Lidé mě na ulici poznávají podle chrapláku, říká herečka Sarah Haváčová
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
08.06.2019
Rozhovor

Lidé mě na ulici poznávají podle chrapláku, říká herečka Sarah Haváčová

Lidé mě na ulici poznávají podle chrapláku, říká herečka Sarah Haváčová
Sarah Haváčová je česká herečka, která se do povědomí diváků zapsala hlavně rolí princezny v pohádce Škola princů a také jako vyšetřovatelka v seriálu Profesor T. Do mé paměti se ale zapsala úplně něčím jiným. Charismatickým chraplákem, který rozpoznáte na míle daleko. Povídaly jsme si spolu třeba o vypadávání textu na divadle nebo jejím cestování stopem.

Sarah Haváčová je česká herečka, která se do povědomí diváků zapsala hlavně rolí princezny v pohádce Škola princů a také jako vyšetřovatelka v seriálu Profesor T. Do mé paměti se ale zapsala úplně něčím jiným. Charismatickým chraplákem, který rozpoznáte na míle daleko. Povídaly jsme si spolu třeba o vypadávání textu na divadle nebo jejím cestování stopem.

Právě nám tu hraje John Mayer, toho mám moc ráda... Tak mě napadá, co si ráda poslechneš ty?

Na to je docela těžké odpovědět...

Proč?

Protože je toho všude moc.

Špatně se ti vybírá?

Docela jo. Dříve jsem v tom měla víc jasno. Co ale určitě není pro mě, je hudba z rádií.

Tak jaký hudební festival by byl pro tebe?

Dřív jsem hodně ráda jezdila třeba na Colours of Ostrava. Z českých kapel si ráda poslechnu třeba Tata Bojs, něco málo ze Zrní. Vždycky to ale byla spíš alternativnější scéna.

Před několika dny se ptali v DVTV Michala Šmardy, jestli touží po tom, být ministrem, a on odpověděl , že ne. A já si říkám, že lidé by měli v životě dělat to, po čem touží... Toužila jsi stát se herečkou?

Asi od svých 11 let jsem chodila do dramaťáku, na různé recitační soutěže a podobně. Pak jsem natočila vánoční pohádku, kde jsem hrála princeznu, a zhruba během čtvrt roku se to nasměrovalo na hereckou kariéru. Nikdy jsem nešla vyloženě za tím, že se herectvím budu živit, ale přišlo to samo. Nejdřív pohádka, pak JAMU a celý prvák mi trvalo, než jsem si potvrdila, že to chci dělat, že je to moje cesta.

A jaká byla studia na JAMU?

Na začátku prváku mi jeden pedagog řekl, že je ze mě zklamaný, že čekal něco víc, a já jsem si řekla, že takhle to nechci, že to chci dělat pořádně. Pak jsme měli víc projektů, kde jsem se realizovala a pořádně se to rozeběhlo. Zásadní pro mě bylo taky studium činohry v Krakově, kde jsem se setkala s opravdu velkými talenty. Na herectví jako takovém mě pak nejvíc baví objevovat ty postavy. Hledat si k nim cestu, i když bych třeba taková být nechtěla.

Když mluvíš o talentovaných lidech, koho z našich herců obdivuješ?

Vážím si herců v Národním divadle. Myslím, že je tam skvělý soubor.

KDYŽ VÁM VYPADNE TEXT, UVĚDOMÍTE SI, ŽE JEDINÝ, O KOHO SE MŮŽETE OPŘÍT, JE KOLEGA NA JEVIŠTI.

Několik let jsi hrála v Divadle Petra Bezruče a pak ses přesunula do Prahy. Proč?

Kvůli partnerovi a taky kvůli možnostem, které Praha nabízí. Ale divadla v Ostravě se budu zastávat vždy, je úžasné. Měla jsem možnost stát vedle skvělých herců, a toho si budu vždycky vážit. Kulturní duch je tam velmi silný a z těch lidí je cítit obrovské zapálení pro divadlo.

Momentálně hraješ v Divadle Bez Zábradlí, kde máte za sebou s Karlem Heřmánkem ml. premiéru hry Po konci světa. O čem je?

Tématem hry je nepochopení dvou světů, dvou lidí. Hra se otevírá tak, že se v úkrytu probudí dívka s klukem, který ji zachránil před atomovým výbuchem... Nemůžu moc prozrazovat, co se stane, protože tam dojde k hodně zajímavým zvratům.

Kde se vidíš za deset let?

V Praze. Chtěla bych mít rodinu – tři děti. A mít něco natočeno.

Spousta mladých herců natáčí nekonečné seriály. Co na ně říkáš? 

Tam úplně nesměřuju.

Takovou nabídku bys nevzala?

Takovou nabídku jsem dostala a odmítla ji. V tuhle chvíli bych chtěla točit jiné věci. Ale nekonečné seriály naprosto chápu a i podporuju. Je to jistota.

Noční můrou všech herců je zapomínání textu. Stává se ti to taky? 

Ano. V tu chvíli si člověk uvědomí, že se může opřít opravdu jen o ty kolegy na jevišti. Ještě když jsem byla v Ostravě, tak jsem v jedné hře měla jediný monolog, který jsem začala od půlky. Měla jsem okno, tak jsem vyběhla jsem na inspici, vytrhla inspicientovi text a nalistovala na jevišti příslušnou pasáž. Našla jsem první slovo monologu a pochopila, kde mám začít. Pak jsem odhodila scénář za hlavu. Byla to komedie, takže lidi to vzali a dokonce si mysleli, že to tam patří. Příjemné to úplně nebylo, ale prostě se to stane. O vypadávání textu se mi občas i zdá.

Čemu se ráda věnuješ, když máš volný čas a nejsi zrovna na prknech?

Čtení, běhání, józe a ráda cestuju stopem.

Stopem? A kam jsi jela?

Nejdál jsem jela do Bragy v Portugalsku. Taky jsem šla pěší pouť do Santiaga de Compostela. Ale ta mě docela zklamala, protože v rok, kdy jsem šla, tam bylo extrémně moc poutníků. Takže samotný cíl a katedrálu v Santiagu jsem si moc neužila. Pro mě byla cílem cesta. Potom jsem šla ještě sama do Fátimy.

Ještě jsi na sebe někde prozradila, že jsi prováděla v jeskyni...

Ano. Ve Sloupu v Moravském krasu, kousek od místa, kde bydlí moje rodina, jsou jeskyně, ve kterých jsem prováděla. To bylo v době, kdy jsem chodila na střední školu. Je tam 100% vlhkost vzduchu, takže jsem se tam vždycky léčila z pátečních večírků. (smích)

Jak budeš trávit divadelní prázdniny?

Trávím je vždycky někde v zahraničí, jak to bude letos, uvidíme.

 

   Fotografie: Tomáš Rubín pro city-dog.cz