Nikdy mě moc nebavilo žít v reálném světě, říká spisovatel Miloš Urban
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
10.06.2019
Rozhovor

Nikdy mě moc nebavilo žít v reálném světě, říká spisovatel Miloš Urban

Nikdy mě moc nebavilo žít v reálném světě, říká spisovatel Miloš Urban
Jak se jednou zamilujete do světa knih Miloše Urbana, není cesty zpět. Chytne vás dlouhými pařáty a nepustí. A možná si uhryzne i kus lýtka! Temně magická atmosféra měst, pod jejichž povrchem pulzuje zlo, které čas od času vyvěrá z hlubin brutálními vraždami, člověka uhrane, přestože z hrůzných zločinů běhá mráz po zádech…

Jak se jednou zamilujete do světa knih Miloše Urbana, není cesty zpět. Chytne vás dlouhými pařáty a nepustí. A možná si uhryzne i kus lýtka! Temně magická atmosféra měst, pod jejichž povrchem pulzuje zlo, které čas od času vyvěrá z hlubin brutálními vraždami, člověka uhrane, přestože z hrůzných zločinů běhá mráz po zádech…

Sedmikostelí, Stín katedrály, Lord Mord, Boletus Arcanus a v neposlední řadě Hastrman, ve zfilmované verzi oceněný Českým lvem – a teď KAR, kniha, kterou autor kdysi sám popsal jako „krvavý karlovarský román, kde si budu vyřizovat účty se svým skoro rodným městem.” Urban v Karlových Varech vyrůstal, a rozhodl se město pohřbít a zároveň mu postavit pomník. „Chtěl jsem mu vrátit všechno dobré i špatné, čeho jsem se tam dočkal. A negativní pocity převládly.“

Kdo je Miloš Urban, proč píše temné psychothrillery a horory a co se doopravdy stalo v Karlových Varech?

„V Karlových Varech dojde k obludné vraždě: žena roztrhá muže svými zuby a pak spáchá sebevraždu…” Už z první věty popisující děj člověka mrazí. Vypadá to, že zase půjde o tajemno a děsivé zločiny…

Upřímně, je to nejbrutálnější knížka, co jsem kdy napsal.

Však taky v jejím podtitulu stojí „mysteriózní pohřební hostina za jedno město”. Místní požírají lidi, vraždí, dokonce i děti! To jste asi obyvatele Karlových Varů nepotěšil…

Pravdou je, že jsem jí spoustu Karlovaráků naštval. Ale nebyl v tom žádný záměr! I když pravdou je, že k tomu městu mám dost ambivalentní vztah. Mám ho rád a nemám ho rád. Mnoho mých vzpomínek na dětství a dospívání není úplně příjemných.

A můžou za to Karlovy Vary nebo spíš složitá puberta či tak něco?

Můžou za to lidi. Třeba šikana na základní škole byla naprosto šílená. A to v člověku zůstane a pamatuje si to celý život. Určitou psychoterapeutickou cestou, jak se toho zbavit, je právě vypsat se z toho. Přenést veškerou brutalitu a zlo na papír a tak to ze sebe dostat. Já jsem vlastně tuhle knihu vysloveně potřeboval napsat.

Proč z toho tedy Karlovy Vary vycházejí tak špatně, že se na vás místní zlobí?

No protože se tam dějou ty mordy! Vraždí se navíc způsobem velice nehezkým, a to tak, že někdo někomu něco prokousne. Jsou to kanibalové. A ten, kdo tuhle ohavnost spáchá, se vzápětí zasebevraždí. Když se pak po půl roce zopakuje úplně stejný vzorec, ale policii se nedaří najít žádné pojítko ani motiv, požádá jeden policejní důstojník tajně o pomoc bývalého spolužáka, spisovatele, a pozve ho do Varů. Zná totiž jeho dílo a všechny ty mordy jakoby vypadly z jeho knih. Kamarád přijede a zjišťuje, že je do všeho nějakým zvláštním způsobem vtahován, ocitá se třeba vždy blízko místa zločinu. V jedné chvíli mu vraždy začínají připomínat nějaký matematický vzorec, který ovšem neumí rozklíčovat, protože je hloupý na matiku, stejně jako já. A zavolá si na pomoc geniální matematičku, s níž kdysi chodil… A vyřeší to. A všechno dobře dopadne.

