Řetízák versus virtuální realita. Láká dnešní děti ještě Matějská pouť?
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
28.02.2019

Řetízák versus virtuální realita. Láká dnešní děti ještě Matějská pouť?

Řetízák versus virtuální realita. Láká dnešní děti ještě Matějská pouť?
„Jé, ruské kolo, jé poníci, jé kolotoč!“ Fungovalo to vždycky a funguje to kupodivu dodnes. Dětské oči svítí radostí a tablet je rázem zapomenut. Alespoň na chvíli…

„Jé, ruské kolo, jé poníci, jé kolotoč!“ Fungovalo to vždycky a funguje to kupodivu dodnes. Dětské oči svítí radostí a tablet je rázem zapomenut. Alespoň na chvíli…

Pouťové atrakce mají v sobě kouzlo, které navzdory době zůstává stejným lákadlem, jako před padesáti lety. Kluci a holky při pohledu na křiklavě barevné kačery, draky a jiné potvory roztančené v divokém reji nad svými hlavami propadají adrenalinovému nadšení a vzduchem se nese „Já chci, já chci…“ Mami, tati, vytáhněte šrajtofli, tahle zábava nebude levná…

„Dvě děti a jeden dospělý, tak to bude dvěstě čtyřicet, paninko,“ zaskřehotá hlas zpoza okýnka. „Ale ta malá platit nemusí.“ Uf, aspoň že tak, za čtyřletého prcka osmdesát korun, to by bylo trochu moc. Ruské kolo každopádně děti baví, pohled na Prahu z výšky skoro pětatřiceti metrů se jim přece jen nenaskytne každý den. Otočí se sotva třikrát, ale fajn. Jde se dál.

Řetízák, strašidelný zámek, autíčka, houpačky, střelnice. A taky turecký med, cukrová vata a srdce z perníku. Prostě klasika. Tohle tady bylo vždycky a je pořád. Matějská pouť je tak trochu cestou zpátky v čase. Nabíjím klukovi věkovitou vzduchovku, pozoruju, jak zkouší zaostřit na špejli s růží z krepáku, a úplně při tom vidím svého tátu i toho poďobaného dlouhána, co se před spoustou let pokoušeli skolit papírovou kytku pro svou princeznu. Ach! Pušky jsou pořád stejně křivé, cetky pro snaživé střelce nablýskané nic, ale vzrušující je to pořád stejně!

Ačkoli, jak pro koho. Pokrok nezastavíš a dnešního puberťáka na řetízák nenalákáš – leda by se vznášel pekelně vysoko nad zemí! Takže zatímco malé holčičky jsou pořád stejně unešené z poníků (i když trochu překvapeně hlásí „Fůj, ten smrdí!“, holt městské děti), mládež se hrne do zadní části areálu holešovického Výstaviště k atrakcím, které už od pohledu nejsou nic pro padavky. Obrovské červené kyvadlo je vidět z dálky, a taky slyšet, kdoví, proč se na to všichni hrnou, když pak ječí, jako by je na nože brali. A ještě za to mučení musí vypláznout stovku! Máte-li strach z výšek, rozhodně si návštěvu této atrakce rozmyslete. To onen zmíněný řetízák je snesitelnější adrenalin – je vůbec největší, jaký kdy v Praze byl, ale když se po prvotních závratích rozkoukáte po okolí, pěkně si to létání ve výšce několika desítek metrů nad městem užijete. Za 120 kaček.

