S Bárou Polákovou jsme jako hudební dvojčata, říká její dvorní skladatel David Hlaváč
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
15.05.2019
Rozhovor

S Bárou Polákovou jsme jako hudební dvojčata, říká její dvorní skladatel David Hlaváč

S Bárou Polákovou jsme jako hudební dvojčata, říká její dvorní skladatel David Hlaváč
S Davidem Hlaváčem se známe už několik let, za tu dobu jsem mohl sledovat jeho vzestup se zpěvačkou Bárou Polákovou, shlédnout mnoho divadelních představení, ke kterým skládal muziku a vidět několik filmů a seriálů, ke kterým komponoval hudbu. Mimo tohle všechno stihl taky uspořádat tři ročníky festivalu Zažít město jinak a odehrát jednu tréninkovou sezónu slavného florbalového týmu Vyšehradských bobrů...

S Davidem Hlaváčem se známe už několik let, za tu dobu jsem mohl sledovat jeho vzestup se zpěvačkou Bárou Polákovou, shlédnout mnoho divadelních představení, ke kterým skládal muziku a vidět několik filmů a seriálů, ke kterým komponoval hudbu. Mimo tohle všechno stihl taky uspořádat tři ročníky festivalu Zažít město jinak a odehrát jednu tréninkovou sezónu slavného florbalového týmu Vyšehradských bobrů...

Davide, první otázka přímo na tělo. Proč právě klávesy?

Přes mamku. Ona totiž hrála taky na piáno, krásně, a tak jsme měli piáno doma a byl k němu volný přístup. Musím teda říct, že prvních 8 let mě to fakt hodně nebavilo. Největší zlom pak nastal, když mě začal učit Miroslav Kořínek, což je dlouholetý člen a hudební skladatel studia Ypsilon, obrovská osobnost. Naučil mě o hudbě přemýšlet aktivně, ne jen číst noty – poodhalil základy skladby. Zkusil jsem přijímačky na Konzervatoř Jaroslava Ježka. No a vzali mě, teda na odvolání, byl jsem druhý pod čarou. A tak jsem nastoupil na obor skladba a dirigování.

Dirigoval jsi někdy něco?

Ano i ne. Nikdy jsem nedirigoval orchestry, ale pokaždé, když zkoušíme, tak diriguji naši kapelu. Nebo při divadelních korepeticích diriguju herce. A na konci svého studia na akademii jsem si musel oddirigovat svoji absolventskou mši.

Jak skládáš hudbu? Máš nějaký rituál?

Většinou jdu do svého ateliéru, kde se zavřu. Po ránu mi to prvních několik hodin standardně nejde. Na druhou stranu i ten moment, kdy mi to nejde, je důležitý, aby se to rozjelo a šlo mi to. (smích) Rána jsou pro mě dost nekreativní. Zato pak v noci mi to jde nejlíp. Někdy se stane, že zůstanu v ateliéru i přes noc.

Co se týče rituálu, tak mám kreativní pauzy mezi skládáním. Chvíli chodím po ateliéru a přemýšlím nad tím, co jsem složil. Občas mne při tom chození napadnou ty nejlepší věci.

Jak se liší komponování pro film a pro divadlo?

Největší rozdíl je asi v tom, že film je na furt, kdežto divadlo derniéruje, a pak tu hudbu můžeš spláchnout do záchodu. (smích)

Ten proces je technicky dost podobný, ale ty výsledky jsou jiný. Je jiný, co je důležitý. Ve filmu může být člověk minimalističtější, protože fungují ostatní věci jako kamera, obraz, přibližování. Taky je rozdíl, jestli jde o hudbu pod dialog, nebo do atmosféry, je nutná obrovská časová přesnost. Povolená odchylka je jedna sekunda. Když komponuji hudbu pro divadelní představení, tak často dělám korepetice s herci, musím být přítomen v divadle, zatímco v případě filmů herce vůbec nepotkávám.

Jak vypadají rešerše pro takové komponování?

Pokud jde o dobovou hudbu, tak si určitě rešerše dělám. Když jde např. o Sicílii, tak si hledám nahrávky místního folkloru. Ale nejdůležitější je pro mě režisér. Jeho jazyk, estetika, tempo, rytmus. U divadla záleží na formě a způsobu inscenování. Stejně tak i u filmu jde o žánr, obraz, vyznění.

Která z kategorií je pro tebe nejdůležitější? Kterou máš nejradši? Skládání pro divadlo, film, alba, nebo živé vystupování?

