Smíchovské usedlosti tehdy a dnes
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
14.05.2018
Léto v Praze

Smíchovské usedlosti tehdy a dnes

Smíchovské usedlosti tehdy a dnes
Oblast dnešního Smíchova byla hustě osídlena od nejstarších dob. Původně území sahalo až k malostranským hradbám. Většina smíchovských pozemků byla tehdy majetkem kláštera kartuziánů a plaských cisterciáků. Jejich pozemky byly za husitských válek zabaveny ve prospěch měšťanů a rozděleny na malá políčka, zahrady a především vinice. Po třicetileté válce se naprosto změnily podmínky pro hospodaření. Majetek byl skupován a vznikaly větší statky. Přestaly se pěstovat náročné rostliny, především vinná réva a z kdysi viničních domů byly budovány větší hospodářské usedlosti. Od 2. poloviny 18. století se tyto usedlosti čím dál častěji stávaly místy odpočinku a byly u nich zakládány letohrádky a parky. Některé se do dnešní doby bohužel nedochovaly a byly zbořeny, naštěstí ale spousta z nich zůstala. Bertramku a Portheimku známe asi všichni, ale co Santošku nebo Nikolajku? Pojďte s námi na virtuální procházku po starých smíchovských usedlostech. Třeba vás nalákáme a vypravíte se i na opravdovou procházku. Všechny můžete krásně obejít za jedno odpoledne.

Oblast dnešního Smíchova byla hustě osídlena od nejstarších dob. Původně území sahalo až k malostranským hradbám. Většina smíchovských pozemků byla tehdy majetkem kláštera kartuziánů a plaských cisterciáků. Jejich pozemky byly za husitských válek zabaveny ve prospěch měšťanů a rozděleny na malá políčka, zahrady a především vinice. Po třicetileté válce se naprosto změnily podmínky pro hospodaření. Majetek byl skupován a vznikaly větší statky. Přestaly se pěstovat náročné rostliny, především vinná réva a z kdysi viničních domů byly budovány větší hospodářské usedlosti. Od 2. poloviny 18. století se tyto usedlosti čím dál častěji stávaly místy odpočinku a byly u nich zakládány letohrádky a parky. Některé se do dnešní doby bohužel nedochovaly a byly zbořeny, naštěstí ale spousta z nich zůstala. Bertramku a Portheimku známe asi všichni, ale co Santošku nebo Nikolajku? Pojďte s námi na virtuální procházku po starých smíchovských usedlostech. Třeba vás nalákáme a vypravíte se i na opravdovou procházku. Všechny můžete krásně obejít za jedno odpoledne.

Usedlost Malvazinka

U MALVAZINKY 5

Z celé rozsáhlé usedlosti Malvazinka zbyl dnes jen jeden samostatně stojící dům v nevelké zahradě.
Původně barokní viniční usedlost malostranského měšťana Tomáše Malvazy, který ji získal roku 1628, byla postupně přeměněna v hospodářský dvůr.

Obytný dům dostal v hrubých rysech svou současnou podobu kolem roku 1800, stavební úpravy však probíhaly ještě ve 20.století. Pro budovu je charakteristická věžička a vikýře. Fasáda je pozdně klasicisní s novobarokními prvky. K budově patřily další stavby hospodářského rázu a skleník.

Po 2. světové válce se stala usedlost součástí sousedního státního sanatoria SANOPZ (založeno roku 1923, původně Sanatorium poštovních zaměstnanců, poté nemocnice pro střední vrstvy, za komunistického režimu léčebné zařízení pro prominenty a stranické špičky, dnes rehabilitační zařízení). V historické Malvazince v současnosti sídlí ředitelství privátního lékařského zařízení Mediterra.

 

Cihlářka

U MRÁZOVKY 20

Původní stará usedlost Žufnička byla přejmenována před polovinou 17. století podle Jiříka Cihláře. V 18. století prošla barokní přestavbou, z níž zůstal v interiéru zachován jedinečný malovaný trámový strop s motivy rostlin a vinné révy.

V roce 1923 byl slavnými architekty bratry Kavalíry obytný dům přebudován na přepychovou vilu s tehdejším označením Mimosa. Obklopuje ji zahrada, která již dříve byla rozčleněna terasou s prolamovaným zábradlím. Na Cihlářce je dodnes patrný viniční původ. Stojí na vyvýšeném místě, nad okolními vilami, odsunutá od silnice. Kolemjdoucí tedy uvidí prakticky jen branku a u ní informační ceduli. Cihlářka je památkově chráněná od roku 1964.

