Chci přeběhnout Bangladéš, říká novinář a dobrodruh Tomáš Poláček
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
04.03.2019
Rozhovor

Chci přeběhnout Bangladéš, říká novinář a dobrodruh Tomáš Poláček

Chci přeběhnout Bangladéš, říká novinář a dobrodruh Tomáš Poláček
Pro někoho jeden z nejlepších českých novinářů, pro jiné blázen, co neváhá kvůli skvělé reportáži riskovat vlastní život. Cestovatel, dobrodruh a reportér Tomáš Poláček přejel stopem celý svět. Při své poslední cestě stopem přes Afriku vážně onemocněl malárií. Před rokem vyměnil stopařskou vášeň za běhání a už čtyři měsíce poté, co se vylízal z malárie, stál v americkém Bostonu na startu nejstaršího každoročního maratonu na světě. Píše knihy, publikuje strhující reportáže, je mistrem velkých rozhovorů a coby skalní fanoušek Bohemians moderuje ve Vršovickém divadle Mana talk-show Hovory nad Ďolíčkem.

Pro někoho jeden z nejlepších českých novinářů, pro jiné blázen, co neváhá kvůli skvělé reportáži riskovat vlastní život. Cestovatel, dobrodruh a reportér Tomáš Poláček přejel stopem celý svět. Při své poslední cestě stopem přes Afriku vážně onemocněl malárií. Před rokem vyměnil stopařskou vášeň za běhání a už čtyři měsíce poté, co se vylízal z malárie, stál v americkém Bostonu na startu nejstaršího každoročního maratonu na světě. Píše knihy, publikuje strhující reportáže, je mistrem velkých rozhovorů a coby skalní fanoušek Bohemians moderuje ve Vršovickém divadle Mana talk-show Hovory nad Ďolíčkem.

Kam se teď chystáš?

Snažím se pořád někam jezdit. Hlavně s dětma, aby trochu poznaly svět. V lednu jsme byli v Indii, pak jsme na pár dní zajeli do Jordánska. Chystám se do Atén dělat rozhovor a pak na fotbal do Dortmundu. Fandíme s dětma Tottenhamu a teď uvidíme zápas Dortmund–Tottenham. Pak jedu za měsíc do Bangladéše, kde budu běhat.

Maraton?

Chci přeběhnout celou Bangladéš.

Jak dlouho ti to bude trvat?

Asi 16 dní.

Kolik je to kilometrů?

Naplánoval jsem si to na šest set kilometrů. Zavolali mě z organizace Adra, která se už léta stará o sirotky a chudý děti v Bangladéši, že pro tyhle děti pořádají běh v Praze. Já to neměl jak dostat do Reportéra, řekl jsem jim, že nepoběžím. Pak jsem ale z legrace navrhl, že bych přeběhl Bangladéš. K mému překvapení reagovali tak, že to vůbec není špatný nápad. Budu tam přespávat po těch jejich školách a sirotčincích. Navštívím děti, o které se starají, zároveň si dám denně maraton a ještě z toho napíšu reportáž. Třeba jednou za tři čtyři dny nějakou menší a pak velkou do tištěného Reportéra.

Trénuješ?

Netrénuju, jenom běhám, každý den, ale to není trénink. Spíš se jen tak proběhnu. Musel bych najít nějakou velkou motivaci, abych začal dělat běhání tak, jak se dělat má.

Jakou motivaci?

Nevím, možná sázku, že zvládnu maraton za tři hodiny.

Musíš bejt jako Jágr, mít velkou naději, že dáš pár gólů, a když ne, tak musíš odejít hodně zpocená a musí tě to hodně bolet.

Nebojíš se vysokých cílů.

Patří to k práci, člověk musí dělat něco zajímavého pro čtenáře. Nedělal bych to, kdybych před sebou neviděl čtenáře, kteří z toho mohou mít nějakou zábavu. Ale běhání bych asi dělal, to je příjemná věc.

Čteš hodně?

