Simona Vlková: Minulost mě naučila žít přítomností
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
17.04.2018
Rozhovor

Simona Vlková: Minulost mě naučila žít přítomností

Simona Vlková: Minulost mě naučila žít přítomností
Se Simonou jsme se potkaly v kavárně Čekárna pod Vyšehradem. Možná příznačně mi cestou za ní pršelo. Věděla jsem, že si jdu pro uplakaný příběh, ale přesto jsme nesmutnily. Obě totiž víme, že po dešti vychází slunce... Povídaly jsme si o všem možném. O staronových domech, charitě, psaní, jejím milém pískleti, ale i o hlubokých ránách na duši, které odvane jen čas.

Se Simonou jsme se potkaly v kavárně Čekárna pod Vyšehradem. Možná příznačně mi cestou za ní pršelo. Věděla jsem, že si jdu pro uplakaný příběh, ale přesto jsme nesmutnily. Obě totiž víme, že po dešti vychází slunce... Povídaly jsme si o všem možném. O staronových domech, charitě, psaní, jejím milém pískleti, ale i o hlubokých ránách na duši, které odvane jen čas.

Simčo, kde začít...

No...

Pověz mi nejdřív, jak je to s těmi domy, které opravuješ?

Existuje blog Dámy na stavbě. Je Jany Florentýny Zatloukalové a můj. Florentýna se zamilovala do jednoho starého domu v Třebíči, který teď přestavujeme. Zůstanou tam staré krytiny, repasujeme okna i všechen nábytek, který jsme tam našly. Máme k tomu hromadu historických podkladů. Našly jsme tam třeba dopisy z dob Protektorátu apod. A protože se dům snažíme zachovat v původní podobě, památkáři jsou z nás nadšení. (smích)

A když se přesuneme opravovat do Prahy? Na čem tu pracuješ?

V Praze mám, co se týče oprav, velkou historii. Začalo to rekonstrukcí mojí kanceláře, která se lidem líbila. A když jsem začala prodávat byty, lidé po mě chtěli rekonstrukci a design. Těch zakázek bylo neuvěřitelné množství. Pak mě oslovili z projektu Jak se staví sen, na kterém jsem se tehdy začala podílet. Potom přišlo období, kdy jsem vyhořela, protože jsem byla naprogramovaná jen na práci. To bylo kolem roku 2012. Na jaře 2013 mi zemřela dcera a já se tomu přestala úplně věnovat. Nedokázala jsem komunikovat s lidmi. No a před dvěma lety si na mě vzpomněli lidé, pro které jsem před úmrtím Báry realizovala zakázky, jestli se nechci vrátit do jednoho projektu. A já jsem v sobě našla zase tu jistotu, kterou jsem celou dobu hledala. Florentýna mi řekla jednu úžasnou větu, a ta zněla: „Pokud se něčemu věnuješ více než 10 000 hodin v životě, tak jsi v tom dobrá.“ Moje nastavení se překliklo v tom, že jsem sama sobě začala zase věřit. Zrealizovala jsem designersky byt s příběhem Prázdniny v Římě, kde jsme na zdech vyprávěli příběh zamilovaného páru. Další moje srdcová záležitost byla třeba byt v Jindřišské. Tam jsem udělala redesign z mého milovaného Mickeyho.

Jak práce probíhá? Co si vymyslíš, to zrealizuješ?

Práce má dvě fáze. V první zkoumám, jakou představu má klient. Když jsem byla o 10 let mladší, myslela jsem si, že to, co chci já, ne nejdůležitější. Dneska už vím, že pokud by v tom klient nebydlel, nelíbilo by se mu to, je to špatně a nemá to smysl. Takže na začátku chci vyprávět od lidí příběhy. Co mají rádi, kam chodí do kaváren, jaké mají rádi divadlo, jaký mají životní příběh, jestli jim chybí knížky od babičky apod. A potom z toho poskládáme design. No a pak klienta směruju. Vážím, jestli všechny věci, které se mu líbí, budou dohromady fungovat.

Když slyším, jak mluvíš o rekonstrukcích, krytinách, podlahách, repasování nábytku, designu... čím vlastně jsi? Architektka, designérka?

Já jsem kuchař, číšník. (smích) Můj táta se kdysi dávno rozhodl, že lidé, kteří pracují v zelenině nebo prostě u jídla, se mají dobře. A tak jsem nastoupila v roce 1989 na kuchaře, číšníka. Z toho jsem odešla „pinglovat“, protože s mojí komunikací jsem prostě potřebovala být mezi lidmi. No a pak jsem se zamilovala a moje láska mi sdělila, že je mě za pípou škoda. Nastoupila jsem tedy do realitní kanceláře a začalo mě to bavit. Jsem člověk, který se učí v praxi. Nasála jsem všechno za pochodu.

Pojďme se vzdálit od domů, protože to je jen jedna z mála aktivit, kterým se věnuješ. Do čeho dalšího vkládáš energii?

Vypíchla bych projekt z roku 2016, který nese název Hakuna Matata. Byl to projekt Reného Nekudy. Na jeho kurzech tvůrčího psaní jsme dali dohromady asi 35 povídek, které jsme vydali. Potom jsme zorganizovali akci, kterou nám moderovala Ester Kočičková. Cílem bylo vybrat přes 130 000 a za ty nakoupit učebnice do Afriky. A ty peníze se skutečně vybraly. Teď s ním připravujeme další literární projekt, kde se bude recyklovat literatura. A zase z toho půjdou peníze na charitu.

Spousta tvých projektů se váže i k seniorům...

