Sedmé dítě neplánujeme, ale přísahat na to nemůžu, říká ekonomka a spisovatelka Markéta Šichtařová
City-Dog.cz | pražský žurnál
33
18.07.2019
Rozhovor

Sedmé dítě neplánujeme, ale přísahat na to nemůžu, říká ekonomka a spisovatelka Markéta Šichtařová

Sedmé dítě neplánujeme, ale přísahat na to nemůžu, říká ekonomka a spisovatelka Markéta Šichtařová
Rozhovor vzniká tři týdny poté, co porodila šesté dítě. Zapomeňte na ztrhanou ženu bez energie, co usíná i v sedě a doma určitě musí mít chaos. Ekonomka, spisovatelka a autorka populárně zaměřených ekonomických textů Markéta Šichtařová zvládá velkou rodinu, chod domácnosti i svůj vlastní byznys. Je to celé jen o dobré organizaci času, říká. Je autorkou osmi knih. Za knihu Lumpové a beránci získala ocenění Magnesia Litera. Když se ukázalo, že manžel i děti trpí celiakií, napsala vlastní kuchařku. Na podzim vyjde její devátá kniha, kterou napsala s manželem Vladimírem Pikorou.

Rozhovor vzniká tři týdny poté, co porodila šesté dítě. Zapomeňte na ztrhanou ženu bez energie, co usíná i v sedě a doma určitě musí mít chaos. Ekonomka, spisovatelka a autorka populárně zaměřených ekonomických textů Markéta Šichtařová zvládá velkou rodinu, chod domácnosti i svůj vlastní byznys. Je to celé jen o dobré organizaci času, říká. Je autorkou osmi knih. Za knihu Lumpové a beránci získala ocenění Magnesia Litera. Když se ukázalo, že manžel i děti trpí celiakií, napsala vlastní kuchařku. Na podzim vyjde její devátá kniha, kterou napsala s manželem Vladimírem Pikorou.

Jak lidé reagují, když někam přijdete jako rodina v plné sestavě?

Většinou každého dopředu varujeme, kolik nás je, takže velké překvápko se nekoná. Ale třeba v obchodech často slyším: A kolik z nich jsou vaši? A když řeknu, že všechny, spadne tazateli čelist. Tuhle zase manžel potkal jednoho pana novináře, a ten zapátral v paměti: Pikora? To mi něco říká! A manžel na to: No já jsem manžel Šichtařové. Šichtařové? Odpověděl novinář. Tu znám, ta má nějak hodně dětí, a taky jsou z nich některé vaše? Tak takové reakce jsou běžné.

Na podzim vyjde vaše další kniha S androidkou v posteli, kterou jste napsala s manželem, o čem je?

O tom, že demokracie je založená na tom, že rozdílné názory jsou žádoucí. Ale dneska se odlišný názor často označuje za lež či manipulaci. A to je cesta do pekla. Kniha je i o tom, proč je dnešní společnost tak polarizovaná, a k čemu to může vést. A hlavně o tom, že tohle všechno ovlivňuje už i ekonomiku a naši životní úroveň. Ale ačkoliv to vypadá na první pohled celkem nebezpečně, nakonec docházíme k optimistickým závěrům. Vlastně myslím, že ta kniha mnoha lidem šlápne na kuří oko a hodně je rozzuří.

Dneska se odlišný názor často označuje za lež či manipulaci. A to je cesta do pekla.

Koho máte na mysli?

Zaprvé ty, kteří lehkovážně žonglují s nálepkováním lidí. Do těch se hodně sarkasticky strefujeme. A pak sociální inženýry a regulátory, do kterých se strefujeme snad ještě víc a vysvětlujeme, proč jejich politiky zákonitě nemohou fungovat.

Ve svých ekonomických komentářích se nebojíte ostře kritizovat věci, se kterými nesouhlasíte, nebo se vám nelíbí. Jaké jsou reakce na vaše názory?

Existují servery a lidé, kterým poněkud ležím v žaludku a s gustem se do mě strefují. Mám občas dojem, že je pro ně nepochopitelné, že je ignoruji. Můj manžel mi dokonce už i několikrát navrhoval, abych se třeba soudně proti některým zjevným pomluvám bránila. Jeho argument je, že přeci nelze nikoho obviňovat a urážet bez důkazů a že pokud se nikdo nebude bránit, chuť agresorů k takovým útokům jen poroste. Uznávám, že na tom něco je. Já to ale cítím trochu jinak. Beru to tak, že mám fakt lepší věci na práci, než mrhat svůj drahocenný čas s nějakými frustráty.