Hodně jsem četl v dětství. Fotbal a čtení, můj největší koníček. Jediný, co mě na základní škole šlo, byly slohovky. Rád jsem dělal překvapivý věci, nebál jsem se napsat slohovku s pokusem o vtip nebo o provokaci. S kamarádem Michalem Trunečkou jsme založili časopis Calypso. Jeho táta byl prográmator a měli doma počítač i s tiskárnou. Časopis byl na tehdejší dobu na velmi dobrý úrovni. Dokonce si nás pozvali do televize. Došlo to tak daleko, že když v roce 1990 byla válka v perským zálivu, byl jsem vyzvanej, abych za české děti napsal dopis Saddámu Husseinovi, aby přestal válčit.

Napsal jsi mu?

Poslal jsem mu báseň. Skládal jsem hodně písní a básní o fotbale. A dělal jsem hodně rozhovory.

Jak hodnotíš úroveň novinářů v Česku?

Aby člověk dělal tu práci dobře, musí ji mít rád. Existují novináři, kteří to berou tak, že jsou to snadno vydělaný peníze, nemají k tomu velký vztah a netrápí se kvůli článku. Když nemá někdo ambici, udělat svou práci fakt dobře a pěkně, je to hned poznat. Mě vždycky hodně mrzelo, když jsem nevyužil celej svůj potenciál a napsal jsem nudnej nebo průměrnej článek.

Hodně to prožíváš?

Toho se člověk nikdy nezbaví. S každým dalším článkem chci, aby to byl nejlepší text nebo rozhovor s tím člověkem, který kdy vznikl. Vždycky chci, aby ten člověk řekl něco, co ještě nikdy neřekl. Nemůžeš hrát vždycky geniální zápas, ale vždycky bys měla mít pocit, že ses snažila. Musíš bejt jako Jágr, mít velkou naději, že dáš pár gólů, a když ne, tak musíš odejít hodně zpocená a musí tě to hodně bolet. Pak si odtrpíš pár dnů a musíš doufat, že příští zápas zase rozhodneš.

Kdybys měl vydržet nic nenapsat, jak dlouho to vydržíš?

Po čase by mi spíš chyběl ten pocit, že jsem nikomu neudělal radost, že jsem nikoho nepotěšil. Nejde o to samotný psaní, jde o to, jestli to, co děláš, přináší radost ostatním.

Jde i o to, jestli to přináší radost i tobě.

Nepřináší mi to radost. Trápí mě to. Každý text mě nějakým způsobem bolí. Ale když chce člověk něco udělat hodně dobře a když chce někoho potěšit, to asi vždycky bolí. Představa že bych se tetelil blahem, že můžu něco napsat, to teda ne. Pro mě je to stresující.

Máš za sebou nějaký rozhovor, během kterého jsi si říkal, to je peklo?

Mám. Je to tím, že jsem dvanáct let dělal v magazínu MF Dnes, kam se často dělají rozhovory s různými herci, lidmi z popkultury, moderátory, porotci z různých soutěží, s modelkami. V tomhle oboru se mi často stalo, že jsem k tomu vůbec neměl vztah. Měl jsem třeba dělat rozhovor s nějakou modelkou. V tom se mi těžko hledalo nadšení.

Na druhou stranu to ale byla obrovská škola, naučil jsem se najít si koncentraci i na lidi, které neznám nebo by mě jinak nezajímali. Uvědomil jsem si, že i s Leošem Marešem se dá udělat zajímavej rozhovor, přestože neposlouchám Evropu 2 a neznám jeho práci. Je hodně důležitý, připravit se na rozhovor psychicky, abys na člověka nepřenášela nezájem nebo lehkou unuděnost.

Smazal se ti někdy záznam rozhovoru z diktafonu?

Stalo se mi to po rozhovoru s premiérem Jiřím Paroubkem. Přišel jsem domů a měl jsem přetrženou pásku, tehdy jsem ještě měl páskový diktafon. A šel jsem za Paroubkem po druhý. Dal mi znova tu hodinu.