Vozíčky rachotící po strmé dráze, hup do hloubky, pak zas nahoru, děsivý kravál zvyšuje adrenalin, v každé zatáčce máte pocit, že musíte nutně vypadnout, celá konstrukce se klepe a zdá se, že se co chvíli rozletí… Kdo s jekotem svištíval na oranžové horské dráze Cyklon, která byla po desetiletí doslova symbolem Matějské a „Fučíkárny“ vůbec, má smůlu. Je pryč. Stávala ve spodní části areálu od roku 1974 a byla jedinou stálou ocelovou horskou dráhou na území České republiky. Vloni jí stejně jako několika dalším atrakcím byla vypovězena nájemní smlouva. „Klasická horská dráha, která tady byla přes padesát let, už si svoje odbyla. Potřebuje kompletní generálku. Jako náhradu máme italskou velkou horskou dráhu Mouse a čtyři menší horské dráhy, na kterých se mohou vozit i děcka,“ komentuje rozhodnutí pan Kočka starší. Zmiňovaná Super Mouse je za 80 korun a náctileté baví, holt nejsou zatížení nostalgickými vzpomínkami. Ostatně právě novější adrenalinové atrakce jsou to, co táhne na Matějskou mládež. Třeba loňská novinka a následně i hit sezóny Goldmine Tower, kterou můžete za 120 Kč zažít i letos. Vyveze vás do výšky 80 metrů, točíte se, pomalu, pomaleji, zastavujete. Pak náklon dopředu – a bum! Letíte, padáte, země se blíží… jen pár metrů vás nakonec dělí od smrti rozplácnutím se o rodnou hroudu...

„Starší a ti s dětmi jdou spíš na autíčka nebo klasické kolotoče,“ dodává Kočka mladší. Souhlas. Nakonec čtyřleté dítě na šílené jízdy smrti nepatří. Ale ani desetiletý kluk se na většinu z nich necítí. Tady zabere třeba klasická lochneska s košem na balón, případně dům smíchu, nebo spíš maxiprolézačka, která dostane zvlášť zajímavý rozměr, když se jím pokusí protáhnout i dospělácký doprovod. Rozměrnější rodiče, nedělejte to, zaseknout se mezi válci či uprostřed tobogánu je legrace jak pro koho! Mrňousové si rádi vlezou i na houpačky, typické lodičky vystřídaly Disney figurky, ale princip i potěšení jsou pořád stejné. Je to asi nejlevnější atrakce na Matějské vůbec – za 40 Kč. S dětmi se rovněž nevyhnete nákupu nějaké echt nezdravé sladkosti, ale to přece k pouti patří! Marcipán už tolik netáhne, ještě tak lízátka, nejvíc ale jedovatě zbarvení dlouhatánští hadi kdoví z čeho za 30 korun. „Já chci ten nejbarevnější,“ hlásá dítko. „A já ten nejdelší,“ trumfuje druhé. Jak jinak. Však ono se pro jednou nic nestane, když zhřešíte proti pravidlům zdravé výživy!

Matějská je pojem, i když se tak trochu pozapomíná na to, proč všechny ty kolotoče a proč vlastně Matějská. Inu proto, že začíná 24. února, v den svatého Matěje, jehož svátek značí dle lidových tradic konec zimy. Historie poutí se začala psát v roce 1595, tehdejší papež Klement VIII. totiž na žádost pražského probošta vyhlásil pro poutníky ke kostelům odpustky. Jako první jarní pouť v Evropě pak nabrala Matějská rychle na popularitě. Původně se konala v okolí dejvického kostelíka, v místech, kterým se dnes říká Na Babě nebo U Matěje. Stánky a kolotoče se později posouvaly k nynějšímu Vítěznému náměstí, pak na Špejchar, až v roce 1963 do areálu Výstaviště, tehdy nesoucího otravně dlouhý název Park kultury a oddechu Julia Fučíka...

Jsou věci, co se nemění, jiné odvál čas. A jiné zůstávají, ale tak nějak změnily formu. Třeba cukrová vata. Plastové kyblíčky se sladkým obsahem si koupí málokdo. Na té tyčce měla prostě úplně jiné kouzlo, i když – anebo právě proto – měl člověk lepivá vlákna až za krkem. Perníkové srdce se ale koupit prostě musí, za 110 korun větší nebo za 40 menší. Což nakonec není ani tak moc. Jestli sem půjdete s malou holčičkou, stoprocentně vás to ale přijde aspoň o padesátku navíc – bez růžového poníka ji odsud zkrátka nedostanete...

 

   Fotografie: Tomáš Rubín pro city-dog.cz