Zostřují se slovní útoky?

Ano, zostřují. A myslím, že ještě zostřovat budou. USA jsou toho příkladem. Tam jsou vzájemné slovní útoky mezi liberály a konzervativci ještě mnohem agresivnější než u nás.

Všechny své děti jste porodila doma, jste v podstatě chodící reklama na domácí porody, setkala jste se ze strany odpůrců domácích porodů s nějakými negativními reakcemi?

Nejsem zastáncem domácích porodů, spíš jsem zastáncem toho, aby se v porodnicích postupovalo lege artis. A protože dnes a denně se setkávám s případy, kdy se tak neděje, a protože porodní domy nejsou u nás legální, stát mě dotlačil k tomu, abych rodila doma. Zatímco u většiny medicínských oborů jsme v Česku na světové špici, porodnictví naopak mentálně zastydlo někde v 70. letech minulého století. Pozor, nezaměňovat s neonatologií, tedy péčí například o předčasně narozená miminka, která má u nás také skvělé výsledky třeba v nízkém počtu kojenecké úmrtnosti.

Není pak divu, když se v porodnicích stále běžně používají zakázané úkony jako třeba Kristeller (naléhání na břicho rodičky během porodu, pozn. red.), zbytečné nástřihy či nadužívání medikace v přímém rozporu s posledními poznatky vědy, že dokonce sami porodníci v takové situaci neznají výsledky srovnávacích studií, z nichž vyplývá, že riziko porodu ve zdravotnickém zařízení a mimo něj je u nízkorizikové rodičky srovnatelné. Natož aby se takové informace dostaly k veřejnosti.

Plánujete sedmé dítě?

Žádné rozhodně neplánujeme. Je tedy fakt, že ani ty předešlé jsme v pravém slova smyslu neplánovali, spíš se jaksi vyskytly a my nic nenamítali, takže přísahat na to nemůžu. Ale zatímco v minulosti jsem další děti chtěla, teď už bych vážně končila.

Působíte dojmem, že nikdy nejste unavená, sáhla jste si někdy z hlediska vyčerpání na dno?

To víte, že sáhla, ale nebylo to kvůli dětem. Děti mě spíš nabíjejí, než vyčerpávají.

Kdybych si z manžela permanentně neutahovala, nemohla bych ho přežít.

S vaším mužem se často pošťuchujete na sociálních sítích, máte takhle veselo i doma?

Kdybych si z manžela permanentně neutahovala, nemohla bych ho přežít. Mám na výběr. Buď mi z něj hrábne, nebo z něj budu mít srandu.

Zkázopravci české pop-ekonomie, tak zní titulek jednoho z článků o vás a vašem muži, co na to říkáte?

Popravdě, tohle mě moc nedojímá. O serveru, kde ten text vyšel, se dá říct jen to, že manipuluje. Sami jsou neziskovkou, nedávno se transformovali do takzvaného spolku, což je jedna z právních forem neziskovky, a patrně právě proto je tolik vytočilo, že kritizuji některé takzvané politické neziskovky. V okamžiku, kdy jsem jednou napsala o těchto politicko-aktivistických neziskovkách článek, znásobili svou aktivitu a začali se do nás pravidelně strefovat.

Ale proč by mi mělo vadit, že jsem si to u nich rozlila? Dneska máte společnost rozštěpenou tak, že pokud máte na něco jasný názor a nejste takový beznázorový sulc, abyste chtěla být zadobře s každým, automaticky tím část lidí naštvete. Tihle lidé mi celkem okatě vkládají do úst věci, které jsem nikdy neřekla, nejspíš jen proto, že nechápou výrokovou logiku. V jejich minulém článku o mě se dopustili tak okatě nelogických vývodů, že jim lidé na sociálních sítích jejich argumenty vyvraceli. Stejné typy, které dřív kontrolovaly a případně bonzovaly, zda máte vyvěšenou na prvního máje sovětskou vlaječku, nyní obrazně řečeno kontrolují, zda máte vyvěšenou vlaječku liberální demokracie. Jejich cílem je dehonestovat lidi s odlišným názorem, nic víc.

Proč jste si vybrala ekonomii jako svou profesi?