Mě vlastně baví to střídání. Když jsem přesycený čtyř stěn sklepa ve studiu, tak mám rád, že můžu vyjít mezi lidi a zahrát si koncert. Když mám dost festivalů, tak si pak rád zalezu do sklepa. Když mám dost herců na jevišti, tak jsem rád, když můžu pracovat na filmu, který můžeš kdykoliv stopnout.

V současnosti vystupuješ i jako herec a muzikant v novém představení La Putyky ISOLE (zde) na Jatkách 78. Jak ses k tomu dostal?

Jako první jsem s La Putykou nazkoušel představení Airground, kde jsem skládal muziku, a zároveň v něm živě účinkoval „v roli“. Celý ten vznik a zkoušení byly dost bolestivé, neměli jsme režiséra, premiéra byla strašná. S každou další reprízou ale představení uzrávalo a nakonec se z toho vykřesala hezká inscenace. Rosťa Novák to celou dobu sledoval, a pak hodně oceňoval, že jsme to nezabalili. A teď když přišel s nápadem na ryze hudební představení, tak jsme do toho hned šli. Mimo jiné i proto, že jsme od začátku měli režiséra, který držel ruku nad celkem.

Před nedávnem jste s tvým dalším projektem Ekopela vybírali na Hithitu na nové CD, povedlo se?

Povedlo se vybrat. Dokončujeme druhou desku, která by měla být zaměřená na starší děti (10–? let). Druhého června proběhne křest v Toulcově dvoře v Hostivaři. Toulcův dvůr je takový krásný statek uprostřed prahy, ekologie, zvířata, můžeš si z paneláku přijít podojit krávu.

Davide, teď se tedy dostáváme k tvojí hudební dráze jako aktivně vystupujícího člena několika uskupení. V kolika kapelách hraješ?

Je jich pět. Bára Poláková, Iris nejde s davem (hudební duo společně se zpěvačkou Iris Kristekovou), Ekopela, Střídmí klusáci v kulisách višní a LIGHTMOTIF. Každá z těch kapel je jiná, v každé hraji na klávesy a snažím se nezpívat, ale občas mi to nedá.

Jak jste se seznámili s Bárou Polákovou?

Přes Tomáše Měcháčka, který je můj dlouholetý kamarád. Dělal jsem s ním představení, takové varieté pod názvem Oni v NODu a jeho součástí byla i Bára. Měl jsem dělat song právě pro Tomáše Měcháčka a Tomáše Jeřábka, ale nějak jim to nešlo. No a pak přišla zazpívat Bára a spolu jsme vytvořili píseň „Kdo je tady víc než ty?“. To byl takový první drápek. Za čas Báře nabídl Supraphon možnost udělat album a ona se rozhodla znovu spolupracovat se mnou. Osud řekl: „Pojď.“ A já jsem šel.

Když nad tím tak přemýšlím, tak tohle už asi nikdy nezažiju. Naše spolupráce funguje skvěle mimo jiné tím, že ctíme hodně podobnou estetiku. Při tvoření písní se skvěle doplňujeme. Je to takové hudební sourozenectví.

Pět Andělů za tři roky. Nečekal jsem to, ale Hrozně jsem si to přál. Není to něco, co by mě urazilo, kdybychom to nedostali, ale je hezký, když někdo tvoji práci vnímá a k tomu tolik pozitivně.

Jak probíhá skládání hitu? Ty skládáš a Bára Poláková píše texty?

Máme společná soustředění, Bára přinese náměty, které by chtěla zpracovat a diskutujeme o všem, co nás k tomu napadá, tříbíme hlavní myšlenky a formujeme, co přesně chceme sdělit. Například když se řeknou sociální sítě, tak si říkáme, co nás baví, co jsou výhody, co ne, co je nebezpečí. Teprve až pak začneme psát text, tak, aby to nebyla jen forma bez obsahu

Kolik už máte dohromady Andělů? Čekal jsi takový úspěch? Jak hodnotíš letošní ocenění? Za klip a za Interpretku roku?

Pět Andělů za tři roky. No, nečekal. (smích) Hrozně jsem si to přál. Není to něco, co by mě urazilo, kdybychom to nedostali, ale je hezký, když někdo tvoji práci vnímá a k tomu tolik pozitivně.

 Na druhou stranu to, že dostaneš během prvního roku po vydání tvé první desky dva Anděly, tak je to velký závazek do budoucna, protože další rok už to na to nemusí stačit. Já si myslím, že jsme s Bárou pořád na začátku a máme před sebou spoustu nenapsaných písní, na které se moc těším.

V jedné ze svých písní Bára zpívá „kultivuj pop pop pop…“, je to i vaše mise?

