Erik Martin Lawart: Když má muž boty ode mě, má všechno, co k životu potřebuje
Autor:  Kateřina Horáková
0
20.03.2018
Rozhovor

Erik Martin Lawart: Když má muž boty ode mě, má všechno, co k životu potřebuje

Se ševcem Erikem Martinem Lawartem už vznikla celá řada rozhovorů. I mně ho přislíbil, ovšem pod podmínkou, že si vymyslím otázky, které mu ještě nikdo nepoložil. A tak se stalo. V jeho dílně v Myslíkově ulici mě přivítal lehký závan Dunhillek a magické pačuli. V pozadí hrála příjemná hudba a mě se pomalu zmocnil neuvěřitelný klid. Byla jsem ve velkém světě v malé Praze. Na místě, kde se zastavil čas. Posadila jsem se do pohodlného křesla a začala se ptát...

Se ševcem Erikem Martinem Lawartem už vznikla celá řada rozhovorů. I mně ho přislíbil, ovšem pod podmínkou, že si vymyslím otázky, které mu ještě nikdo nepoložil. A tak se stalo. V jeho dílně v Myslíkově ulici mě přivítal lehký závan Dunhillek a magické pačuli. V pozadí hrála příjemná hudba a mě se pomalu zmocnil neuvěřitelný klid. Byla jsem ve velkém světě v malé Praze. Na místě, kde se zastavil čas. Posadila jsem se do pohodlného křesla a začala se ptát...

Martine, jak často vám lidé říkají švec prťavec?

Občas jo. Většinou kamarádi. Když mě třeba chtějí představit nějaké slečně a nechtějí, aby ze mě byla hned nadšená, tak o mně řeknou, že jsem švec prťavec. A myslí si, že to bude fungovat.

A uráží vás to?

Ne, orel much nelapá. 

Platí heslo „náš zákazník, náš pán“?

Samozřejmě.

Je někdo, komu byste boty nikdy neušil?

Snažil bych se vyhnout šití bot pro určitý druh politiků. Třeba pro ty, kteří chtějí řemeslníkům ztěžovat život.

Jací jsou vaši klienti?

Jsou zvědaví. Jdou si ke mně pro zážitek, nejdou pro boty.

Co musí člověk udělat pro to, aby se u vás mohl učit ševcem?

Musí přijít ve správnou chvíli, mít nadšení a být upřímný. Musí mi popravdě říct, proč se chce učit, proč to chce dělat. Vždycky mě nejvíc zajímaly odpovědi na otázku „proč“.

A co pracovitost, trpělivost?

To jsou všechno věci, které se ukážou až časem. Důležitý je ten důvod, proč to chtějí dělat.

A s jakým důvodem k vám chodí?

Protože chtějí dělat něco, co má smysl. Domnívají se, že tahle práce smysl má. Nemá. (Stejně jako ho nemá žádná jiná). Ale můžou si to myslet. 

Kolik máte tovaryšů?

Tři. Zatím ode mě nedostávají žádné peníze, musí si vydělat na to, aby tu u mě mohli být, než se naučí dělat něco, za co by peníze dostat měli.

Říká se, že kovářova kobyla a ševcova žena chodí bosy. Je to tak? 

Moje žena bosa rozhodně nechodí. Ta mě stále zásobuje požadavky na další a další kožené předměty. To spíš já, chudák, nemám čas na sebe. 

Ševče, držíte se svého kopyta, nebo jste někdy zběhl dělat i něco jiného?

Myslím si, že jsem byl v některém ze svých minulých životů stavitel katedrál a sochař. A se všemi těmito věcmi, jak se stavitelstvím, tak se sochařstvím, jsem se ve svém životě nějakým způsobem zabýval. A mimochodem, to rčení je ještě trochu jinak. Původně zní, že švec by se neměl dívat výš než je sandál. Podle Pliniova příběhu jistý švec vytkl malíři Apellovi chybu ve vyobrazení sandálu, kterou Apellés záhy opravil. Švec povzbuzen úspěchem ale začal kritizoval i stavbu lýtkového svalu. A to už Apella pobouřilo, a tak vzniklo rčení, že švec by se neměl dívat výš než je sandál.

Co se dá na botě stihnout, než bys řekl švec?

Dá se zničit. Ujede vám knejp, zajede vám do skoro hotové boty a je to v háji. Nebo jsou třeba lidé, kteří dokážou během chvilky vyrvat jazyk z boty.

Používá se ještě dneska fidlovačka?

Hladítko... Bota se dá ušít i bez něj, ale lepší je ho mít po ruce. Třeba když tovaryš zlobí...

