Holá hlava rovná se drsňák, rozevláté vlasy značí uvolněnost v sexu. Účes o vás říká víc, než si myslíte!
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
22.11.2018
Rozhovor

Holá hlava rovná se drsňák, rozevláté vlasy značí uvolněnost v sexu. Účes o vás říká víc, než si myslíte!

Holá hlava rovná se drsňák, rozevláté vlasy značí uvolněnost v sexu. Účes o vás říká víc, než si myslíte!
„Co to máš na hlavě, kámo?“ Podobná věta je v jistém věku málem důvod k sebevraždě. Je jasné, že došlo k těžkému přehmatu. Účes může člověka vynést do společenských výšin i poslat do zcela jiné kasty, než kam ve skutečnosti patří. A nejen v pubertě. Jestliže oko je do duše okno, pak vlasy jsou informací o postavení ve společnosti, příslušnosti ke skupině či určité kultuře. „Dřívější striktní pravidla umožňovala lidem lepší orientaci v životě. Dnes máme větší volnost, ale ty stereotypy jsou v nás pořád,“ říká Martin Rychlík, který na toto téma napsal úžasnou knihu pod názvem Dějiny vlasů, jež právě přistála na pultech knihkupectví.

„Co to máš na hlavě, kámo?“ Podobná věta je v jistém věku málem důvod k sebevraždě. Je jasné, že došlo k těžkému přehmatu. Účes může člověka vynést do společenských výšin i poslat do zcela jiné kasty, než kam ve skutečnosti patří. A nejen v pubertě. Jestliže oko je do duše okno, pak vlasy jsou informací o postavení ve společnosti, příslušnosti ke skupině či určité kultuře. „Dřívější striktní pravidla umožňovala lidem lepší orientaci v životě. Dnes máme větší volnost, ale ty stereotypy jsou v nás pořád,“ říká Martin Rychlík, který na toto téma napsal úžasnou knihu pod názvem Dějiny vlasů, jež právě přistála na pultech knihkupectví.

Čekala bych, že téma vlasy a účesy zaujme nějakou dámu, jak k němu přišel muž?

Vlasy a účesy řešíme všichni a pořád, i když to tak možná nevnímáme. Je tomu tak na celém světě. Denně strávíme mytím vlasů, jejich česáním či úpravou spoustu času; jedna kolegyně na Univerzitě Karlově spočítala, že péči o ně věnují ženy asi tak rok života. My chlapi k tomu máme navíc ještě vousy. Účes ale nemá pouze estetický účel. Úprava vlasů bývala často spojována, a mnohde ještě je, s přechodovými rituály jako je vstup mezi muže nebo když se z dívky stává žena, účesy odlišovaly různé typy válečníků, klanů – má spoustu společenských významů. Takže vlasy mě zajímají už jen proto, že se jako etnolog zabývám pestrostí kultur.

Dobře, co bylo ale spouštěčem toho, že jste se o nich rozhodl napsat přímo knihu?

Úplně na začátku byla moje první knížka Tetování, skarifikace a zdobení těla, která vyšla v Nakladatelství Lidových novin (NLN) v roce 2005. Posléze tam padl návrh udělat podobně i účesy. Tetování jsem rozepsal původně jako diplomovou práci už někdy v roce 1998. Tehdy to ještě nebyla zdaleka tak běžná věc jako dnes; spojovalo se stále s lidmi typu kriminálníků, subkultur. Zjistil jsem, jak je zdobení těla ohromný celosvětový fenomén. Všichni lidé světa se nějak malují, propichují, řežou... Textů na tohle téma u nás tenkrát ani moc nebylo, zrovna tak jako je v současnosti výjimkou kniha o dějinách či významech účesů v lidské historii. Neskromně myslím, že svým komplexním pojetím je to ojedinělá práce i světově.

Jak to s těmi vlasovými kreacemi tedy je, dnes už snad nikdo neřeší společenský význam tak striktně jako dřív?

Dnes už máme naštěstí svobodu volby, ale ještě během 20. století tomu tak nebylo. Vezměte si například hippies v šedesátých letech, což vedlo k okamžité stigmatizace, i takzvané máničky a „vlasatci“ u nás byly automaticky terčem StB, perzekucí, zatýkání a podobně. To samé se mimochodem momentálně děje v Severní Koreji. Tam mají přesně dané a státem povolené zástřihy, a kdo vybočuje, koleduje si o průšvih.

Je pravda, že si můžeme bez obav vytvořit na hlavě cokoli – ale není tato svoboda iluzí? Neškatulkujeme stále ještě?