Vypořádat se se strachem či špatnými vzpomínkami psaním – to chápu, ale proč až tak hororově?

Prvopočátek je nejspíš už v sedmdesátých letech, kdy jsme bydleli v Londýně. Tam se člověk dostal jak ke knihám, tak k filmům, které u nás skoro nebyly – a taky k filmovému a tištěnému braku, z něhož já si neomylně vybral horory. A přestal jsem číst pohádky a propadl temnu.

Vaše knihy jsou mystické a samá záhada, to se na vás nějak záhadně lepí podivné události, jako na hrdinu knihy KAR, nebo máte tak bohatou fantazii?

Mám takovou úchylku už od dětství, nikdy mě moc nebavilo žít v reálném světě, radši mám ten, který si sám vymýšlím. S čímž máte samozřejmě v životě velký problém. Zvlášť když jste z dvojčat jako já, a to druhé vás pořád tahá zpátky do reality. Ale možná mě to zachránilo, protože bych se taky mohl už dávno zbláznit.

Jaké to je vlastně být z dvojčat?

Můj bratr Martin je velký pragmatik, úplně jiný než já. Taky proto mu třeba vydrželo manželství, i když druhé, protože jeho žena nemá pocit, že by žila sama. Zatímco u mě to nešlo. To bylo pořád, že ji neposlouchám. A je fakt, že to tak často bylo. Myslíte, si, že posloucháte, ale vlastně dumáte nad něčím jiným. A to ženské hrozně nesnášejí. Můj brácha když někde je, tak je tam naplno. Je to výborný překladatel, takže v některých věcech k sobě máme přece jen blízko, já také rád překládám a rediguju. Ale já mám holt ten svůj vnitřní svět a touhu předávat ho lidem. Nevím, proč. Brácha mi vždycky říkal: „Ty máš větší hlavu a v tom prostoru navíc jsou ty příběhy.”

Ale proč jsou ty příběhy tak temné a děsivé, plné strachu a násilí?

Asi to vychází z jakéhosi tragického životního pocitu. Z negativních emocí. Ať už třeba Hastrman, kterého jsem psal v devadesátých letech a měl jsem pocit, že česká krajina bude celá vybrakovaná a zničená, nebo třeba Sedmikostelí, kdy se mi zas nelíbilo, v jakém stavu je Praha. Možná je to pocit ztráty. Někdo vám něco vezme a vy si to chcete vzít zpátky. Já to dělám knihami. Akorát že mi z toho vždycky vyšlo něco hodně násilného. Myslím, že to souvisí s mojí psychikou, protože já nesnáším konflikt. Nikdy jsem se nepral, radši jsem si nechal nabít, než bych někoho uhodil. I když s bráchou jsme se prali pořád, šíleně mě masil. A já se nechal. Až do chvíle, kdy už to nešlo, a já mu pak třeba zlomil ruku. Jednou jsem po něm dokonce v lese hodil nůž, což mi dodneška vyčítá.

A trefil jste se?

Naštěstí ne! Jinak bych byl bratrovrah.

Každopádně i tak se zdá, že vás pronásledovaly dost úzkosti a obavy, z čeho vlastně?

Třeba strach z jaderné války. Já jsem ročník 67, v osmdesátých letech se s tím strašilo všude, a ještě jsme byli na straně Ruska! No a pak přijde nějaký oficír do školy a vykládá, že kdyby vypukl jaderný konflikt, tak zaručeně tady ve Střední Evropě, a vy budete žít asi tak šest minut! To vás přepadne dost nihilistický životní pocit. Jednou reakcí je černý humor, třeba jsme se sázeli s kamarádama, která zbraň nás zabije. Že jako pak budeme ty mrtvoly na hřbitově a budeme si to vyprávět. Třeba „Kluci, na mě spadnul Pershing!” No a nebo začnete psát.

A lidem se to vaše psaní líbí, dokonce tak, že už dvě knihy byly zfilmované, přičemž snímek Hastrman získal Českého lva. Máte z toho radost?

