Černobyl je obdivuhodný seriál, říká jediná česká průvodkyně „zónou smrti"
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
27.05.2019
Rozhovor

Černobyl je obdivuhodný seriál, říká jediná česká průvodkyně „zónou smrti"

Černobyl je obdivuhodný seriál, říká jediná česká průvodkyně „zónou smrti"
„Černobyl miluju. Ale co se tam stalo, bylo čiré peklo. Když mi to pamětníci vyprávějí, je mi do breku,” říká Kateřina Vršanská, jediná česká certifikovaná průvodkyně černobylskou vyloučenou zónou.

„Černobyl miluju. Ale co se tam stalo, bylo čiré peklo. Když mi to pamětníci vyprávějí, je mi do breku,” říká Kateřina Vršanská, jediná česká certifikovaná průvodkyně černobylskou vyloučenou zónou.

„Team z HBO si dal opravdu velkou práci a výsledek je obdivuhodný," říká na otázku, zda sleduje seriál Černobyl a jak věrně podle ní působí. „Viděla jsem spoustu dokumentů o Černobylu a většinou jsou špatné. Tvůrci si v nich hrají s čísly i s tím, co se tam stalo tak, že výsledek spíš připomíná čerstvě vymyšlený příběh, zcela nepodobný skutečné historii. Ze seriálu Černobyl jsem zatím viděla tři díly a nemám vůbec žádné výhrady. Samozřejmě se najde pár malinkých odchylek, ale ty jsou zcela podružné. Důležité je, že to, co v seriálu vidíme, se skutečně stalo. Že jsou tam pravdivě vyprávěny příběhy skutečných lidí, tak jak je prožívali. A pokud to někoho děsí, pak je to jen dobře, protože ti lidé zažili peklo, které bylo ještě horší, než to ve filmu. A svět by to měl vědět."

Sama sice černobylskou katastrofu na vlastní kůži nezažila, ale její následky zná velmi dobře. Už několik let přivádí turisty do míst ležících jen pár metrů od železobetonového sarkofágu, dnes překrytého novou konstrukcí jménem Archa, pod nimiž „doutná" to, co na jaře roku 1986 zabíjelo. I v následujících letech.

Legrácky na téma, že svítím, jsou na denním pořádku. Na druhou stranu od doby, co pracuji v Černobylu, nemarodím.

„Jeden můj velmi dobrý přítel byl přímo u toho. V onu dubnovou noc se procházel podél břehů chladícího rybníka jen asi dvěstě metrů od elektrárny. Rádi sem chodívali rybařit vykukové bez povolení a to jim jako vyšší policejní důstojník v Pripjati nemohl nechat jen tak projít. Celou havárii tak zpozoroval jako jeden z prvních, explozi v elektrárně měl přímo na očích, nezdála se mu ale zdaleka tak velká, zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že by došlo k tak šílené tragédii, jakou svět ještě nezažil. Vyprávěl mi, že plameny měly velmi neobvyklou barvu, to proto, že hořelo něco, co běžně nevídáme. Všeho nechal a okamžitě běžel pomáhat k místu výbuchu. Ztratila se jedna žena, nikdo nevěděl, kam se poděla. Pátrali po ní a s rozedněním ji našli mrtvou nedaleko bloku. Alexej pak šel domů, osprchoval se a převlékl. Manželka mu řekla, že páchne jako celé peklo, a aby se tam už nevracel. Ale on stejně šel. Pak ho nadřízení poslali k doktorovi. Nic na sobě nepozoroval, jen ho prý hrozně pálila kůže, ale nevěděl proč. Nikdo jim nic neřekl. Až lékař mu pak vysvětlil, že má rozsáhlé popáleniny, které jsou způsobené radiací a budou se propalovat kůží ven v následujících hodinách a dnech. Alexeje odvezli do nemocnice v Kyjevě, na bývalou kliniku pro léčbu obezity. Všechny její pacienty poslali jinam a teď byla výlučně pro lidi z okolí elektrárny a města Pripjať. Byla to prý ohromná budova a v ní jen málo pacientů, každý měl přiděleného svého lékaře, fyzioterapeuta, sestry, psychologa. Lékaři však neměli jen léčit. Měli za úkol sledovat, co takové popáleniny s člověkem udělají. Takový výzkum příznaků ozáření přímo v terénu. Alexejovi řekli, že mu budou operovat oči a také, že mu chtějí otevřít hlavu a podívat se, co to udělalo s mozkem. Když se ptal, zda nehrozí jeho trvalé poškození, raději ho nechali být. Jak jen to šlo, vrátil se zpět do Černobylu a po ustanovení Černobylské zóny se stal jejím prvním ředitelem. Vedl ji šest let."