Ano, to je přesně náš program. Chceme kultivovat pop. Nesnáším větu „Je to takovej popík.“ Je to jak kdyby někdo řekl v gastronomii „Je to prostě takový maso“. Jenže to maso může být nedodělaný, přesolený, spálený, hnusný, ale je to furt maso. Stejně tak škála popu je obří. Máš tu MC Erik a Barbaru na jedné straně, a pak někoho jako byl Michael Jackson a to všechno se může schovat pod nálepku pop.

 Protože i pop může mít sdělení. Ne jen zpívat o tom, že svítí sluníčko a pojďme honem na pláž.

I když i to je skvělý. (smích)

Daří se vám, aspoň podle slov některých kritiků, symbolizovat určitou bezstarostnost současné mladé generace. Souhlasíš?

Ne, určitě ne, protože naopak Bára často poukazuje na věci, které by se měly stát našimi starostmi a o kterých bychom měli přemýšlet.

Jak moc fanoušci chtějí ty největší hity jako Kráva a Nafrněná a hrajete je ještě vůbec na koncertech?

Zatím jo, musíme. Je to fér, když hrajeme třeba poprvé ve Frýdku-Místku, tak spousta lidí opravdu přijde kvůli dvěma písničkám a ty samozřejmě nezajímá, že my už to hrajeme po stopadesátý. Ale například písničku Generace jsme trošičku pustili k ledu, trošku se nám oddálila. Ta aranž nás moc nebavila, ale určitě ji v rámci našeho podzimního turné opět zařadíme do playlistu. Samozřejmě s příslušným aranžerským faceliftem.

Sleduješ views na YouTube? Andělem oceněný klip roku nemá ani 300 tisíc shlédnutí, ale Nafrněná přes 38 milionů. Není to nefér?

Sleduju to, ale předem odhadnout hit neumím. U Nafrněné se i Supraphon nejdřív zdráhal udělat z té písně singl. Ve hře byla i Krosna. Po úspěchu „Nafrněné“ navrhl Honza Muchow jako další singl Generaci, ale třeba ta propadla. Opravdu nikdy předem nevím, co bomba bude a co naopak ne.

Jaká bude další deska Báry Polákové, jaký bude mít zvuk? Při srovnání prvního a druhého alba mám pocit, že už jste blíž nějakému svému zvuku a druhá deska působí mnohem homogenněji. Víš už, jakým směrem se bude ubírat příští deska?

Druhý album bylo ucelenější a dalo by se říct, že bylo o dost „koncepčnější“. Na nové desce jsme ještě nezačali pracovat. Zatím spíš začínáme sumírovat termíny a opravdu na ní začneme pracovat na přelomu roku.

Při skládání posledního alba jsme měli tři soustředění po týdnu. Začne to příjemnou prokrastinací. To většinou jenom sedíme a povídáme si, což je důležitý. První fáze je námětová a textová a v pauzách vzniká hudba a jde nám vlastně poměrně lehce. Já nosím hudební nápady za Bárou a ta pak spoludotváří výsledný tvar. Třetí fáze je, že aranžujeme a točíme dema. Do hry vstupuje Honza Muchow, který má čerstvý ucho, přináší tak nový pohled, který kolikrát posune tu písničku zase o něco dál. Tenhle trojlístek funguje hrozně pěkně. Pinkáme si pak písničky ze svých studií, a pak když už máme celý dema hotový, tak je rozešleme kapele a jdeme nahrávat do studia.

Supraphon do naší umělecké tvorby nijak nezasahuje, za což jim patří velký dík.

Užije si vaše vystupování s Bárou Polákovou člověk spíš na klubových koncertech, nebo na velkých scénách? Posouváte se i v tomhle?

Určitě chceme dělat oboje. Chceme zaujmout místo, které bude adekvátní tomu, kde hrajeme. Na festivalech je potřeba udělat krátký výživný set. Zatímco při koncertech během turné v menších klubech zpomalíš a užiješ si to. Do budoucna bychom rádi akustické turné po divadlech s nějakým hezkým vizuálem. Bára z divadla pochází a divadlo tvoří nedílnou součást její hudby. Umí vyrovnaně pracovat s emocí.

Už vám to v dodávce kvete?

No, nám ne…

A už vám Roman přetáhnul technika?

To se nám fakt stalo. Roman Holý ho přetáhl. Když jsme měli pauzu v koncertování, tak nám Monkey Bussines přetáhli technika Indiána, ale zase díky tomu jsme objevili Švadlu – našeho novýho technika. Takže Romane – díky!

 

   Fotografie: Anežka Svobodová pro city-dog.cz