolle. Loni na podzim o ní vyšla kniha s názvem Ukradený syn. Autorkou je ekonomka a spisovatelka Markéta Šichtařová. Ta se velmi detailně snaží popisovat události, které ztrátě dítěte předcházely a také vykresluje, co všechno následovalo.

S knihou se minulý týden vyfotil režisér Jiří Strach, jeho fotka se objevila na sociálních sítích. Podle informací serveru city-dog.cz režisér uvažuje o tom, že materiál zfilmuje. Na dotazy city-dog.cz ale nereagoval. „Ta fotka mě potěšila. Sice bych byla ráda, kdyby se toho někdy někdo ujal, ale zda opravdu dojde ke zfilmování, to je ve hvězdách,“ říká bez dalších podrobností autorka knihy a majitelka autorských práv k celému příběhu Markéta Šichtařová.

Osudové Švýcarsko

Renata žije v současné době nedaleko Brna. Potkávám se s ní dva dny před svátkem matek. Pokud byste čekali zlomenou ženu bez energie, velmi byste se pletli. „Zocelila mě rodina. U nás bylo násilí na denním pořádku, otec mě bil, jednou mě málem přizabil. Když mi můj první kluk dal facku, pokládala jsem to za něco úplně normálního,“ vypráví rodačka z Kyjova.

Renata pracovala mnoho let v Londýně jako au-pair, později se vypracovala na prominentní chůvu s několika certifikáty.„Jsem organizačně velmi schopná. Jako chůva jsem neměla problém letět sama se čtyřmi dětmi do Kanady. V Londýně jsem vystudovala kurz dětské psychologie. Práci jsem brala hodně vážně, tím spíš jsem viděla, jak se na mě děti fixují. V mnoha případech jsem matku nahrazovala na sto procent,“ říká.

Na přání rodičů učila děti lyžovat, jezdit na kole. „Jezdila jsem s nimi na celodenní výlety. Kupovala jsem jim vánoční dárky. V jedné rodině se čtyřmi chlapci mě matka před Vánocemi posadila do limuzíny, strčila mi do ruky platební kartu a vyslala směrem k obchodnímu domu Harrods,“ popisuje. Na doporučení se dostala k lukrativní práci chůvy v jedné americké rodině na Floridě, odkud se ale za nějaký čas vrací do Česka kvůli matce, která bojovala se závislostí na alkoholu.

V roce 2010 přijíždí do osudového Švýcarska, kde se později v městečku Marsenc provdala za místního farmáře. Manželství se rozpadlo, nejprve fakticky a poté i formálně. Ještě než došlo k rozvodu, byla Renata na žádost švýcarského manžela a jeho rodiny umístěna na psychiatrii a zbavena svéprávnosti. Proti své vůli. V té době už měla s mužem malého syna, stále ještě kojené dítě jí bylo odebráno a předáno do péče otce. Soud v okrsku Saane přenesl výkon rodičovské péče o syna na otce, který tehdy pracoval na farmě jako hospodář. Na psychiatrii Renata strávila 14 měsíců, kde dostávala silné léky. Snažila se dokázat, že je tam neoprávněně. Nakonec se jí podařilo dosáhnout toho, že byla propuštěna. Dokonce získala i část rodičovských práv a syna směla jednou za čas vídat. 

Na celý případ lze nahlížet různě. První pohled může stát na tom, že se jedná o natolik složitou právní situaci, do které běžný smrtelník nemá šanci proniknout, nezná-li soudní spis. A proto je třeba se spolehnout na správnost rozhodnutí švýcarských orgánů. Tato alpská země je obecně považována za vzor výsostné demokracie, tudíž pravděpodobnost chyby soudů se v takovém případě se rovné nule. Nikomu nelze takový postoj vyčítat.

A pak je tu druhý pohled, kam ale není snadné se posunout, neboť cesta k němu je zdlouhavá a pracná. Začnete si ověřovat fakta, které vás možná nasměrují k tomu, že pomalu přemýšlíte, zda rozhodnutí soudu a dalších dotčených úřadů nebylo založeno na základě nějakých nepravd či komplotů, falešných důkazů a vymyšlených psychiatrických diagnóz.