Vlasy jsou po očích nejvýraznějším znakem, kterým o sobě něco sdělujeme, vyvoláváme u druhých určitý dojem. Už jen tím, kolik péče jim věnujete, o sobě něco říkáte. V každé konkrétní kultuře se lidé učí nějak z účesů „číst“. Když my tu uvidíme pankáče s vyčesaným čírem, tak už máme nějaký názor, očekávání. Už to není tak striktně dané, ale pořád v tom různé významy čteme. Což je trochu paradox, protože na jednu stranu máme dnes svobodu, ale ta je relativní, pořád je tu i nějaké stereotypní nahlížení. Člověk s holou hlavou nemusí být hned skinhead, ale stejně to spoustě lidí v hlavě automaticky naskočí.

Takže vnímáme vlasy a jejich barvu a tvar stejně jako v minulosti?

Dříve to lidem usnadňovalo orientaci ve společnosti. Takový indián se nespletl, hned věděl, koho má před sebou, když měl na hlavě vystříhaný vzor želvy, bylo jasné, k jakému klanu patří. Dnes máme svobodu volby, ale ty stovky, ba tisíce let zkušeností, si neseme s sebou. Jeden takový vzorec, jak jej popisovali sociologové, například praví, že dlouhé rozevláté vlasy symbolizují sexuální svobodu, kdežto velmi krátké účesy značí celibát. Je to omezení, kontrola, umírněnost, kázeň a řád. Když si vezmete, že takový člověk se musí poctivě a pravidelně holit, jistou logiku to i má. Ale zajímavé je, že celosvětově třeba vůbec neplatí pravidlo, že by ženy měly dlouhé a muži krátké vlasy. Třeba keňští Samburové či Masajové mají vlasy delší, zatímco ženy bývají dohola. Kulturní modely jsou ohromně variabilní.

Jak se vůbec studují vlasy? To jste chodil okukovat lidi do kadeřnictví?

Zas taková legrace to nebyla. Největší část mé práce spočívala ve studiu ohromného množství knih a publikací.

Knížky ale určitě nestačí, vyrazil jste i do terénu, do světa?

Vzhledem k tomu, jak dlouho kniha vznikala, jsem toho mezitím i docela dost procestoval, i když spíš za jiným účelem. Ale samozřejmě jsem vždy i trochu pátral a hledal něco k tématu. Třeba v Bhútánu jsem fotil dětské holohlavé mnichy při jejich očistě, ve Rwandě jsem byl v kadeřnictví; hodně zvláštním světem je Japonsko, v módě jsou tam tak o dvacet let napřed (směje se). Tam najdete úplně vše, co si dokážete představit, i mnohem víc. V Sapporu jsem si pořídil mohawka, číro. Ale že bych byl vlasy posedlý a všude obíhal holičství, to ne.

Fotografie jste ale asi nepořizoval všechny jenom vy?

To bych ani nezvládl. Naštěstí mám hodně kamarádů z řad etnologů, kteří pro mě na svých cestách fotili, například Honza Rendek, Martin Soukup nebo Milan Janda. Základ obrazové části knihy tkví ale v historii, je v ní hodně dobových snímků, třeba z etnografií devatenáctého století. A obrovskou studnicí jsou samozřejmě malované portréty či pérovky.

Co vás při pátrání historií účesů bavilo nejvíc?

Jelikož jsem vzděláním etnolog čili „národopisec“, velmi mě zaujaly nejrůznější kultury a jaký význam u nich mívaly právě vlasy. Například v Číně byl typický dlouhý cop, ten nosili i kočovní Mongolové, kteří si ho na noc stáčeli pod hlavu jako polštářek, a když někdo zemřel, ustřihli mu ho a přivezli domů, protože vláčet s sebou mrtvé tělo nebylo možné. I samotné techniky úpravy vlasů se liší, třeba v Japonsku se vlasy nestříhaly, ale odkroutily nití, v Polynésii je řezali škebličkami, těmi si i vytrhávali vousy, jako pinzetou. Velkou kapitolou co se týče účesů jsou indiáni: například jedna skupina Aztéků si dělala vyčesané číro, to byli elitní válečníci, quachikové, a účesy měly podobnou funkci jako vojenské výložky nebo červené barety, označovaly příslušnost k „elitním jednotkám“, statut výjimečného válečníka.

Objevil jste i něco, co jste nečekal?