Jednou za pár let se to stane, ale nikdy se nestalo, že by rozhovor nevyšel. Je to trapný, ale není to ale zase až taková noční můra, protože v našem prostředí se dá ten rozhovor nějak zrekonstruovat. Pokud neděláš rozhovor s Georgem Clooneym, je pravděpodobný, že to ten člověk nakonec pochopí a že se s tebou sejde třeba i podruhý.

Jak se ti dělal rozhovor s Jiřím Paroubkem?

Je to už asi patnáct let. Šlo to dobře. Paroubek neměl moc dobrou pověst. Z tohoto úhlu pohledu byl hrozně zajímavej. Byl soustředěný, bylo vidět, že má obrovskej přehled v historii, že je sečtělej. A byl milej.

Pamatuju si, že tehdy vznikla fotka, která ho zachytila dost nelichotivě, a že mě to pak i dost mrzelo, protože ta fotka byla hodně recyklovaná. On tam tak seděl, nekontroloval se, visel mu pupek. Vždycky jsem si na to vzpomněl, když jsem tu fotku pak někde viděl, nepřišlo mi to úplně fér. Taková trochu výsměšná fotka, já bych ji nepublikoval, určitě ne opakovaně. Připadalo mi to, že si to editoři s gustem užívali. Když chtěli dát fotku politika, kterýho nemají moc rádi, tak si vybrali ne moc lichotivou a naopak.

Máš teď někoho, za kým bys chtěl jít na rozhovor, ale zatím se ti to nedaří?

Nikdy jsem neudělal pořádnej rozhovor s hercem Oldřichem Kaiserem. Jednou bych si ho chtěl udělat.

Co bys chtěl od něj slyšet?

Spíš vím, jakým způsobem bych chtěl ten rozhovor udělat. Chtěl bych ho udělat co nejintimněji. To znamená, aby to co nejméně připomínalo výslech a aby to on co nejvíc prožíval jako klidné odpoledne, kdy není vyslýchanej. S podobně psychicky komplikovaným Karlem Dobrým jsme to takhle udělali. Šli jsme s koňmi někam na dlouhou procházku. Už si s sebou nenosím žádný taháky s otázkami. Prostě si chci s lidmi povídat a chci je dostat do stavu, že zapomenou, že dělají rozhovor.

Kaiser je velký cestovatel. Jezdí do Afriky a do Asie a s lékařem Vladimírem Benešem sbírají už léta brouky. O tom bych si s ním určitě popovídal. Byl jsem na některých místech, kde byl on, to je přesně ta taktika, on by se chytil a začal by si povídat se zájmem. Pak už by se ten rozhovor dělal mnohem snáz.

Podpoříš děti, když budou chtít stopovat?

Kluka určitě a u holky bych byl rád, kdyby nejela sama. Věřím, že sama nebude muset jezdit. Je to dobrá možnost, jak poznat jiné země. Samozřejmě bych jim řekl, ať si dají pozor na některé země. Třeba ve střední Africe to není úplně bezpečné, byl bych rád, aby to objížděli bezpečnější cestou. Už toho hodně nastopovali na to, že jsou malinký. Zatím mají teda pocit, že je to zadarmo, protože jsou malý a malým dětem každý zastaví, nikde nečekali déle než pět minut. Ale třeba o to nebudou mít zájem, když jsou takhle levný letenky.

Tvoje partnerka má v tomhle směru stejný názor?

Ona by byla radši, kdyby letěli tím letadlem. Ale zakazovat jim to asi nebude. Cestovat stopem v devadesáti procentech zemí není nebezpečný. Člověk si musí dát pozor, aby nenasedl k někomu nebezpečnýmu nebo ožralýmu.

A pak je tady ta nešťastná blbá náhoda.

Ta je ale i v jiných dopravních prostředcích.

Jak partnerka reagovala, když jsi oznámil, že chceš projet stopem Afriku?