 

Provaznice (zbořeno)

NA PROVAZNICI

Usedlost na vinici tu vznikla patrně v dobách rudolfinských. Jméno nese po provazníkovi Janu Špirovi (1661), dlouho se však pro ni užívalo německé označení Spürselerisch. Na Provaznici se vydávali Pražané za krásnými výhledy do okolí a na Prahu. Byla zbořena roku 1928, kdy ustoupila nové bytové výstavbě.

V současné době stojí na pozemcích bývalé Provaznice bytová vila, která byla vybudovaná po roce 1928. 

 

Santoška

U SANTOŠKY 178

Ve 20. letech 18. století si nechal na bývalé vinici postavit právník František Vilém Sonntag barokní příměstskou vilu. Kolem ní byla vybudována zahrada se sochami a sad. Usedlost byla nazývána Sontoška, později Santoška. Roku 1868 nechal rytíř Eduard Doubek barokní usedlost novogoticky přestavět a zahradu upravit v módnějším historizujícím krajinářském stylu. Roku 1907 vše koupila smíchovská obec, z vily se stala restaurace s letní zahradou a hudebním pavilonkem. Od roku 1972 tu sídlí mateřská škola. V parku se nacházejí zbytky plastické barokní výzdoby od Františka Ignáce Platzera – vstupní brána se soškami putti, pískovcové sousoší Flory a socha Amora.

 

Nikolajka

U NIKOLAJKY 174

Usedlost vznikla na vinici, která patřila v 17. století adjunktovi (pomocnému úředníkovi) finančního úřadu a zemskému advokátovi Antonínu Františku Nicolaiovi. Budova pochází z konce 18. století a byla klasicistně upravena. Nikolajka dnes slouží k bydlení.

 

Bertramka

MOZARTOVA 169

Bertramka je zřejmě nejslavnější ze smíchovských usedlostí. Vděčí za to W. A. Mozartovi, který zde rád pobýval i komponoval. Dnes je zde také umístěno jeho muzeum.

Na tomto místě pod Černým vrchem se kdysi rozprostíraly kartuziánské vinice (kartuziáni jsou katolický mnišský polopoustevnický řád založený roku 1084 svatým Brunem a v roce 1176 potvrzený papežem). Uprostřed rozlehlé zahrady s vinicemi stál malý dřevěný viniční domek. Kolem roku 1700 ho bohatý malostranský sládek Jan František Pimskorn přebudoval v barokní panské sídlo z lomové opuky. Jméno uchované do současnosti se pojí s dalšími majiteli, kterými byli od roku 1743 manželé František Bertram z Bertramu (Bertrabu) a jeho žena Františka. Později nechali starší usedlost upravit na předměstskou vilu.

Roku 1784  usedlost koupili manželé Duškovi. Usedlost se tehdy skládala z jednopatrového obytného stavení s průčelím otočeným do dvora. Jeho nejvýraznějším prvkem je předsunuté dvojramenné schodiště s lodžií. Naproti stojí stodola, bývalý špýchar a seník. V čele nádvoří byla terasa a pod ní klenutý prostor sloužící jako lis na víno a sklep k úschově mléka. Samo stavení mělo v přízemí také kravín pro patnáct kusů dobytka a konírnu pro šest koní. V patře bylo dvanáct nákladně zařízených místností.

Dědeček Josefíny Duškové byl salcburským starostou a velmi váženým občanem. A právě on Duškovy seznámili s Wolfgangem Amadeem Mozartem a jeho rodinou. Mozart poprvé Bertramku navštívil v roce 1787 v souvislosti se světovou premiérou opery Don Giovanni. Klidnou usedlost si Mozart velmi oblíbil a pobyt zde považoval za nejkrásnější okamžiky svého života. Bertramku nenavštěvoval příliš dlouho. Naposledy roku 1791, kdy zde uvedl operu Clemenza di Tito na počest korunovace Leopolda II. českým králem.

Po smrti manžela byla Josefina nucená vilu prodat. Následovalo několik dalších majitelů. V roce1925 Betramku zdědila salcburská nadace Mozarteum. Ta ji však po čtyřech letech odprodala za 300 000 Kčs pražské Mozartově obci, v jejímž majetku zcela mimořádně zůstala až do roku 1986. V roce 1986 převzal budovu stát a v následujícím roce prošla rekonstrukcí.

Nyní je po vleklých soudních sporech Bertramka opět majetkem Mozartovy obce. Muzeum je v současné době zavřené kvůli rekonstrukci schodiště. Návštěva je možná pouze po předchozí domluvě a ve větší skupině.

