Bylo to šílenství, ale vyplatilo se, říká sklář Zdeněk Lhotský, tvůrce sarkofágu pro dánskou královnu
City-Dog.cz | pražský žurnál
11
27.06.2019
Rozhovor

Bylo to šílenství, ale vyplatilo se, říká sklář Zdeněk Lhotský, tvůrce sarkofágu pro dánskou královnu

Bylo to šílenství, ale vyplatilo se, říká sklář Zdeněk Lhotský, tvůrce sarkofágu pro dánskou královnu
↵Žádný sklář na světě na to neměl odvahu. Před několika lety dostal světoznámý sklářský výtvarník Zdeněk Lhotský zakázku, na kterou si nikdo netroufal – vytvořit téměř osmitunový skleněný sarkofág pro dánskou královnu. „Říkal jsem si, jestli jsem ještě normální, abych do toho šel. Ale jsem asi šílenec, a tak jsem řekl ano.“

Žádný sklář na světě na to neměl odvahu. Před několika lety dostal světoznámý sklářský výtvarník Zdeněk Lhotský zakázku, na kterou si nikdo netroufal – vytvořit téměř osmitunový skleněný sarkofág pro dánskou královnu. „Říkal jsem si, jestli jsem ještě normální, abych do toho šel. Ale jsem asi šílenec, a tak jsem řekl ano.“

Celých pět let se spolu se svým týmem ze Studia tavené plastiky v Pelechově u Železného Brodu umělecky i technologicky náročným dílem prokousávali – a nakonec dosáhli úspěchu. Do Dánska dokončený skleněný skvost nakonec doputoval, ale zatím ho nikdo nemůže vidět, je uložený v královské kapli katedrály v Roskilde, chráněný dřevěnou etují. Veřejnosti bude odhalen až při příležitosti pohřbu královny Margrethe II.

Proč si sochař královské rodiny, přední dánský umělec Bjørn Nørgaard, vybral pro realizaci svého návrhu po mnohaletém neúspěšném hledání právě vás?

Já jsem byl původně hlavní konzultant díla. Když jsem pak v New Yorku poprvé viděl výkresy, tak se mě můj kamarád ptal, jestli je vůbec možné takovou věc vyrobit. Řekl jsem, že to asi není problém. To jsem ovšem netušil, že tu zakázku nakonec budou chtít po mně! Původně se sice uvažovalo o jedné americké firmě, ale nakonec se s ní přestalo počítat a autor se rozhodl podepsat smlouvu se mnou. A dobře udělal, můžu mu jen gratulovat! (smích)

Vymodelovat prázdnotu dvou lidských těl ve více než sedm tun těžkém křišťálovém obalu je nebývalý záměr po všech stránkách. Mnozí odborníci to považovali za šarlatánství. Vnímal jste, že šlo o zcela výjimečnou zakázku?

To samozřejmě bylo jasné úplně od začátku! A přistupovali jsme k tomu s velkým respektem, pochopitelně, protože říct „ano“ není problém, slibem nezarmoutíš. Muselo se počítat se stovkami rizikových faktorů. Bylo třeba vymodelovat dvě postavy v nadživotní velikosti, zpodobňující těla dánského královského páru, která by působila dojmem, že levitují v křišťálové hrobce. Každý ze šesti kusů sarkofágu musel projít zdlouhavou technologií pomalého chlazení, jinak hrozila destrukce vlivem změny okolní teploty. Navíc, už když máte v ruce sádrový model, který váží relativně zlomek toho, co váží ten skleněný kus, třeba 30 kilogramů, vůbec si neumíte představit, jak budete posléze manipulovat s tím skleněným. Takže spousta věcí vznikala přímo během procesu a bylo to tedy pozoruhodné, opravdu.

Chtěl jsem někomu ukázat tu bavorskou státní cenu, protože je ze zlata. Ale nemohl jsem jI najít. Po měsíci jsem ji objevil v nářadí.

Pět let nejisté práce byl asi slušný adrenalin. Jak se na ten čas zpětně díváte?

Vůbec to jako pět let nevnímám. Přijde mi to jako čtrnáct dní! My to máme tak, že větší zakázky prostě trvají hodně dlouho. Protože než se to zaformuje, než uschnou formy, dílo se vychladí, obrousí, to všechno chce svůj čas. Běžně taková střední věc trvá rok nebo tři čtvrtě roku. My vnímáme čas jinak než běžná populace. Bylo to šest velkých kusů a bylo to hodně náročné, takže nějaký pojem času úplně zmizel.

Hovoří se sice o sarkofágu, ale ve skutečnosti v něm ostatky nebudou, je to tak?

Ano, ve skutečnosti jde o takzvaný kenotaf. Zakázka byla hotová v době, kdy zesnul princ Henrik. Jenže ten se ve své poslední vůli vyjádřil, že do společné hrobky nechce a že chce být rozptýlen, což se taky stalo. Sarkofág tak bude ukryt až do doby, kdy odejde na věčnost sama královna, která si ho objednala.

S královnou Margrethe II. jste se dokonce setkal, že?