Bylo to na hraně rozpadu našeho vztahu. Několik týdnů to nebylo příjemný. Nebyla vůbec ráda, řekla mi, že to je nebezpečný, což taky nebezpečný bylo, ale musel jsem to udělat. Je to moje práce. Je rozdíl mezi tím říct, že jsem objel tři čtvrtě světa stopem anebo jsem objel celej svět.

Může to být rozdíl mezi životem a smrtí.

To sice může, ale myslím že mnohem nebezpečnější je, když jedeš jako válečný zpravodaj do Jemenu. Tady si to riziko moc nepřipouštím a navíc je nízký. Když jsem jel první část svojí cesty, tedy z Prahy na konec Ruska a pak z Aljašky do ohňové země, ta cesta byla velmi bezpečná. Bylo to 35 tisíc kilometrů, který jsem projel velmi bezpečně. Pro mě jediný nebezpečí bylo v té oblasti střední Afriky.

O tom se ale zase líp psalo.

Když je člověk novinář, musí vyhledávat komplikovaný situace. Často se mi při mých reportážních cestách stalo, že jsem přijel do nějakého města, už se stmívalo, ale musel jsem jít ještě do ulic a doufat, že se něco trošičku stane, abych měl co napsat do reportáže. I za cenu toho, že to nebude příjemný, to pro mě bylo lepší, než nezažít nic a nemít o čem psát. Nutně jsem potřeboval mít materiál na reportáže.

Varoval tě někdo před Kongem?

Varovala mě celá Zambie. Vždycky platí , že správný informace k daný zemi ti dají ti lidé z předchozí země nebo ze sousední země, takže od chvíle, co jsem vjel do Zambie, tak mě každej varoval.

Co ti říkali?

Že to nepřežiju, že tam jsou zlí a zlomení lidé. Chytl jsem nerva. Takže místo abych jel přes Zambii přímo, tak jsem celou Zambii obkroužil, abych co nejvíc oddálil vstup do Konga.

Šlo ti o život?

Nikdo mi nemířil pistolí do hlavy, ale tak jednoduchý to není. Několik dní jedeš na střeše kamionu a můžeš kdykoli spadnout, může tě kdykoli praštit větev od palmy do spánku tak blbě, že zemřeš, pořád tam někdo mává kalašnikovama a nevíš, jestli někomu nerupne v bedně a nevystřelí.

Co tě překvapilo na Kongu?

Byla to moje první a jediná země, kde jsem narazil na to, že úsměv neotvírá dveře do domovů a srdcí místních lidí. Myslel jsem si, že všude na světě to platí.

Vidíš na té zemi alespoň něco pozitivního?

Zpětně je všechno skvělý. Třeba děti jsou skvělý na celým světě, často jsem si hrál s dětmi. Byl jsem tam měsíc, to se ti tam stane spousta dobrých věcí. Potkal jsem tam nějaký bělochy, co mě vzali do sídla OSN, byli bezvadný. Bydlel jsem u jeptišek, byl jsem na nějakým pohřbu, šlápl jsem na mrtvolu. Čas všechno zahladí, dnes to beru tak, že to celý bylo zajímavý. Ne třeba vždycky pěkný, ale zajímavý určitě. Jenom nikdy nezapomenu na to, že tam nebyla tak přátelská atmosféra.

Nastal vůbec nějaký moment, kdy sis řekl, byla to chyba, neměl jsem jet?

Ve střední Africe, tam to bylo nebezpečný, nepříjemný, nebyl jsem si jistej, že přežiju. To byl ten pocit, kdy jsem si říkal, že jsem to měl objet jinudy, třeba východní Afrikou. Měl jsem se víc zajímat o to, jaká je bezpečnostní situace v těch zemích. Ale nevyčítal jsem si to. Na to nebyl čas. Nevěděl jsem přesně, co mě tam čeká, a nejsem tip, co si dopředu něco studuje o zemi, kam jede. Na Demokratickou republiku Kongo jsem si naplánoval tři dny a pak jsem zjistil, že jsem za tři dny ujel jen padesát kilometrů a po třech týdnech v týhle zemi jsem byl teprve v polovině cesty. Neměl jsem ani čas, všímat si krajiny, až zpětně z fotek jsem viděl, jak je ta krajina mimořádně krásná.