To je pravda. Vloni jsme dělaly s Florentýnou dětské představení O zapomnětlivém psaníčkovém andělíčkovi v Divadle U Hasičů. Propojily jsme to s Ježíškovými vnoučaty a na představení pozvaly seniory z různých domovů pro seniory. Když jsem pak četla jejich vánoční přání, tak jedním z nich bylo, jestli by do Domovinky v Plzni nemohl přijet Ladislav Zibura, že by chtěli od něj nějakou přednášku. A on byl úžasný a 1. března přijel. Všichni jsme z toho byli nadšení.
Dalším takovým projektem byl Oflajn. Od vynikajících ilustrátorů jsme nechali nakreslit 14 vánočních pohlednic a ty jsme každý den posílali do domovů pro seniory. Dohromady jsme jich poslali něco přes 7480.

Vím taky, že jsi napsala dvě knížky...

Je to tak. První knížka byla, jak dnes říkám s černým humorem, z leknutí. V roce 2013 mi na maturitním plese zemřela dcera. Bylo to hodně propíráno v médiích. Z mojí dcery byla najednou největší feťačka v Praze, ačkoli se prokázalo, že na drogy nezemřela, ani nic nebrala. Jenže o tom už média skoro neinformovala. Už to pro ně nebyla zajímavá informace. No a já jsem nebyla schopna se vyrovnat se skutečností, že mi média pohanila dceru. A tak jsem se rozhodla se z toho vypsat a vznikla knížka Najít světlo ve tmě. Třičtvrtě roku nebylo v mém životě nic jiného než jen knížka, knížka a knížka. Vyšla na moje 40. narozeniny.

Kniha ale spustila neuvěřitelnou lavinu reakcí...

Ano, ale to já netušila. Mělo to být jenom moje psychologické vyrovnání. Jenom u nás se něco takového stane 10 000 lidem ročně. Takže když se knížka dostala na světlo boží, tak jsem přes den pracovala a po nocích odpovídala na dopisy a vzkazy rodičů, kterým se přihodilo to samé.

A co ta druhá kniha?

Když odešla Bára, měla jsem ještě 2,5letou Elišku. Kvůli ní jsem na světě zůstala. No a když máš dvě děti, bylo by nefér mít jen jednu knížku. Když mi bylo fakt mizerně, chtěla jsem, aby neměla pocit, že se svět točí jenom kolem Báry. Tak jsem z Elišky udělala v nové knížce hvězdičku, kolem které se točí svět. Knížka se jmenuje O neposedném světýlku, Zdi, Elišce a Kubíkovi.

To máme dvě vydané... Chystá se třetí?

Ano. S Florentýnou připravujeme jednu novinku. Měla by k tomu být i audioknížka, ale víc nebudu prozrazovat. Jen že by měla vyjít na podzim.

Stavařka, architektka, designerka, spisovatelka, žena, která se věnuje charitě... Zapomněly jsme na něco?

No samozřejmě. Matka jednoho písklete. Eliška má plno zájmů a stíhat všechno je někdy náročné. Chodí na streetdance, do toho zpívá u úžasné Evy Kleinové. Minulý rok spolu natočily ukolébavku Noc už patří světluškám, která pomáhá všem neslyšícím maminkám být hlasem pro své děti... Na to jsme vážně hodně pyšné.

Když spolu mluvíme, připadám si trochu nepatřičně. Jsem fascinovaná množstvím tvé energie. Kde ji bereš?

Už když mi bylo asi třináct let, rozhodla jsem se, že v mém životě bude všechno pozitivní. Takže i když se mi dějí v životě těžké věci, vím, že to nakonec všechno dobře dopadne. A že i to špatné má svůj smysl. Odchodem Báry jsem sama sebe poznala a přestavěla se. Předtím jsem měla potřebu mít nemovitosti, materiální věci, boty, šaty. A teď? Materiálno není vůbec podstatné. Už nemám potřebu vlastnit nemovitosti. Pro mě je důležitější, že jsme zdravé, že mě baví práce, že je šťastná Eliška, že každý den vyjde sluníčko.

Kam teď směřují tvoje kroky? Kde se vidíš třeba za deset let? 

Od doby, co odešla Bára, to mám hozené jinak. Neřeším, co bude. Nežiju minulostí, ani budoucností. Žiju teď. Nic jiného než přítomnost nemá smysl. Ale přeci jen prozradím jednu věc, na kterou se těším. Oslovil mě jeden producent s tím, že by můj příběh chtěl ztvárnit ve filmu. V květnu odjíždím psát první nástřel scénáře. Film by měl být o ženách, které potkalo něco podobného. O naději, víře, lásce. Chtěla bych předat poselství, že tuhle zkušenost nemusíš jen přežít, ale že můžeš skutečně žít. A že každého dne, kdy neřekneme svým blízkým „mám tě rád“, můžeme litovat. 

Všimla jsem si, že máš na ruce tetování, co znamená? 

Letos to bylo pět let, kdy Bára odešla. Jako ta předchozí „správná matka“, která má nalinkovaný život, jsem svoji dceru poučovala o tom, že tetování má na celý život a že to nejde vrátit. A tak jsem vykročila ze svojí komfortní zóny a 21. března, v den, kdy zemřela, jsem na svojí ruce spojila obě svoje dcery. Pro mě to byla tečka. Restart. 

Prozraď mi na závěr, jak odpočívá energetické kvantum Simona?

(dlouhé zamyšlení)... Třeba teď jsem začala běhat. Všichni mi říkali, že je to potřeba, že je to trend. A jelikož jsem spíš kavárenský povaleč, tak jsem si říkala, že to zkusím. Hodně si odpočinu třeba u malování keramických věcí, takže doma jíme už jen ze svého nádobí. (smích) 

Další užití materiálů city-dog.cz je možné pouze s písemným souhlasem redakce. Více zde.

   Fotografie: Pro city-dog.cz Jan Gregor