Podobných příběhů je mnohem víc. Třeba ten Vasilije a Ljudmily Ignatěnkových - on hasič, který byl u požáru mezi prvními, ona, která ho až do jeho posledního vydechnutí neopustila. Obdivuhodný příběh dvou velmi silných a milujících se lidí. Kateřina takové v Černobylu slýchá dnes a denně a nechává si je vyprávět znovu a znovu. „Kdo jiný nám může popsat všechnu tu hrůzu než pamětníci? Až tu nebude nikdo, kdo to zažil, nebude, kdo by vyprávěl. A je dobře, že vyprávějí. Jejich důvěry a otevřenosti si nesmírně vážím. Seriál je jedna věc, ale když jste přímo na místě, cítíte, jak vám běhá mráz po zádech - protože to všechno se opravdu stalo."

Bydlí v Černobylu hodně lidí?

Bydlí tam staří lidé, kteří se po roce 1988 začali do svých domovů vracet. Rádi se s nimi setkáváme a oni rádi našim turistům vypráví, jaké to tam bylo, než se postavila elektrárna, co bylo po nehodě a co je přivedlo zpět. Znám i lidi, kteří žili v Pripjati, pracovali na elektrárně a v podstatě tam pracují stále. Dále v ubytovnách města Černobyl žijí lidé, kteří pracují na likvidaci samotné zóny a elektrárny. Střídají se v dvoutýdenních cyklech a dojíždějí za touto prací mnohdy i 400 kilometrů, je to dobrý zdroj obživy ve srovnání s jinými možnostmi. Město Černobyl je velkým centrem všeho dění v zóně. To, co jim zničilo domov, je paradoxně stále živí, a oni se stále vracejí, mají to dílo zkázy denně na očích. Zvláštní ale je, že nikdo nesmutní. Prostě se to stalo a život jde dál. Mnoho z nich uzavřelo bolest hluboko v srdci.

Pomáháte jim nějak?

Pro staré lidi má naše agentura charitativní program, do kterého přispívá zaplacením zájezdu každý náš turista, agentura do něj převádí i část zisku. Z toho dědečkům a babičkám hradíme jejich potřeby a přání. Třeba jsme jim zakoupili traktůrky, aby se jim lépe obdělávala pole. Kupujeme jim léky, teplé oblečení na zimu, drobnosti, které jim udělají radost. Stačí se zeptat, co potřebují, a my to zařídíme. Pro nás je to maličkost, která nás baví a naplňuje. Nechceme patřit mezi ty, co v zóně těží, ale nevracejí zpět vůbec nic.

Jak jste se vůbec stala průvodkyní v tzv. zóně?

Od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, co se v Černobylu stalo, bylo mým přáním vidět to jednou na vlastní oči. V roce 2015 jsem si našla cestovní agenturu, vybrala termín co nejblíž 30. výročí černobylské tragédie, dala vědět kamarádům a v dubnu 2016 jsme vyrazili v rámci dvoudenní tour. To místo mě zasáhlo natolik, že jsem se rozhodla vrátit. Ale že to bude vlastně pracovně, to mne v tu chvíli nenapadlo ani náhodou. Vystudovala jsem zahraniční obchod a cestovní ruch, začínala jsem jako průvodkyně v Řecku na Jónských ostrovech, práce mne přivedla i na jih Francie, do Provence a do Monaka, takže moje práce v Černobylu není zdaleka první v oboru. Pravdou však je, že tuto pozici mi ve slovensko-ukrajinské agentuře, pro kterou doteď pracuji, nabídli, aniž by vlastně věděli, že jsem profesionál.

Jak taková exkurze do Černobylu probíhá?

Cesta začíná standardně v Kyjevě. Dostat se tam není žádný problém, naši klienti za námi cestují z celého světa, z České republiky sem denně létá letadlo ČSA a ukrajinských aerolinií. Z Kyjeva jedeme našimi mikrobusy k hranici Zóny, kde proběhne pasová kontrola, a dobrodružství může začít. První zásadou je, že turista nesmí být nikdy sám, vždy musí být v doprovodu svého průvodce. Už jen proto, že celá vyloučená zóna má na 2600 km2, ztratit se nebo přijít k úrazu je tak velmi snadné. Co se týče jídla a ubytování, je to různé, záleží na typu samotné tour. Jednodenní výlety mají dojednaný oběd přímo v jedné z kantýn v elektrárně, dvoudenní ve městě Černobyl. Tady jsou turisté také ubytováni, v hotelu nebo hostelu. Ti, co mají dvoudenní tour s exkurzí uvnitř elektrárny, se stravují jak v Černobylu, tak v samotné elektrárně, ubytování mají zajištěné ve Slavutiči, což je nově postavené město, jako náhrada za vysídlenou Pripjať. Leží mimo ohraničený prostor Černobylské zóny. Cestujeme tam vlakem přes Bělorusko, nezastavuje se však, takže není třeba mít běloruské vízum. 