Já jsem tvor poměrně společenský, tedy alespoň v tom smyslu, že nemůžu odolat tomu, sledovat politicko-ekonomicko-společenské dění kolem sebe. A když přišla v mých 13 letech revoluce v roce 1989, padlo to na úrodnou půdu v tom smyslu, že mě ohromně zajímalo, co se to děje. Fascinovalo mě pozorovat ekonomickou transformaci. Tehdy jsem se rozhodla, že přesně to – tedy makroekonomii - chci studovat.

V roce 2004 jste založila vlastní společnost Next Finance, před tím jste pracovala v tehdejší Volksbank, kde jste se stala hlavní analytičkou. Proč jste odešla?

Já se vlastně rozhodla, že odejdu co nejdřív, hned první den v tom zaměstnání. Korporátní kultura mi páchla. Všichni měli z šéfů v kalhotách už preventivně, všichni falešně podlézaví, nikdo se neodvážil říct, co si opravdu myslí. Bylo mi jasné, že musím jenom rychle nasát zkušenosti a pak adieu, déle to nevydržím. A tak se taky stalo.

Spousta lidí to nemohla pochopit, pro ně byl post hlavního ekonoma banky ohromnou metou. Dokonce jsem pak i od několika lidí slyšela vyjádření jakési účasti, že jsem byla vyhozena . Tihle lidé si totiž nedokázali představit, že někdo dá z takového místa dobrovolně výpověď a pustí se do dobrodružství založit vlastní společnost. Já ale od samého začátku své kariéry přesně k takovému osamostatnění směřovala všechno své konání. Teprve potom jsem konečně mohla začít říkat, co si opravdu myslím.

Jak hodnotíte jako ekonomka finanční gramotnost Čechů?

Jako mizernou. A víte, co je na tom nejhorší? Leckterým institucím to tak vlastně vyhovuje. Když jsme s manželem napsali knihu pohádek finanční gramotnosti pro děti Zlatý poklad, obcházeli jsme různé instituce s tím, zda se nechtějí podílet na šíření finanční gramotnosti. A v jedné z nich nám řekli natvrdo: „Není v našem zájmu mít moc vzdělané klienty, vzdělaný klient rovná se emancipovaný klient a potížista.“

V rodině máte různé potravinové intolerance, což znamená velmi specifické požadavky na stravu. Tak vznikla knížka Citlivá kuchyně?

Ano. Vážně by mě v životě nenapadlo, že já budu psát kuchařku. Takový úlet. Jenomže člověk míní a potravinové intolerance mění. Kdysi dávno jsem měla k vaření dost vlažný přístup. Teprve poté, co můj tehdy teprve budoucí manžel před drahně lety prohlásil, že už umím vařit, a jsem tedy kvalifikovaná na vdávání, jsem našla k vaření o něco smířlivější přístup. Ale má rodina v době, kdy ještě zdaleka nebyla tak velká, ještě „musela“ odhalit své mnohé potravinové nesnášenlivosti, abych vzala vaření na milost úplně. Aby z něj nebyla jen povinnost, nebo způsob, jak tuctem knedlíků zklidnit nerudného manžela, kterému právě kuna poškrábala lak na novém autě. Muselo se ukázat, že manžel a po něm i děti se mohou pyšnit syndromem, kterému se taky někdy říká keltské prokletí, protože častěji postihuje lidi s keltskými předky. Totiž celiakií. Zaplať pánbůh za ni. Díky ní jsme totálně změnili náš životní styl. K lepšímu. A dneska už jsem v tomto oboru, troufám si říct, celkem profík.

Co všechno nemůžete doma jíst?

První věta, která mě napadla, když jsem zjistila, že většina mé rodiny má závažné potravinové alergie a jiné typy potravinových nesnášenlivostí, byla, že je to v háji. Co teď budeme jíst?

Prakticky to znamenalo, že ode dneška se už nikdy nesmíme dotknout lepku, tedy běžného pečiva, těstovin, piva, instantních pochutin a dalších věcí z obilí, mléka, vajec, cibule, česneku, ryb, mořských plodů nebo sóji.