Jak důležité jsou podle vás boty při seznámení?

Když má muž boty ode mě, tak má větší sebevědomí. Boty ho opravdu drží a on je pevný v kramflecích. Takže i kdyby to s tou ženou nevyšlo, tak má prostě boty od Lawarta. Má všechno, co potřebuje k životu. A to ženy vycítí.

Kolik párů bot by měla mít žena?

Kolik chce. Já myslím, že bychom měli ženy rozmazlovat, zahrnovat botami. Hlavně, aby si nestěžovaly, to je nejdůležitější.

A muž?

Myslím, že tak kolem 11 párů. Vždycky potřebuje mít dva páry pro příležitost. Na denní nošení dvoje oxfordy a dvoje derby, aby je mohl střídat. Potom jsou boty vyšší, lakýrky, kdybychom náhodou šli na ples v Opeře, dále perka a také nějaká varianta zimních bot.

Co podle vás boty vyjadřují na člověku?

Záleží, jak vypadají. Když má třeba člověk v botách navlečené červené tkaničky, tak to může znamenat, že trpí nedostatkem pozornosti ostatních lidí nebo naopak že úplně kašle na to, co si o něm ostatní myslí. Ale taky to nemusí znamenat vůbec nic. Třeba ty červené tkaničky byly jediné, které doma našel.

Přemýšlel jste někdy, co si obujete na poslední cestu?

Budu mít samozřejmě svoje boty, a to v nějakém historickém stylu. Byl bych rád zkremován v plné zbroji se svým mečem a svými štíty, na vysoké hranici a kolem by mohly kvílet všechny ženy, které mě kdy měly rády. 

Přiznal byste, že vás tlačí bota, kterou jste si udělal?

Jak komu. Já jsem se tak učil. Šil jsem si boty pro sebe. Ta bolest, kterou jsem zažíval, mě posunula tam, kde dneska jsem. Vršil jsem chybu za chybou, až jsem se dostal na ten piedestal, na kterém dneska stojím. A jsem na to velmi hrdý.

A co ponožky v botách? Jak moc záleží na jejich výběru? Dokážou zkazit dojem z bot? 

Nevhodně zvolená ponožka může působit sprostě. Zkazí celkový dojem. Třeba když si člověk vezme křiklavě žluté ponožky, tak to svědčí o lecčems.

Teď vás možná rozesměju... Co Chruščov? Je to pro ševce a jeho boty potupa nebo naopak vyznamenání, když politik na jednání OSN mlátí botou do řečnického pultu?

Zrovna v jeho případě je to sympatické, protože on započal ten proces rušení kultu osobnosti. To je fajn. Já nevím, co to v Rusku znamená, když použijí botu za tímhle účelem. Ale třeba v muslimských zemích je to šílená potupa, když po někom botu hodíte. Boty jsou i jakýsi symbol. Třeba v Holandsku se běžně dávaly pro stěstí do izolace stropů domů.

Co říkáte na Baťu... Byl to machr, nebo vám zkazil živnost?

Baťa mě jako švec nezaujal. Ale jako podnikatel, jako budovatel nějakého svého vlastního impéria... No, to byl pěkný sociální inženýring dotažený v praxi. Lidé tam žili podle jeho pravidel a ještě tvrdili, že jsou spokojení. A dodneška to tvrdí. Ale když jsem o tom mluvil s jednou paní z muzea ve Zlíně a viděl všechna pravidla, kterým ti lidé podléhali, tak si neumím představit, že by dneska ještě někdo zahodil takhle svoji svobodu kvůli tomu, aby mohl pracovat v nějaké fabrice.

V jednom z rozhovorů mě zaujalo, když o vás psali, že jste duchovní dobrodruh... Co to znamená?

To znamená, že jsem měl asi ve 12 letech takový duchovní zážitek, který se vymyká popisu, a jeho sdělení bylo, že svět není takový, jaký se tváří. Je jiný. Jeho zdroj je jiný, než si myslíme, věci se nedějí z důvodů, ze kterých si myslíme. A já pátrám po tom, jak to vlastně všechno je. Třeba za pomoci meditace nebo ayahuasky.

Dá se meditovat i při práci?

Samozřejmě. Jde o tzv. vidličkovou pozornost, to mě učil Eduard Tomáš. Něco dělám a jednou půlkou jsem u té činnosti a druhou půlkou v sobě, v duchovním srdci, ve stavu za myšlenkami. Dá se to naučit, je to cvik jako každý jiný.

 

Další užití materiálů city-dog.cz je možné pouze s písemným souhlasem redakce. Více zde.

   Fotografie: city-dog.cz