Můžeš vymyslet tisíc vtipů, ale když se někdo sveze na slupce od banánu, tak tě to dostane, říká autor obrázků, které baví tisíce lidí
City-Dog.cz | pražský žurnál
1
25.06.2019
Rozhovor

Můžeš vymyslet tisíc vtipů, ale když se někdo sveze na slupce od banánu, tak tě to dostane, říká autor obrázků, které baví tisíce lidí

Můžeš vymyslet tisíc vtipů, ale když se někdo sveze na slupce od banánu, tak tě to dostane, říká autor o...
„Když se u nás v zemi stane nějaká událost, tak do hodiny od oficiální mediální zprávy už najdete na internetu deset obrázků, které si z toho udělají legraci, v tomhle jsou Češi mistři,“ řekl mi Antonín Jína, autor Toníkových čmáranic, které baví tisíce lidí. Na svém kontě má několik stovek obrázků, které se v současné době těší na knižní podobu.

„Když se u nás v zemi stane nějaká událost, tak do hodiny od oficiální mediální zprávy už najdete na internetu deset obrázků, které si z toho udělají legraci, v tomhle jsou Češi mistři,“ řekl mi Antonín Jína, autor Toníkových čmáranic, které baví tisíce lidí. Na svém kontě má několik stovek obrázků, které se v současné době těší na knižní podobu.

Tondo, ty už Toníkovy čmáranice děláš bezmála pět let a na kontě máš zhruba 350 obrázků... Jak ses k tomu vůbec dostal? Jak tě napadlo něco takového dělat?

Začal jsem dělat takové věci už na gymplu. Se spolužáky jsme si udělali takový sešit, který se jmenoval Malůvky a tam jsme si psali hlášky učitelů a vymýšleli různé vtípky. A právě tam si myslím, že je kořen těchto obrázků.

A jak jsi začal s čmáranicemi?

Chodil jsem s výbornou překladatelkou Martinou Knápkovou, která po večerech překládala, seděla u počítače a já ji nechtěl rušit. Půjčoval jsem si od ní iPad, protože jsem neměl svůj, a nainstaloval si tam aplikaci Papír, kde jsem začal kreslit prstem. První obrázky vůbec nebyly zamýšlené tak, že bych s nimi chtěl jít ven, až později dostaly formu, kterou mají dnes. Nejdřív vzniklo pár pokusů o vtip, dal jsem je na svoji FB stránku a mým přátelům se to zalíbilo, tak jsem se rozhodl udělat fanpage.

Kolik obrázků uděláš za týden a jak dlouho na nich pracuješ?

Nejdůležitější je ten nápad, samotné kreslení už tak dlouhou dobu netrvá – řekl bych třeba něco kolem hodiny. Každý týden se snažím nakreslit jeden. Udělal jsem takové pravidlo, že každou neděli večer vychází jeden obrázek. A pak třeba uprostřed týdne nasdílím nějaký starší, protože chci udržet kontakt s fanoušky. Nejsem schopný udělat dva opravdu dobré obrázky týdně, i jeden je docela velká výzva, ačkoli mám nepřeberné množství poznámek v telefonu. Každý den mi lidé píšou a posílají svoje nápady.

 

Máš nějakou výtvarnou průpravu nebo tenhle aspekt obrázku/vtipu vůbec neřešíš?

Když nepočítám, že jsem ve čtyřech letech spadnul hlavou na pastelku, tak žádné výtvarné vzdělání nemám. (smích) Znáš to – někteří lidé umí trochu kreslit, jiní neumí a další to baví a tak to trochu dělaj. Nikdy jsem moc kreslit neuměl. Ale jestli si myslím, že jsem v něčem dobrý, tak v tom, že dokážu vychytávat výrazy postav a taky tu situaci. Může se stát, že jen lehce posuneš panďulákovi obočí a hned dostane jinej, a třeba vtipnější výraz.

Pro koho obrázky jsou? Koho mají oslovit?

Nikdy mi nešlo o to, aby zasáhly velké masy lidí. Nedělám Evropu 2. Je to vlastně ryzí underground, svobodná věc. A jaký to bude mít dosah, to není to nejdůležitější. Nejdůležitější je, abych s tím já sám byl v pohodě, aby ten vtip udělal radost mně. A až pak jsou další lidé.

Hlavním hrdinou Toníkových čmáranic je Čenda. Kdo je to?

Vizuálně se ho snažím udělat tak, aby měl na každém obrázku vanu a nebyl to úplně sporťák. Aby ti ho vlastně bylo trochu líto. To není chlap, o kterého se opřeš, je to takové trochu pometlo. Ne že bych takový chtěl být úplně, ale myslím si, že je to důležitá stránka mojí osobnosti, takže ho poslední dobou vnímám jako svoje alter-ego. Já jsem radikálně upřímný člověk a mockrát v životě mi to nepřineslo nic dobrého a mockrát v životě mi to přineslo něco dobrého. A on taky. Je takovej ryzí, čistej, jednoduchej. Vytváří nějakou akci, je zábavnej.

Takže jste si podobní?

