Žádný Terminátor, umělou inteligenci máte všichni doma, říká expertka ze Silicon Valley
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
09.04.2019
Rozhovor

Žádný Terminátor, umělou inteligenci máte všichni doma, říká expertka ze Silicon Valley

Žádný Terminátor, umělou inteligenci máte všichni doma, říká expertka ze Silicon Valley
Říká se, že umělá inteligence do nějakých sta let předčí tu lidskou. Koho by to neznervózňovalo, všichni jsme v nějakém tom Hollywoodském trháku přece viděli, kam to může vést?! Třeba Anitu Schjøll Brede, norskou inovátorku a členku prestižní organizace sdružující ty nechytřejší z nejchytřejších napříč vědními obory pod hlavičkou Singularity University v americkém Silicon Valley. Ona totiž nejlíp ví, jak je to s těmi robotickými chytrolíny doopravdy. I proto si bez obav nechala implantovat pod kůži na ruce elektronický čip.

Říká se, že umělá inteligence do nějakých sta let předčí tu lidskou. Koho by to neznervózňovalo, všichni jsme v nějakém tom Hollywoodském trháku přece viděli, kam to může vést?! Třeba Anitu Schjøll Brede, norskou inovátorku a členku prestižní organizace sdružující ty nechytřejší z nejchytřejších napříč vědními obory pod hlavičkou Singularity University v americkém Silicon Valley. Ona totiž nejlíp ví, jak je to s těmi robotickými chytrolíny doopravdy. I proto si bez obav nechala implantovat pod kůži na ruce elektronický čip.

Inteligence

(z latinského inter-legere, rozlišovat, poznávat, chápat) je rozumová schopnost řešit nově vzniklé obtížné situace; schopnost učit se ze zkušeností; schopnost přizpůsobit se; schopnost správného určení podstatných souvislostí a vztahů, pomocí nichž řešíme nové problémy a orientujeme se v nastalých situacích.

Umělá inteligence, často označovaná zkratkou AI z anglického artificial intelligence, je vědní obor zabývající se stroji, které vykazují známky inteligentního chování. Umí uvažovat, získávají zkušenost a učí se z ní, dovedou komunikovat přirozeným jazykem. Děsí vás představa myslícího stroje? Buďte klidní, žádný Terminátor se na vás jen tak nevrhne, podobní roboti jsou pouhým výplodem fantazie filmařů! Přestože už od dob, kdy Karel Čapek v dramatu R.U.R. z roku 1920 poprvé použil slovo robot, prahneme po strojích k nerozeznání od nás samotných, vývoj umělé inteligence je stále ve svých počátcích.

Jaká je dnešní skutečnost, jak vypadá opravdová, už existující umělá inteligence?

V první řadě je třeba říct, že rozlišujeme tři stadia umělé inteligence. První stupeň je umělá superinteligence, což je zhruba to, co vidíte v těch filmech, i když tam to bývá většinou nějaký zlý nebezpečný robot, to samozřejmě nikdo nechceme! Pak máme takzvanou všeobecnou umělou inteligenci, to je stroj stejně chytrý a schopný dělat množství rozličných úkonů jako člověk. Tyhle dvě stadia jsou ovšem ještě hudbou budoucnosti, a to dost vzdálené, protože je třeba překonat mnoho opravdu velkých překážek. To, o čem dnes mluvíme, když říkáme umělá inteligence, je takzvaná přímá či jednoduchá varianta, to znamená algoritmy, softwary, zkrátka počítačové programy, které dělají jednu jedinou věc. Ovšem tuhle jednu věc umí opravdu excelentně. Třeba algoritmus pro rozeznávání obrazu. Vezme například rentgen plic a porovná ho s miliony jiných snímků během několika sekund a dokáže tak detekovat rakovinu mnohem lépe než lékaři. Ale pokud byste po této umělé inteligenci chtěli, aby vám taky uvařila večeři, tak to nebude umět. Není to ta všeobecná AI s mnoha schopnostmi. Je specifická, jednoznačně zaměřená na jedinou činnost, kterou však zvládá mnohonásobně lépe než člověk.

Můžeme se setkat s nějakou ze současných forem umělé inteligence běžně v životě?