Samozřejmě. Našel jsem si k němu cestu, přestože mám určité výhrady, ale to má každý autor ke své zfilmované látce. Takový spisovatel Kerner na všechny filmy podle svých děl nadává. To já nedělám.

Ještě předtím přišel na svět film Santiniho jazyk režiséra Jiřího Stracha…

V tomhle případě byla spolupráce s filmovým štábem mnohem užší, protože jsem se podílel na scénáři. Jenže mám pocit, že film je sice pěkný, ale jeho největší slabina je právě ve scénáři. Běží to příliš rychle, je toho tam moc a přesto za hodinu a půl nedokážete divákovi předat skutečnou motivaci postav.

To proto jste se rozhodl nezasahovat nijak do Hastrmana?

Ano. Scénář psal Petr Úzký a udělal to moc pěkně. S Ondřejem Havelkou a Petrem Kopeckým, který byl producentem a garantem projektu, se ale nakonec rozhodli nedat tam druhou část, která je ze současnosti a je jakýmsi doslovem k příběhu, který se odehrává v 19. století. Podle mne, když už ty scény natočili, měli je tam dát. Protože takhle tomu není tolik rozumět.

Co bylo důvodem vynechání druhé části?

Panovaly obavy, že to lidi nepochopí. Tedy ti, kteří nečetli knížku. Na druhou stranu těm, kteří ji znají, to chybí.

Chystá se i zfilmování vaší knihy Sedmikostelí, je to tak?

To už se chystá sedmnáct let, co má koupená práva Jiří Strach. Vyprší za tři roky, tak jsem zvědavý, jestli to nakonec uskuteční. Mimochodem jeho televizní film Klec, to bylo něco pro mě. Zabít Bohdalku! To nikdo nečekal. Každopádně když jsme se spolu bavili, ujišťoval mě, že pořád věří, že Sedmikostelí natočí, a dokonce by rád dělal i Kar, ve spolupráci s Němci. Jenže to už mě Karlovaráci budou nenávidět tuplem!

Co by měli říkat Skandinávci, v severské krimi se dějí hrůzy! Když jsme u toho, trochu to vypadá, jako byste se skandinávskou detektivkou inspiroval a vezl na jejím úspěchu…

No vidíte a já to přitom vůbec nečtu. Kdysi se mi dostala do rukou jedna z těch prvních, Cit slečny Smilly pro sníh od Petera Høega, která byla i zfilmovaná, a tohle jeho dílo se stalo tak slavným, že autora chtěla poznat osobně i Hillary Clinton, když byla v Dánsku. Obávám se ale, že má kniha bude mít spíš opačný efekt. Nedávno jsem prohlásil, že jsem Varům pomohl, a všichni se tam začali čertit, že město pomlouvám a že jsem se provinil už jen tím, že bráním hotel Thermal, který chtějí zbourat. Já ho naopak považuju za špičkovou architekturu, stejně jako Vřídelní kolonádu od architekta Votruby.

Říkáte to „oni”, jako byste snad nebyl sám taky Karlovarák.

Jsem, ale nejsem tam narozený, protože tehdy byla porodnice zavřená kvůli rekonstrukci, takže naši museli jet do Sokolova.

Jak vlastně tvoříte, máte nějaký pravidelný rytmus, rituály?

Já většinou píšu v zimě. Od podzimu do jara u toho sedím, pak nechám knížku uležet, a v dalším roce ji po sobě čtu, což je to nejhorší. Nastává nejméně příjemná práce, vidíte, jak je to nedostatečné. Opravovat něco po sobě, to bez sklenky vína nedám!

Škrtáte hodně?

Strašně škrtám a strašně přepisuju. Kdyby se psalo ještě na stroji nebo dokonce rukou, nikdy bych nic nevydal! Byla by to tak strašná otrava, že bych to nevydržel.

Co je finální záklopkou, kdy si řeknete dost, odevzdávám, už je to fakt dobré?

Míval jsem to tak, že se mi zdálo, že je to bez chyby, ale často jsem se pletl. Proto dnes dávám své knížky číst lidem z okolí a je to pro dobro věci. Oni mi řeknou, co jim v nich jako čtenářům drhne. A já to buď přijmu a poupravím, nebo si stojím za svým, každopádně vždycky je dobrý pohled odjinud.