Kudy procházíte a co všechno je během tour k vidění?

V naprosté většině případů projíždíme a procházíme třetím a prvním bezpečnostním pásmem Černobylské zóny. Jen pro představu, ta vznikla vlastně tak, že se píchlo kružítkem na mapě do elektrárny a udělalo se kolečko ve vzdálenosti třiceti kilometrů. Do deseti kilometrů od elektrárny je ta nejzamořenější zóna, do níž se lidský život už nikdy nevrátí. Patří sem elektrárna, radar DUGA a město Pripjať. Druhé pásmo vzniklo směrem na západ od elektrárny a je dnes přírodním biotopem. Tato část zóny už nekopíruje přesnou hranici kruhu, ale táhne se mnohem dále, je definována průzkumem dozimetristů, podle zamoření. Do tohoto pásma se cestuje pouze v rámci privátních tour, na přání samotného klienta. Třetí pásmo je na jih od elektrárny a je nejméně zamořené, právě zde žijí lidé.

Existují nějaké restrikce, kdo do Černobylu nesmí?

Musí vám být minimálně 18 let. Žena by neměla být těhotná, ani by v době návštěvy neměla kojit. Člověk, který bere radiofarmaka, asi taky nebude vhodným návštěvníkem, kvůli četným dozimetrickým kontrolám. Pak už je na zvážení každého dobrodruha, zda s námi vyrazí prozkoumat tuto úžasnou část Evropy. Jezdí s námi turisté všech věkových kategorií, spíše muži, než ženy. Každopádně lidé, co mají rádi aktivní trávení své dovolené. 

Jaká jsou bezpečnostní opatření při vstupu do zóny?

V první řadě potřebujete platné povolení pro vstup, které vydává Administrativa Černobylské vyloučené zóny a podepisuje její ředitel. To zajistí agentura a trvá to zhruba týden. Můžete si ho vyřídit samozřejmě i sami, ale je to nesmírně obtížné a zdlouhavé. Sami si pak musíte zajistit i akreditovaného průvodce s povolením do Černobylské zóny, to samé platí i pro automobil a řidiče. Je bezpochyby jednodušší obrátit se na agenturu, která vám zajistí vše potřebné, a vy se jen dostavíte na místo odjezdu.

Je pravda, že celá oblast neuvěřitelně vzkvétá biologicky? Objevují se zprávy o mnoha zvířecích druzích, kterým se tam daří.

Po prvotním šoku, který příroda utrpěla, se začala postupně vzpamatovávat – hlavně díky tomu, že člověk přestal jakkoli do oblasti zasahovat. Všechno, co se tam děje, je v přírodě přirozené. Proto se tam tolik daří i zvěři, má klid pro rozmnožování i dostatek potravy. Velmi hýčkaný je kůň Převalského, kterého v zimním období zaměstnanci dokrmují senem. Turisté si pro změnu dokrmují ryby v kanálu přivaděče vody z chladicího rybníku, psy, kočky i lišky, populární je dvojka Simjon a Mikita.

Bojíte se? Myslím radioaktivity.

Nebojím se a nikdy jsem se nebála. Mám však hluboký respekt. Radioaktivita není vidět, není cítit. Člověk, který nemá respekt, dělá věci, kterých by mohl za pár let velmi litovat, a to je, myslím, hodně zbytečné. Velká část budov v Pripjati, ale i v jiných městech nebo obcích, jsou ruiny, které se co chvíli mohou zřítit. Nikdy bych nedovolila svým turistům do nich vejít. Pokud už někam jdeme, musí to být pro všechny bezpečné.

A nebojí se vás lidé z okolí? Slýcháte otázky typu, zda „nesvítíte“?

Tak legrácky na téma, že svítím, jsou na denním pořádku. To k tomu prostě tak nějak patří. Na druhou stranu od doby, co pracuji v Černobylu, nemarodím. Zmizely časté angíny i záněty dutin. Takže to vypadá, že radioaktivita podávaná v malých dávkách skutečně pomáhá.

 

   Fotografie: Archiv Kateřiny Vršanské