Samozřejmě. Jednou ze sfér, která prochází v současné době velmi dynamickým vývojem, je porozumění jazyku. To jsou například už celkem dobře známé chytré asistentky typu Alexa nebo Siri, umělá inteligence se stále více dostává ke slovu i v mobilních telefonech, můžete si s nimi popovídat, dávat příkazy a podobně, dokáží analyzovat obrazová data při přihlašování pomocí obličeje, Google vyhledávač už není jen obyčejnou databází s expertním systémem, ale učící se stroj. Ještě mají své mouchy, ale je to už mnohem lepší než před třemi čtyřmi lety. Právě v oblasti rozpoznávání hlasu a jazyka se objevují opravdu průlomová řešení, jejichž cílem je dokonalá přirozená konverzace s člověkem. Tím se vlastně dostáváme k tomu, co si lidé nejčastěji představují pod pojmem umělá inteligence – robota s vlastním mozkem, nejčastěji humanoida. 

Virtuální asistentky v našich telefonech a jiných zařízeních sbírají prostřednictvím našich unikátních dotazů a požadavků data, která následně analyzují a vzorují. Díky tomu dokáží v budoucnu na náš další dotaz lépe reagovat, či dokonce předpovědět naše příští požadavky.

Takže většina robotů, co vídáme ve filmech jsou ještě fantazií, protože ti, co skutečně existují, nejsou ani trochu „inteligentní“?

Dnes už samozřejmě existuje spousta robotů, ale ti nemají zatím příliš mnoho inteligence, nepotřebují ji. Potřebují se pohybovat a vykonávat nějakou jednoduchou činnost. Někteří už i něco málo AI v sobě mají, například senzory, kterými mohou sledovat okolí a učit se tak, jak se čím dál přesněji pohybovat, nenarážet do překážek a podobně. Ale budou-li mít vyšší stupeň inteligence, půjde jim to ještě lépe.

Jak jste se vlastně dostala k AI?

Všechno to byla náhoda. Měla jsem sice odmala ráda předměty jako je matematika, fyzika a chemie, a šly mi, ale vystudovala jsem herectví. Jelikož tím se nedalo uživit, založila jsem ve dvaceti vlastní firmu. No a pak jsem získala stipendium na univerzitní program v Silicon Valley. To místo mi naprosto učarovalo, dostala jsem tam posléze práci a zůstala dva roky. Pracovala jsem pak na různých projektech, až v roce 2015 přišel letní Singularity program a to už bylo všechno o AI, digitální biologii, nanomateriálech a podobně. Začali jsme se zamýšlet nad tím, jak umožnit světu větší napojení na vědecký svět, a najednou bylo jasné, že to musí být umělá inteligence, která je schopná číst a rozumět vědeckým sdělením. To, že jsem se začala zabývat AI, byla vlastně nutnost, byla to zkrátka jediná technologie, která mohla vyřešit náš úkol. A já se jednoduše musela naučit vše potřebné.

Dá se říct, kde teď zhruba jsme co se týče umělé inteligence, když bychom to porovnali třeba s historií člověka? V pravěku, ve středověku?

To je těžké stanovit. Každopádně počátek časové linie vývoje umělé inteligence spadá někam do roku 1956. Začalo to vlastně paralelně s počítači. Už od první chvíle se uvažovalo o tom, že pokud budeme schopni vyrobit takovýto stroj, mohli bychom posléze vyrobit myslící stroj, s mozkem, jako má člověk. Umělá neuronová síť (zjednodušeně řečeno matematický model nervového systému, pozn.red.), která dává stroji schopnost učit se, což je samotný základ jakékoli inteligence, přišla na svět už v roce 1958. Takzvané hluboké učení, což je to, o čem se hovoří dnes, a je to třeba i báze schopnosti rozeznávat obrazy, má své počátky v roce 1986. Takže hodně toho bylo objeveno už v minulosti, ale až teprve posledních šest, sedm let máme i technologie a prostředky, které umožňují tyto objevy skutečně naplno využít. Dříve jste museli být profesorem na univerzitě s přístupem k superpočítačům, zatímco dnes si můžou pronajmout přístup k takovýmto systémům studentky na střední škole. Plus máme informace, nashromážděná data, přístup k internetu. Takže ono to zpočátku šlo poměrně pomalu, ale teď to nabírá na rychlosti. Přesto, pokud se budeme bavit o takové té vizi domácího robota, který odpoledne udělá úkoly s dětmi, pak jim půjde usmažit omeletu a večer s vámi probere nejnovější poznatky z konference mediků, nikdo ještě ani nemá ponětí, jak tohle uskutečnit.

Takže se neví, jaký bude příští krok?