Plno věcí. Docela v šoku jsem byl ze skalpování. My všichni známe zjednodušený výklad, nejvíc asi z mayovek a nějakého toho filmu o indiánech. Jenže jsem zjistil, že skalpování existuje minimálně už od dob „otce dějepisu“ Heródota. Například Skythové, nomádský kmen žijící v oblasti kolem Černého moře, skalpovali s oblibou nepřátele a ze získané vlasové pokožky si dělali jakési zástěrky a vozili je s sebou na koni. Na Altaji jsou zase naleziště hrobek se skalpovanými zemřelými, na Sibiři taky. A dokonce existují i zápisy z 10. či 11. století ze západní Evropy; Polabští Slované v boji proti christianizaci vyrývali knězům do kštice kříž. Málo se také ví, že u Kríků, severoamerických indiánů, byl nejcennějším skalpem skalp dítěte! To znamenalo, že jeho držitel byl tak drsný bojovník, že došel přímo až do srdce nepřátelského ležení – jelikož děti byly extra střežené –, a tam byl schopen je zabít. Je to tak fascinující téma, že příští rok mi vyjde v Academii další knížka: přímo Dějiny skalpování.

Touha připravit někoho o vlasy asi souvisí s mocí, jaká se jim v minulých dobách přičítala, ne?

Rozhodně. Je to jasná urážka, pohana. Triumf. Když vás zbaví vlasů, zbaví vás vlastně lidskosti. To dokazují i hrůzy holokaustu; druhá oblast, která mne naprosto uhranula. Jako třeba fakt, že ponožky pro německé námořníky se pletly z vlasů statisíců zavražděných.

A něco veselejšího byste neměl? Čím se třeba vlasy zdobily nebo barvily?

Hodně se nosily příčesky, to popisoval i Emil Holub, když byl v 19. století v Africe u kmene Mašukulumbů – tamní manželky si stříhaly vlasy, aby z nich jejich muži mohli mít krásné účesy. V Evropě si ženy vlasy vždycky snažily hlavně zesvětlit, blond barva byla ceněná, za prvé proto, že je jí od přírody méně, a za druhé proto, že podvědomě vyvolává něhu a touhu ochraňovat. Římanky si proto s oblibou nechávaly vyrábět paruky z vlasů germánských žen nebo používaly k zesvětlování vápno, slunily se. V Egyptě byla žádaná zase i temná černá, ženy si vyráběly barvivo z drcených brouků, kteří měli navíc údajně magickou moc. Starověký Egypt je vůbec velkou kapitolou účesů, nosily se nejen velkolepé paruky, ale třeba i umělý vous, jako symbol moci. Ten měly dokonce i některé ženy panovnice!

Vlasy měly v mnoha kulturách i magickou moc, že?

Ano. Afričané se vlasů třeba vysloveně báli, bylo pro ně nepochopitelné, že pořád rostou, v Ghaně měl kmen Ašantů dokonce hřbitov pro vlasy. Dávali je do takových zvláštních kádí, aby je nikdo nemohl ukrást a uhranout vás. I na Haiti patřily vlasy do amuletů. Inkové také věřili v kouzelnou moc vlasů, proto měl vládce, Velký Inka, speciální sběrače, jejichž jediným úkolem bylo chodit za ním a sbírat každičký vlásek, který mu spadl z hlavy, ze kterých pak vytvořili i posvátnou sochu. Stalo se tak v případě Inky Pachacutiho.

Na jednu stranu máme dnes svobodu, ale ta je relativní, pořád je tu i nějaké stereotypní nahlížení. Člověk s holou hlavou nemusí být hned skinhead, ale stejně to spoustě lidí v hlavě automaticky naskočí.

Prošly vlasy z antropologického hlediska nějakým vývojem?

To se nedá jednoduše říct, jsou to spíš různá období. Geneticky vzato se to stanovit nedá, protože zkoumáme hrozně krátký časový úsek; v Evropě se dostaneme třeba k Ötzimu, ke zmrzlé mumii z Alp, a to je nějakých 5300 let. Další vlasy se dochovaly v německých mokřadech... Ale pár zajímavostí se také najde. Třeba na ostrovech Vanuatu či v Novém Irsku žije nebývale mnoho obyvatel černé pleti – s blond vlasy! Dříve se mělo za to, že jde o potomky německých kolonizátorů či amerických vojáků, ale před šesti lety vyšla v časopise Science studie o mutaci jednoho genu kódujícího protein (TYRP1), který může za to, že je tam hned po Evropě nejvyšší výskyt světlovlasých lidí. Asi pět až deset procent.

A je pravda, že za nějakých pár desítek let se narodí poslední blondýnka, jak se říká?

To nejsem schopen posoudit, nejsem genetik. Během desítek let či století ale určitě ne. Recesivního genu ubývá, nicméně ne tak rychle, jak předpovídají katastrofické scénáře v médiích. Mimochodem, poprvé se tato „fake news“ o brzkém vymření blondýn objevila jako žertík už v roce 1865! A když se podíváme kolem sebe, ještě nevymřely!

 

   Fotografie: Anežka Svobodová pro City-dog.cz, Repro kniha Academia.