Svéprávnosti jsem se zbavila sama

Renata je typ člověka, co přitahuje potíže, je hodně důvěřivá a za spoustu průšvihů si může sama, což i sama přiznává. Když se rozhodovalo o ztrátě její svéprávnosti, byla postavena před rozhodnutí. Lékařka jí prý předložila dokumenty, které měla podepsat, chtěla-li vidět syna. Podepsala tedy papíry ve francouzštině, kterým ale vůbec nerozuměla. Ty papíry ale v podstatě znamenaly to, že souhlasí se ztrátou svéprávnosti. „Svéprávnosti jsem se částečně zbavila sama, nevěděla jsem, co podepisuji,“ říká. Později mi nikdo nevěřil, že nevím, co podepisuji, tvrdí Renata.

A nevěřila jí ani Šichtařová. Renata měla osobní počítač a tvrdila, že tam má mnoho důkazů pro její tvrzení. Jenže ji někdo přepadl a ten počítač zničil, říká Renata. Rozbitý počítač si ale schovala. Když se seznámila s Markétou Šichtařovou, které převyprávěla svůj příběh, sehrál laptop zásadní roli. „Já vůbec Renatě nevěřila, přišlo mi to natolik těžko uvěřitelné, že jsem tomu vůbec nevěnovala pozornost. Teprve když jsem si některá její fakta začala ověřovat, požádala jsem ji o ten rozbitý počítač a nechala jsem udělat komplexní diagnostiku těch hardisků. Z počítače jsme získali zásadní dokumenty,“ popisuje Šichtařová.

Materiály ve francouzštině bylo nutné nechat přeložit, připomíná Šichtařová. „Na základě dokumentů jsem se zkontaktovala s dalšími lidmi, Renatinu verzi se mi podařilo potvrdit, což vlastně rozhodlo, že jsem napsala tu knížku,“ popisuje ekonomka.

Scany některých dokumentů Šichtařová zveřejnila v knize. Renata má tři krabice úředních dokumentů a lejster ke svému případu. Z nich vyplývá řada rozporů a podivných okolností třeba kolem jejího umístění na psychiatrickou léčebnu. Například jeden z papírů, na jehož základě byla Renata zbavena svéprávnosti a umístěna do léčebny, uvádí, že trpí schizofrenií. V propouštěcí zprávě se ale píše, že Renata trpí těžkými depresemi spojenými se sebevražednými sklony, trpí také neurčitými reakcemi na těžký stres a problémy spojenými se soužitím v rodině. O schizofrenii, kterou nelze zcela vyléčit, ani zmínka.

Příběh Renaty zveřejnil už v roce 2014 francouzský časopis L’Illustré, kde novinář Robert Habel popisuje Renatin životní příběh. Také Habel prostudoval několik šanonů dokumentů a ve svém textu s názvem Chci zpět své dítě popsal, co se Renatě stalo.

Chci do armády

Renata je sportovní typ, mluví velmi dobře anglicky a francouzsky. „Chci se dostat do armády. Naskytla se mi jedna příležitost. Pracovala bych v administrativě. Dělala bych i překlady. Musím ale projít fyzickými a psychologickými testy,“ plánuje Renata s tím, že v armádě by měla lepší plat. V současné době vypomáhá v lesní školce. „Boj o syna jsem nevzdala, ale musela bych mít peníze na právníka, který se toho ujme, je to tak strašně komplikovaný případ“, tvrdí Renata, která vychovává dnes téměř čtyřletou dceru Aničku. Tu porodila ještě ve Švýcarsku a otcem je Renatin přítel, se kterým se seznámila po rozvodu s farmářem.

Také na Aničku se švýcarské úřady zaměřily. Ještě do porodnice přišel Renatě dopis od soudu, že porodnici nesmí opustit a že dítě bude umístěno do kojeneckého ústavu. Důvodem byl fakt, že nemá byt a její finanční situace je tristní, tudíž se o dítě nemůže starat. Renatě se tehdy podařilo zalarmovat známé. Když si pak švýcarská sociálka přišla pro dceru, měla už připravené potvrzení o nájmu bytu. Rovněž díky pomoci známých se ji podařilo sehnat peníze na cestu do České republiky, kde žije od roku 2016. Ten rok také naposledy viděla svého syna. Renata chce iniciovat překlad knihy do francouzštiny. „Vypadá to, že můžu jen  počkat, až syn vyroste a dát mu tu knihu. Je to zřejmě jediný způsob, jak mu říct, co se stalo.“

 

   Fotografie: Petra Jaroměřská, archiv Renata Rolle