Tři králové nebyli tři a nebyli to králové. Jak to bylo doopravdy?
City-Dog.cz | pražský žurnál
5
05.01.2019
Vánoce v Praze

Tři králové nebyli tři a nebyli to králové. Jak to bylo doopravdy?

Tři králové nebyli tři a nebyli to králové. Jak to bylo doopravdy?
Ten příběh všichni dobře známe – tři králové, Kašpar, Baltazar a Melichar, se přišli poklonit právě narozenému Ježíši Kristovi do Betléma. Až na to, že tak to vůbec nebylo. Tedy ne že by na tom nebylo pravdy ani zbla, jen se to celé pravděpodobně událo malinko jinak…

Ten příběh všichni dobře známe – tři králové, Kašpar, Baltazar a Melichar, se přišli poklonit právě narozenému Ježíši Kristovi do Betléma. Až na to, že tak to vůbec nebylo. Tedy ne že by na tom nebylo pravdy ani zbla, jen se to celé pravděpodobně událo malinko jinak…

Jacípak králové, hvězdopravci to byli!

„Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit”, píše se v evangeliu podle Matouše – není tu zmínka ani o králích, ani o jejich počtu. To všechno si lidé domysleli a přidali do příběhu o Bohu, jenž se zjevil člověku ve své lidské podobě až mnohem později. Počet mudrců poprvé zmiňuje spisovatel Órigenés na počátku 3. století, vyvodil jej zřejmě z počtu darů, které Ježíšovi přinášejí – zlato, kadidlo a myrhu, tedy tři. V jednotlivých výkladech ale počet mudrců či mágů kolísal od dvou až dokonce po dvanáct! Označení „králové“ se pak objevuje až v 6. století u svatého Caesaria z Arles. I jména Kašpar, Melichar a Baltazar jsou výsledkem lidové tvořivosti zhruba od sedmého století, objevují se také na fresce v italské Raveně z r. 560 po Kristu.

Známá je také legenda Henryho van Dyka, v níž autor vypráví i o čtvrtém perském mudrci Artabanovi. Ten prodal dům a koupil tři diamanty, které chtěl darovat nově narozenému Králi. V poušti však potkal žebráka, kterého zachránil jedním z diamantů, a tak když po velkých útrapách dorazil do Betléma, Svatá rodina už byla pryč. Ve městě právě vraždili Herodovi vojáci malé chlapce a Artaban druhým z diamantů jednoho z nich zachránil před smrtí. Třicet let pak prochází krajem a vrací se do Jeruzaléma, právě když se chystá Ježíšovo ukřižování. Spěchá, aby se mu konečně poklonil a snad mu posledním diamantem i zachránil život – jenže cestou přichází i o ten, daruje ho jako výkupné za dívku, které hrozilo otroctví. Pokleká před Ježíšův kříž, nešťastný, že mu nemá co dát. Ježíš ale říká: „Potkal jsi mě už v žebrákovi, chlapci i v děvčeti, kterým jsi zachránil život. Proto ještě dnes budeš se mnou v mém království.“

Hvězda nebo kometa?

V evangeliu podle Matouše se vypráví, jak se mudrců král Herodes vyptával na hvězdu, a poslal je do Betléma, aby mu posléze prozradili, kde se dítě – dle proroctví Mesiáš, král židů, kterého nemohl potřebovat – nachází. Hvězda zavedla mágy, což byli pravděpodobně astronomové nebo hvězdopravci, skutečně až k domu, kde byli Ježíš s Marií a novorozenětem, tomu se poklonili, předali dary a odešli, aniž by kdy Herodovi řekli, kde to  bylo. Král samozřejmě zuřil a nechal vyvraždit všechny chlapce mladší dvou let. Josef s Marií a dítětem naštěstí utekli do Egypta...

Hvězda, která přivedla mudrce k Ježíšovi, je další záhada, která historikům a vědcům nedá spát po staletí. Traduje se, že to byla kometa. Zase omyl! Kolem počátku letopočtu byla astronomie na Dálném východě na vysoké úrovni a dochovaly se podrobné záznamy o pozorování vlasatic – žádná termínově nevyhovuje. Kromě toho byly považované za nešťastné znamení, takže se stěží hodily pro ohlášení radostné zvěsti o narození Vykupitele lidstva. Za to, že lidé mají hvězdu nad Betlémem za kometu, ve skutečnosti může italský malíř Giotto di Bondone, který r. 1304 maloval fresku Klanění pro padovskou kapli Scrovegni. Inspiroval se vlastním pozorováním Halleyovy komety, která se tak tehdy samozřejmě ještě nejmenovala; její cyklické návraty odhalil anglický astronom Edmond Halley až počátkem 18. století. Každopádně fotografický záznam z r. 1910 prokázal, jak neobyčejně přesný byl Giottův portrét komety – rozhodně nejlepší v dějinách astronomie před vynálezem fotografie. Jenže Halleyova kometa prošla přísluním v roce 12 př. n. l. a pak r. 66 n. l. Co to tedy bylo za hvězdu, o níž hovoří Matoušovo evangelium?