 

Portheimka

ŠTEFÁNIKOVA 12 

Letohrádek Portheimka postavil v roce 1728 Kilián Ignác Dientzenhofer pro svoji rodinu jako letní sídlo. Na výzdobě se významně podílel jeho blízký přítel a spolupracovník Vavřinec Reiner a to malbou stropní fresky představující Bakchovy slavnosti v kopuli oválného mramorového sálu. Hlavní trakt letohrádku je obdélníkového půdorysu s mansardovou střechou a podstatně dominuje nad později dostavěnými křídly. Jižní křídlo bylo v roce 1884 zbouráno při stavbě chrámu sv. Václava, severní křídlo se zachovalo.

Po smrti K. I. Dientzenhofera měnil letohrádek často své majitele. V roce 1828 koupil letohrádek Moric Porges z Portheimu a dal mu jméno užívané dodnes − letohrádek Portheimka. Portheimka několikrát čelila nepřízni okolí. Koncem 19. století v souvislosti s přestavbou Smíchova začala být novým měšťanům trnem v oku. Stavba jim překážela a nepřišla jim dostatečně reprezentativní. Portheimové museli platit 1000 zlatých ročně magistrátu za to, že je jejich sídlo na Smíchově trpěno. Za nucené odbourání jižního křídla a postoupení pozemku kvůli stavbě novorenesančního kostela sv.Václava (1881) však dostali zaplaceno plných 100 000 zlatých. Odprodat také museli část zahrady pro výstavbu domů s malými byty (1919). 

Posledním soukromým majitelem Portheimky byl Zdeněk Matouš. O jeho zahradu za protektorátu projevila zájem smíchovská Hitler-Jugend. Matouš, pracovník podzemního hnutí, odmítl. Byl obžalován ze schvalování atentátu na Heydricha a popraven. Fibichova ul. ohraničující usedlost na severu byla po válce přejmenována na jeho počest na Matoušovu.

V 60. letech byla Portheimka zrekonstruována a prohlášena kulturní památkou. Sloužila odborářům a svazákům, ale také památkářům a mnoha dalším institucím. Na sklonku komunistického režimu Portheimce opět hrozil zánik, neboť její stav byl velmi zanedbaný. V 90.letech byla naštěstí zrekonstruována.

V současné době slouží Portheimka především jako galerie a její prostory se využívají i k reprezentačním účelům. V přízemí budovy je velmi příjemná kavárna Českavárna se zahrádkou, která je součástí parku.

Musaion (Lerohrádek Kinských)

KINSKÉHO ZAHRADA 98

Hodnotný letohrádek Kinských v překrásné zahradě byl zbudován na pozemcích dvora a vinic někdejšího cisterciáckého kláštera. Rudolf Kinský zde nechal v letech 1827–1831 vystavět reprezentativní empírový letohrádek. Jedná se o slohově čistou patrovou budovu s dvojím poschodím, boční přístavky jsou přízemní. Na úrovni patra je terasa, do níž vede vchod s jónskými sloupy. Antickou odobu letohrádku dotvářejí čtyři dórské sloupy v hlavním průčelí.

Rudolf Kinský si svého nového sídla moc neužil. Byl totiž jako dvorský rada přeložen do Vídně, kde roku 1835 předčasně zemřel. Vdova Vilemína Kinská se sem vrátila a s ní i šlechtický lesk. Pobýval zde svého času i korunní princ Rudolf či arcivévoda Ferdinand. 

V roce 1902 byly do vily umístěny sbírky sebrané u příležitosti Národopisné výstavy a záhy sem přešlo i národopisné oddělení Národního muzea, které zde sídlí dodnes. Ještě nedávno však krásnému letohrádku hrozil zánik. Roku 1986 bylo muzeum uzavřeno a trvalo plných devatenáct let než bylo znovu otevřeno. Po pádu komunismu si město vyžádalo letohrádek od státu v restituci, ale na nákladnou rekonstrukci nenalezlo prostředky. Po celá 90. léta proto jen chátral, až se ocitl v havarijním stavu. Až v roce 1999 byl letohrádek převeden do vlastnictví Národního muzea. K novému životu se letohrádek Kinských pod označením Musaion nadechl oficiálně v říjnu 2005. Přes 300 miliónů korun pak stála kompletní rekonstrukce celé zahrady. Dokončena byla až roku 2010.

 

Další užití materiálů city-dog.cz je možné pouze s písemným souhlasem redakce. Více zde.

   Fotografie: wikimedia commons,  smichov.blog.cz