Pak následovala druhá myšlenka. Zbývá maso, některá zelenina a ovoce. A ještě vlastně rýže. A zatmělo se mi před očima. Pak ale prakticky ve stejný okamžik naštěstí následovala myšlenka třetí. Mám jen dvě možnosti. Buď se zhroutit, anebo si z toho dobrodružství udělat zábavu. Druhá možnost se zdála příjemnější. Dneska už mohu prohlásit, že jsem se nezhroutila. Že mě to baví. A hlavně že – troufám si tvrdit – narozdíl od většiny lidí naší země jíme potraviny. Ano, potraviny, protože velkou část toho, co vyprodukuje potravinářský průmysl a co pozře značná část lidí, za potraviny už nepovažuji. Směs škrobů dochucená syrovátkou, obarvená červeným barvivem získaným z brouků, dochucená veskrze jedovatým glutamátem nebo ještě jedovatějším aspartamem, zakonzervovaná přehlídkou kancerogenních éček a zabalená do hliníku – promiňte, vážené potravinářské firmy, to vskutku není potravinou, to je za ni jen vydáváno.

Bude pokračování Citlivé kuchyně?

Pravdou je, že mám chuť pokračování napsat. A taky mi dodnes hodně lidí píše, jak strašně moc jim kniha pomohla a jestli bude pokračování, což je samozřejmě opravdu hodně motivační. Ale já mám chuť asi tak do dvě stě padesáti různých projektů a pokračování Citlivé kuchyně je jen jeden z nich. Takže možná časem.

Kolik času denně strávíte vařením?

Docela dost. Především jsem si musela pořídit pro celou velkou rodinu obrovské hrnce. Už jen takové loupání brambor pro osm lidí trvá čtyřikrát déle než pro dva. A pak je nutno vzít v úvahu, že všechno vařím ze základních surovin, žádné hotovky neexistují. A vařím třikrát denně. U nás neexistuje něco si předvařit třeba na dvě jídla dopředu. Všechno zmizí hned. A taková, dejme tomu, kachna, je na jeden oběd jen taktak a musím k ní navařit hodně příloh, aby kluci neměli ještě hlad.

Ale přemýšlet nad tím, kolik času tak strávím – to nejde. To by vás to jenom namíchlo. A se vztekem se věci dělají mizerně. Musíte to vzít jinak, pozitivně. Třeba tak, že doba vaření je báječnou příležitostí, jak vyzkoušet dceru z dějepisu, nebo kdy probrat s manželem nějaký ekonomický problém.

Máte dvě ledničky, dvě myčky?

Máme třeba dvě pračky, dvě sušičky. Dvě myčky ne, zato ta jedna jede permanentně, a stejně ještě zůstává nádobí, které se do ní nevešlo.

Je těžké sehnat všechny potřebné suroviny?

Pokud jde o sortiment potravin pro bezlepkáře, dramaticky se během posledních deseti let zlepšil. A víte co? Dneska už to zdaleka nedocením tak, jako bych to bývala docenila kdysi. Na počátku jsem ještě byla v zajetí uvažování, kde mám probůh sehnat bezlepkový chleba. Tedy byla jsem v zajetí úvah, kde sehnat ne úplně chutné a značně předražené náhražky. Dneska už uvažuji úplně jinak. Tady máme tyhle a tyhle základní suroviny, tak co z nich dneska uvaříme. Je to jednodušší, autentičtější a vlastně i zdravější.

Je takové stravování dražší?

Je velký rozdíl právě v tom, zda hledáte bezlepkové či bezlaktózové náhražky konvenčních potravin, anebo zda vaříte ze základních surovin. Ta první varianta je možná i třikrát dražší, ta druhá nikoliv, nebo jen mírně.

O čem bude vaše další knížka, už o tom přemýšlíte?

To už je dávno vymyšleno. Psát začneme v zimě. A tentokrát to bude na naše poměry jen taková útlá knížečka, která ovšem bude sloužit jako návod, jak se o sebe postarat a našetřit si na důchod, když stát se evidentně postarat nedokáže a penzijní reforma selhala. Bude to vlastně konkrétní návod či manuál.

 

MARKÉTA ŠICHTAŘOVÁ

ekonomka a spisovatelka

– Vystudovala Vysokou školu ekonomickou, obor hospodářská politika a finanční trhy. Působila na analytických pozicích v tehdejší Volksbank, kde se stala hlavní ekonomkou. Z pozice odešla ve svých 28 letech, kdy založila analytickou a konzultační společnost Next Finance. V letech 2006 a 2007 byla součástí týmu ekonomických poradců ministra financí České republiky Vlastimila Tlustého. S manželem Vladimírem Pikorou má šest dětí, čtyři kluky a dvě holky.

 

 

Fotografie: Archiv Markéty Šichtařové.