Neurovědci tvrdí, že potřebujeme poznat hlouběji lidský mozek a pak stvořit jeho umělou verzi. Fyzikové tvrdí, že je třeba pochopit více fyzikální podstatu světa, stále ještě nerozumíme například mnohému z kvantové mechaniky. Matematici říkají, že dosud neznáme fundamentální věci z matematiky, koneckonců základem vytváření algoritmů pro umělou inteligenci je matematika, takže nejprve musíme vytvořit matematický model světa. Existuje spousta směrů a cest, kterými se momentálně ubírá vývoj AI, a na některé z nich možná nalezneme klíč k dalšímu postupu. Většina lidí, kteří pracují s umělou inteligencí, se věnuje té přímé, tedy té, kterou už umíme vytvářet, ale stále je co zlepšovat. A přestože to mohou být, a také jsou, úžasné změny a radikální pokrok, jsme pořád na té první úrovni.

A potřebujeme vůbec další stupeň? Proč bychom měli vlastně chtít stvořit myslící stroj?

To je celkem jednoduché, protože my, lidské bytosti, děláme dost věcí velmi neefektivně. Lékař člověk může v životě shlédnout řekněme tři tisíce rentgenových snímků plic. Stroj jich může projet milion během minuty. Upřímně, pokud bych měla rakovinu, chtěla bych, aby moje snímky analyzoval takovýto stroj. Poté bych si samozřejmě šla promluvit s lékařem, aby mi vysvětlil, co a jak. Lidé také dělají chyby, zatímco stroje jsou precizní. Je spousta míst a činností, kde bych raději viděla stroj, než člověka. Třeba v hornickém průmyslu. Je to vážně dobré pro člověka, spouštět se pod zem a v příšerných podmínkách riskovat zdraví? Nebo při takovémto rozhovoru, vy si to nahrajete a pak to doma budete přepisovat – jak dlouho?

No s překladem z angličtiny nějakých pár hodin určitě!

Vidíte a nebylo by jednodušší, aby to nějaký šikovný stroj či program rovnou přepsal za vás? Váš mozek, váš čas na Zemi, můžete přece využít na spoustu zajímavějších činností! Každopádně přechod od těchto jednodušších stadií umělé inteligence k vyšším je celkem přirozený. Vezměte si, že máte takovéhoto pomocníka, co vám přepíše mluvenou řeč do textu, ale zároveň byste potřebovala, aby dělal rešerše online a ověřoval si fakta. Bylo by přece lepší a jednodušší mít jen jeden nástroj než dva.

Nicméně jednou tento proces vylepšování začne, už to nezastavíte. A toho se lidé obávají – kam až to může zajít? Protože jak zastavíte ten proces učení? Jak zabráníte, aby se stroj nenaučil něco, co nechcete?

Pokud mluvíme o přímé, jednoduché umělé inteligenci, ta se učí jen do té doby, než umí to, co potřebuje. Začneme-li se bavit o vyšším stupni AI, pak na tom něco možná je. Řekněme, že za 25 let by to mohlo začít být aktuální. My ale v příštích dvaceti letech nabydeme mnoha dalších poznatků a budeme schopni se lépe zařídit, než dnes. Naše představy živí čirá fantazie, Hollywood a katastrofické scénáře médií. Je to jako s každou novou technologií, o níž nevíme, kam přesně nás zavede. Je třeba opatrnosti, ale jen proto, že nevidíme do budoucna, nemůžeme přestat bádat a objevovat.

Takže takové ty děsivé vize kyborgů, pololidí-polorobotů, nemáme brát moc vážně?

Svým způsobem určité propojení člověk-stroj už existuje, například máme robotické náhrady končetin, ale i propojení s lidským mozkem, to třeba v případě slepců nebo epileptiků. Čili hendikepovaným lidem tyto technologie naopak velmi pomáhají. A to jsou teprve první krůčky. Proč nepomoci našim tělům a mozku rozvinout své schopnosti? Zatím to jsou většinou externí pomocníci, ale doba, kdy budou moci běžně pomáhat i zevnitř, není daleko. Nesmíte si to ale představovat tak, že vyndáte někomu komplet celý mozek a vyměníte ho za umělý! Ačkoli znám pár lidí, kterým by to výrazně pomohlo. Každopádně lidstvo má mnohem větší problémy než potenciální Terminátory!

Už jste slyšeli o Turingově testu umělé inteligence?

Turingův test (původně „imitační hra“) nese jméno po svém tvůrci, britském matematikovi a zakladateli moderní informatiky, Alanu Turingovi, který mimo jiné rozluštil kód Enigma. Tento test se zaměřuje na jednu ze základních otázek týkajících se umělé inteligence – jak vlastně o něčem (někom) rozhodnout, zda vykazuje známky inteligentního chování, či nikoliv? Turingova odpověď je jednoduchá – pokud člověk nedokáže na základě konverzace se strojem a dalším člověkem určit, který z nich je stroj, pak umělá inteligence testem prošla.

 

   Fotografie: Tomáš Rubín pro city-dog.cz