Nervozita na královském dvoře byla tak veliká, že poznamenala dokončení díla ne moc pozitivní atmosférou. Dlouho bylo na vše informační embargo. Potom královna zcela nečekaně projevila velkou touhu se s námi setkat. To bylo úžasné, pochopitelně. Stejně tak celé setkání. Věnovala se nám něco přes deset minut, což považuji za zcela výjimečnou záležitost. Byla nesmírně empatická, prostě skvělá. Řekl bych, že to setkání byla taková moc příjemná třešinka na dortu.

Během své sklářské kariéry jste získal řadu ocenění, patříte mezi světovou špičku. Považujete sarkofág za vrchol kariéry, je to vaše nejprestižnější dílo?

Nejprestižnější dílo určitě, nevím, co by tohle mohlo předčit. Ocenění já moc neřeším. Chtěl jsem nedávno někomu ukázat Bavorskou státní cenu, protože je ze zlata. Ale nemohl jsem ji najít. Po měsíci jsem ji objevil v nářadí. (smích) Čím bych se ale rád pochlubil, protože to považuji za svůj největší profesní vrchol, je, že se mi za 25 let podařilo rozjet provoz v Pelechově tak, že opravdu funguje.

Zanikající středisko taveného skla v Pelechově jste převzal v roce 1994 a nakonec ho nejen zachránil před bankrotem, ale dnes dokonce realizujete zakázky pro ikony světového sklářství – jak náročné to bylo?

Já jsem od začátku věřil, že to bude dobrý. Ale byl to totální brownfield, navíc v naprosto příšerném, neudržovaném stavu. Pracovní návyky téměř nula, zákazníci nula, dostupnost úvěru téměř nula. Bylo to nesmírně náročné období. Trvalo strašně dlouho, než se to začalo mátořit. Asi před deseti lety jsem začal tušit, že bychom to mohli zvládnout. Ale kdybych dopředu věděl do čeho lezu, tak bych do toho v životě nešel.

Pocházíte z Prahy, to jste tady nechal rodinu, manželku a děti, a odstěhoval se do Pelechova?

Já si bláhově myslel, že budu čtyři dny v Praze a tři dny tam, a že to nějak poběží. Člověk je vždycky trošku blázen, když si to takhle maluje. Nakonec jsem byl v Pelechově sedm dní v týdnu a tak půl dne v Praze. Ale děti s manželkou za mnou dojížděly, tak se to nějak dalo vydržet.

A to jste opravdu veškerou energii dával jen do sklárny?

Jo! No já do toho dělám muziku, výstavy, své vlastní věci, takže tohle všechno se nějak muselo stíhat. Ta práce se dá vydržet, ale nesmí být stres. To je zásadní. A já jsem vlastně strašných let dělal tu práci ve stresu a to je blbě...

Je to dnes lepší?

Je. Jasně, stres je sice stále, ale není fatální. Po pětadvaceti letech vám dojde spousta věcí, které vás v kurzu nikdo nenaučí. To se musí zažít. Ale že to bylo náročné!

V Železném Brodě jste navázal na původní tradici světoznámého sklářského dua Libenský-Brychtová, ale taky přišel s úplnými novinkami – máte dokonce patentovanou vlastní techniku tavení...

To myslíte Vitrucell. Výroba je postavena na určitém typu skla za použití asi padesáti technologických postupů. Složenina slov vitru a cell znamená sklo a buňka. Je to takový technologický unikát a je to tak drahé, že zatím nehrozí, že mi to někdo ukradne. (smích)

Kradou vám vaše nápady?

Jo. V minulosti jsem se několikrát setkal s věcmi, které jsem vyvinul. Ale mě to nikdy nerozčílí. Mě to pobaví! Je mi to jedno. Mě to baví vymýšlet a realizovat, a jestli to někdo krade, to je mi vážně jedno...

Jak jste se vlastně stal sklářem?

Sklo byla láska na první pohled. Když mi bylo asi dvanáct, byl jsem v Desné na škole v přírodě. Všude byly divoké skládky skla. Úplně mě to fascinovalo a už tenkrát jsem věděl, že se mu chci určitě věnovat. O tom, že existuje střední škola sklářská, jsem se dozvěděl až na učilišti a na Uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě jsem přestoupil hned po prvním ročníku. A potom na UMPRUM, kde jsem studoval u profesora Libenského.

Doslechla jsem se, že se docela rád angažujete i politicky?

Samozřejmě. Myslím, že by to měla být povinnost každého alespoň průměrně inteligentního člověka, aby se snažil pozitivně ovlivnit své okolí. V Železném Brodě se angažuji politicky v komunální politice, tam to jde, výš už je to pak blbě. Jsem v zastupitelstvu, býval jsem radní...

Máte ještě nějakou metu, něco oč usilujete?

Ne. Tedy vlastně ano. Spokojenost. Spokojenost a sebeovládání a takové to umění hospodařit se svou hlavou a svými schopnostmi. A ještě toho hodně udělat! Co to půjde! Tvořit a něco po sobě zanechávat... a nemyslím bordel! (smích)

 

Dodatek redakce: V srpnu letošního roku vstoupí do kin časosběrný dokument režiséra Pavla Štingla – Sarkofág pro královnu. Ten sleduje vznik celosvětově unikátního sklářského díla vznikajícího právě pod rukama českého výtvarníka Zdeňka Lhotského.

 

Fotografie: Anežka Svobodová pro city-dog.cz., Pavel Štingl Zdroj: Archiv K2 s.r.o.