Trochu jo. Já myslím, že podobně jako on mám absenci sociální inteligence. Často to vypadá tak, že vlítnu do společnosti a úplně to něčím rozstřelím, a nepotřebuju k tomu vůbec žádné drogy nebo něco takového. A je mi zároveň jedno, co si kdo myslí. Řekněme tedy, že nedokážu nenápadně vplout do kolektivu. A to máme s Čendou podobné. Ani on neobstojí v tom, aby zapadnul dobře do společnosti. Je to prostě mimoň, a to lidi baví. Baví je se dívat na někoho, komu se nedaří.

Myslíš?

No jasně, můžeš vymyslet tisíc dobrejch vtipů, ale když se před tebou někdo sveze na slupce od banánu, tak se fakt zasměješ. A to není moc promyšlenej vtip. Každý vtip je kombinací message a toho, jestli to sepne. V případě slupky je to skoro jen sepnutí. Ale tak silný, že to stačí.

Kde bereš inspiraci? Kde to chodí?

Úplně všude. Protože jsem muzikant, tak chodím hodně mezi lidi. A taky se snažím cestovat. V tomhle případě ale inspirace nepochází z takových zdrojů jako je poznávání a cestování, spíš z brainstormingů a času stráveného s lidmi, kteří přemýšlí stejným způsobem. Třeba můj kamarád Jirka Trnka je taková studnice nápadů. Třeba když jsme v neděli byli na demonstraci, vystupoval tam Jiří Padevět. A můj kamarád říká: Hele, Jiří Pade-vět, víc jich neřekne. A to tě prostě rozesměje. Takže z takových setkání si odnáším nejvíc. A zrovna Jirkovi jsem se rozhodl dát poděkování do knihy, protože spousta nápadů je jeho.

Reaguješ svými obrázky třeba i na současné dění?

Jak kdy. Jsem si samozřejmě vědom toho, že když něco nakreslím a týká se to aktuální situace, tak ten dopad je větší. Nicméně třeba do politiky se pouštím nerad. Dostatečně jí nerozumím a nechci čmáranice tlačit tímhle směrem.

Znáš to – někteří lidé umí trochu kreslit, jiní neumí a další to baví a tak to trochu dělaj. A to jsem já. 

Humor, který se u tebe dá najít, je spíš výsadou Čechů, podobných cizojazyčných vtípků moc nevídám...

Jasně. Třeba můj kamarád Jan Neruda, který studoval v Amsterdamu, to zkoušel aplikovat i tam, ale vůbec to nefungovalo. Zkoušel v angličtině dělat dvojsmysly, posouvat a přidávat významy a k ničemu to nebylo. Takže slovní hračičkování je opravdu disciplína Čechů. Jsme takoví remcalové a rádi si děláme z věci legraci. Třeba když se stane nějaká událost, tak v momentě, kdy se k lidem dostane oficiální mediální zpráva, tak do hodiny se najde deset obrázků, které si z toho udělají legraci. A může to být i nějaká tragédie. Když zemřel Dan Nekonečný, tak do hodiny byl na internetu k dispozici obrázek Dan na konečný – obrázek, kdy je zasazený někam na konečnou v Letňanech. V tomhle jsou Češi prostě mistři. A to při vší úctě ke králi rozkoše.

Jaký humor tě oslovuje?

Jejda, tak teď abych se nějak neshodil. (smích) Když jsem byl malej kluk, měl jsem rád třeba Izera, to mi přišlo vtipný. V poslední době hodně doprovázím stand-up komiky a celá řada z nich mě taky moc baví. Třeba Tigran Hovakimyan. Líbí se mi způsob jeho stand-upů. Nemám moc rád, když lidé vytváří umělé situace. Taky mě baví třeba Rowan Atkinson.

Lidé mají na tvé obrázky různé názory, jedni říkají, že je to vtipné, jiní, že jsou trapné. Na čí názor dáš?

Velmi si vážím zpětné vazby od všech, ale dám většinou na svoji rodinu – bráchu, tátu a tak. Oni jsou vlastně všichni hodně upřímní a vždycky mi řeknou, co si o tom myslí. Ale pokud je to obrázek, za kterým si stojím a přijde mi vtipný, tak se nenechám zviklat. Pak jsou situace, kdy vidím, že to těm lidem nedošlo tak rychle, jak bych si přál, tak s tím pak dál pracuju.

Nedávno mi nějaký grafik říkal, že dobrý plakát se pozná tak, že do pěti vteřin ti předá message, kterou má nést...

S tím souhlasím. Žijeme v hodně zrychlené době, všichni jsou ADHD, jedí moc cukru a nedávaj pozor. (smích) Pokud můj vtip někdo nepochopí v prvních deseti sekundách, tak se nad ním už nikdy nezasměje. A možná i těch deset je hodně. Já nechci, aby to bylo úplně jednoduchý, takže některé obrázky jsou dělané tak, že dají trochu víc práce na pochopení, ale nesmí to trvat moc dlouho.

 

Fotografie: Tomáš Rubín pro city-dog.cz