Není to škoda?

Já ani neviděl nikde žádný zvířata, prostě jsem jel, byl to můj novinářskej projekt. Je škoda, že jsem nenavštívil safari. Ale na druhou stranu to není škoda, měl jsem o čem psát, protože jsem se dostával na hranici komfortu a to se odrazí na textu. Byla by to trochu nuda, kdybych denně přespával v postelích s nebesy a kdybych denně byl na plážích. Vlastně to tak mělo být a není to škoda, přežil jsem to. Byla by škoda, kdybych to nepřežil. Takže je vlastně dobře, že jsem jel pravděpodobně nejtěžší možnou cestou.

Proč jsi přestal stopovat?

Potřeboval jsem uzavřít etapu, kdy budu popisovat stopování, abych se nevykrádal. Už dávno jsem se rozhodl, skončit se stopem, až mi bude čtyřicet. Jinak bych Afriku nikdy neprojel. Spíš jsem ale skončil se psaním o stopování.

Jak jsi čtyřicátiny oslavil?

Je to už rok a půl, oslavil jsem to blbě, protože jsem měl malárii. Vrátil jsem se z Afriky a byl jsem docela vážně nemocnej, měl jsem 59 kilo, byl jsem jako tělo bez duše. Doktor akorát říkal, že nesmím pít, tak jsem nepil. O deset dnů později jsem už ale začal běhat a od té doby běhám.

Jak dlouho ti trvalo, než jsi se dal po malárii dohromady a byl jsi úplně v pohodě?

Nevím, jestli jsem v pohodě, dost často cítím, že jsem unavenej. Ale může to být úplně normální, nebo se mi vrací malárie. Byl jsem celej život flink, já bych se nedokopal k nějaký kontrole u doktora. To ale máme v rodině, dědovi je 87 let a v životě nebyl u doktora. Radši umře než půjde k doktorovi. Mám to stejně.

 

TOMÁŠ POLÁČEK

(41)  

Od roku 2014 píše pro magazín Reportér. Před tím pracoval čtrnáct let pro MF Dnes, nejprve pro pražskou přílohu, po roce přešel do Magazínu MF Dnes.Ve svých reportážích se nezastaví před ničím. Líčil, jak přespával několik dní ve vybydleném bytě v nejhorší části Chomutova mezi vrahy, feťáky a neplatiči, učil tři dny v mateřské školce na okraji Prahy, přejel Českou republiku na segway a stopoval deset tisíc kilometrů na olympiádu v Pekingu. Když loni v pražských Hlubočepích utekl majitelce smrtelně jedovatý had mamba zelená, Poláček o tom napsal sedmistránkovou reportáž. Vydal i několik knih. V roce 2014 vznikla Štafeta: 100 rozhovorů Tomáše Poláčka. Jeho kniha z loňského roku s názvem Poslední stop: Afrika mapuje jeho cestu stopem ze Střelkového mysu v Africe na Střelecký ostrov v Praze. Těsně před odjezdem na svůj africký stop publikoval jeho domovský magazín Reportér mrazivý rozhovor, který s Poláčkem vedla jeho životní partnerka a matka jeho dvou dětí. Tvrdila, že cestu nepřežije a Poláčkovi řekla, že si radši vyměnila propadlý pas za platný, aby mohla jet do Afriky identifikovat jeho tělo. Cestu autostopem z Česka přes Sibiř do Severní Ameriky a dál na jih do Ohňové země sepsal Poláček v knize STOP: Světové tažení ochmelky Poláčka. V roce 2017 vydal vydal knižní rozhovor s jazzovým trumpetistou Lacem Déczim pod názvem Totálně vytroubený mozek.

 

   Fotografie: Anežka Svobodová pro city-dog.cz