Proč vlastně stále ještě pracujete jako redaktor a ne jako spisovatel na plný úvazek?

To má víc důvodů. Já jsem dost samotář, při psaní se člověk v podstatě nedostane mezi lidi. A chodit do zaměstnání má pro mne mimo jiné společenskou roli. Setkávám se tam s přáteli, protože v Argu dělám roky a už to nejsou pouze kolegové.

Máte nějakou svou oblast, druh literatury, které se věnujete?

Mám na starosti především překlady a jejich redigování. A protože je toho opravdu moc, Argo vydává přes dvěstě knih ročně, tak část musím zadávat i jiným lidem a starat se pak o smlouvy a veškerou organizaci. Jsem anglista, takže dělám americké, anglické, irské, zkrátka anglicky píšící autory. Některé si vybírám sám, ale naprostá většina přijde jako nabídka od našich agentů, z nichž si vybere ředitel a dá mi to k posouzení.

Máte své oblíbené spisovatele?

Teď například dělám revizi díla Thomase Harrise, což je mimochodem autor Mlčení jehňátek, příběhu kanibala Hannibala Lectera, kterého ve filmovém zpracování geniálně ztvárnil Anthony Hopkins. Někdo by si mohl myslet, že mě to inspirovalo k napsání Karu, ale to je čirá náhoda, protože to dělám až teď, zatímco knihu jsem měl napsanou už vloni v létě. Opravdu neopisuju!

Vy jste studoval filologii, čili jste původně chtěl být právě překladatelem?

Já jsem původně chtěl emigrovat. Na podzim roku 1989 jsem byl na stáži v Norsku, protože jsem studoval norštinu, a lidi mi říkali „zůstaň tam”. Já se ale vrátil, 18. listopadu. Vystoupil jsem na holešovickém nádraží, Praha prázdná, hrobové ticho, všude se válely chuchvalce prachu… a v pondělí to vypuklo! Kdybych se nevrátil, mohl jsem dnes být třeba autorem těch severských detektivek!

Čtete vůbec – myslím nikoli pracovně?

Ano, ale měl jsem docela dlouhé období, kdy mi nic nebylo dost dobré. U všeho jsem si říkal, že bych to napsal líp! Souvisí to s tím, že začínáte být jako autor vyhořelý, ale nechcete si to přiznat, a začnete odmítat všechny ostatní autory. Podobně jsem to měl i u syna, který měl velké zdravotní problémy, a já nemohl vidět žádné děti. Každému, kdo měl zdravé dítě, jsem záviděl. To se dostanete do takové zvláštní deprese, kdy nemáte rád lidi. A já neměl z podobných důvodů rád jiné autory. Ale pak se to zlomilo.

Čím to bylo?

Je to takový pocit, že člověk si připadá dobrý až nejlepší, ale najednou ho kritici začnou dusit, dobří přátelé tvrdí, že už nemáte, co říct… No a já se bál, že už nebudu mít co psát. Ale teď vlastně v té situaci jsem, ovšem je mi skvěle. Vůbec mi to nevadí.

Jakože byste už nemusel nikdy nic napsat?

Přesně. Napsal jsem patnáct knih a to úplně stačí.

Možná to souvisí s tím, že vás baví a naplňuje i něco jiného...

Baví mě překládat, koukat na filmy, jezdit do přírody na výlety…

… a fotografovat?

Ano. To souvisí s knihou Závěrka, která vyšla před dvěma lety a je o fotografovi a modelce. Kolegové tehdy vymysleli, že jako ilustrace by se hodily fotky – a ať je udělám já, když to taky neumím, jako hrdina knihy. No a stalo se. Ty fotky jsou samozřejmě hrozné, teď třeba kniha vychází v Srbsku, ale napsali mi, že takhle hrozné obrázky tam nechtějí! Mně se ale focení zalíbilo, že jsem si udělal studio doma a začal jsem dělat portréty. Pořád jsou amatérské! Ale je to fajn koníček a relaxace. A jednou si mě dokonce i vyhlídli a dostal jsem zaplaceno jako profesionální fotograf. To potěší!

No vida, třeba bude nakonec z Miloše Urbana spisovatele Miloš Urban fotograf…

 

   Fotografie: Jan Křikava