O sedm let dříve...

Správný výklad našel nejspíš Johannes Kepler, který 17. prosince 1603 pozoroval v Praze konjunkci Jupitera a Saturnu. Napadlo ho propočítat, kdy ke stejné situaci došlo v období kolem počátku křesťanského letopočtu. A zjistil zajímavou věc – stalo se tak r. 7 př. n. l. a to dokonce třikrát po sobě; koncem května a září a také počátkem prosince! Takový úkaz nemohl babylónským hvězdopravcům uniknout. Kristus se tudíž narodil patrně v září r. 7. př. n. l. Něco vám tu nehraje? Historici ve skutečnosti vědí už dávno, že došlo k chybě, vzhledem k tomu, že počátek letopočtu se určoval zpětně. Kalendáře se tehdy ale měnily každou chvíli a byl to dost chaos, takže když r. 532 n. l. opat římského kláštera Dionysius Exiguus stanovil nulu, seknul se (podle srovnání různých historických událostí) velmi pravděpodobné právě o sedm let. Ale co už, přepočítávat všechno by nemělo smysl, krom toho bychom tak všichni byli o sedm let starší!!

Epifanie nebo taky Befana

Zatímco u nás 6. leden nijak zvlášť neprožíváme, i když ulicemi se nesou sem tam písně chlapců s papírovými čepicemi, kteří vybírají peníze na tříkrálovou sbírku pro charitu, v takovém Rusku nebo třeba Itálii je takzvaná Epifanie velká sláva. Na Apeninském poloostrově se radují především děti, protože mají doslova druhé Vánoce. Dárky, i když v menším množství než Babbo Natale neboli Vánoční táta, jim v tento den nosí čarodějnice Befana. Svátek Zjevení páně je v mnoha zemích nejdůležitějším dnem Vánoc. Symbolizuje přijetí a uznání Krista; klanící se králové vzdávají hold novému Králi všech králů a přinášejí mu dary. Ty mají samozřejmě svou symboliku.

Zlato – královský kov, tehdy nejcennější zboží, vyjadřovalo úctu k novorozenému Králi. Zlato jako trvanlivý kov také symbolizuje stálost a neporušitelnost.

Kadidlo – vonná pryskyřice, odedávna používaná při bohoslužbách a obřadech, byla vyznáním víry v Ježíšovo božství. Kadidlo je ve Starém i Novém zákoně symbolem modliteb stoupajících k Bohu.

Myrha – vonná mast s konzervačními účinky, používaná i při balzamování mrtvých těl, předjímala Kristovo utrpení a smrt na kříži.

Svátek Zjevení Páně také odjakživa doprovázely lidové zvyky. U nás ve střední Evropě se žehná domovům tím, že na dveře se křídou píší písmena K+M+B s udáním letopočtu. Žehnání je odvozeno od latinského slova „signare“, česky označit. Synonymum pro slovo žehnat je také „dobrořečit“ neboli říkat dobro, přát dobro. V lidovém pojetí panuje přesvědčení, že tři písmena jsou iniciály tří králů, Kašpara, Melichara a Baltazara. Ve skutečnosti je to však zkratka latinského požehnání: „Christus mansionem benedicat“, což znamená ať Kristus požehná tomuto domu. Tři křížky při tom nejsou znaménka plus, nýbrž symbolizují Nejsvětější trojici, Otce, Syna a Ducha Svatého. Tento obyčej vychází zřejmě z pohanského zvyku vykuřovat domy i stáje ze strachu před démony a označovat dveře nápisy, aby se domu vyhýbalo neštěstí. Křesťané dali tomuto zvyku nový smysl. Požehnání má ukázat člověku, že v jeho domě s ním přebývá sám Bůh. Trojí znamení kříže je na dveřích domu jako pečeť a jsou-li dveře zapečetěny, nemohou dovnitř proniknout mocnosti zla.

 

   Fotografie: Unsplash.com, Pixabay.com