Pro tanec bych udělal téměř cokoli, říká „nejhodnější porotce“ StarDance Václav Kuneš
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
28.03.2019
Rozhovor

Pro tanec bych udělal téměř cokoli, říká „nejhodnější porotce“ StarDance Václav Kuneš

Pro tanec bych udělal téměř cokoli, říká „nejhodnější porotce“ StarDance Václav Kuneš
Nejspíš ho znáte ze StarDance, kde platil za nejmírnějšího ze všech porotců. To pro něj byla ovšem netypická role; Václav Kuneš se ve skutečnosti věnuje úplně jinému tanečnímu stylu, než je valčík, tango a čača.

Nejspíš ho znáte ze StarDance, kde platil za nejmírnějšího ze všech porotců. To pro něj byla ovšem netypická role; Václav Kuneš se ve skutečnosti věnuje úplně jinému tanečnímu stylu, než je valčík, tango a čača.

Už dvanáctým rokem vede soubor současného tance 420PEOPLE, do jehož názvu mimochodem skryli se spoluzakladatelkou Natašou Novotnou českou telefonní předvolbu. Jako tanečník a poslední dobou stále více choreograf spolupracoval s řadou světových es, především s Jiřím Kyliánem, vystupoval na scénách mnoha zemí světa… Taky má holčičku, která žije v Japonsku, a vídat se s ní není tudíž jednoduché, a vůbec, je to normální chlap s normálními starostmi. Jen trochu ohebnější na svůj věk, než my, běžní smrtelníci…

Moderní umění lidi trochu děsí, bojí se, že to nepochopí. Čekají návod, instrukce bez přemýšlení…

Ale na tom nakonec není nic špatného. Já taky chci na vaření recept, abych při tom mohl v klidu koukat na Netflix. Jestliže se ale chcete jenom bezmyšlenkovitě bavit, jděte do kina, třeba na George Clooneyho nebo prostě nějakého svého oblíbence. Tam máte představu, na co jdete, a můžete si podle toho vybrat, co vám vyhovuje. Ale divadlo je přece jen něco jiného.

Co byste tedy řekl člověku, který má pocit, že na umění je třeba mít nějaký patent?

Nemějte předsudky. Přijďte na představení, skupin současného tance je u nás hodně, některé sice téměř intelektuálně založené, ale třeba zrovna 420People nebo taková Lenka Vágner company jsou kvalitní a naprosto profesionální průnikové body do tohoto světa, skrze které můžete zjistit, jestli by se vám mohl líbit.

Jak se snoubí místy až intelektuální tanec, jak říkáte, se světem šoubyznysu typu StarDance? To je přece nebe a dudy...

Jistě. Ale hodně lidí začalo chodit na naše představení právě díky mému působení ve StarDance. The Watcher je neustále vyprodaný. Mám radost, že díky tomuto pořadu celkově stoupá zájem lidí o tanec jako takový. Takže pokud ne vysloveně mně, rozhodně to pomohlo tanci jako oboru. A za tímhle účelem udělám rád ledasco. Něco jako StarDance nebo jiný způsob popularizace mi nepřijde ani blbý ani trapný. Kromě toho StarDance je kvalitní a vysoce profesionálně dělaný program. Po všech stránkách, od kadeřníků, přes make up až po kostýmy. Spousta mých kolegů se toho bojí, drží si určitou exkluzivitu. Ale stavět tanec do role, že je pouze pro nějaké znalce, s tím já naprosto nesouhlasím.

Tak mě napadá, právě při tom srovnáváni, je to vůbec to samé? Co je to vlastně tanec?

Tanec je jednoduše řečeno pohyb na hudbu. Úplně primárně – oheň, bubínek a pohyb. Tam to začalo. To v nás bylo, někde uvnitř. S tím jsme vyrůstali jako lidstvo. Ať už byl důvod jakýkoli, že pršelo moc anebo naopak málo, někdo zkrátka začal u ohně tlouct větvičkama do rytmu a začalo to něco dělat i s jeho tělem a pak s těly všech okolo. Dříve šlo o silné spojení se zemí, tančilo se naboso, mělo to naprosto přirozené, pudové základy, nikdo nad ničím nepřemýšlel, šlo to samo. My dnes ale nad vším strašně moc dumáme, místo abychom to nechali na sebe prostě jen tak padat nebo se tím nechali bezmyšlenkovitě unášet.

Současný tanec na první pohled vypadá, že tam všichni naběhnou a každý si dělá, co chce. To ale asi tak není, že?

Dám vám jednoduchý příklad: představte si, že přijdete ke kamarádce na návštěvu s tím, že máte něco uvařit. Zjistíte, co má v lednici, a něco z toho ukuchtíte. Ale když přijdu já, udělám ze stejných ingrediencí úplně jiné jídlo. Nikdy to nebude stejné. Jsou to třeba jen detaily, vy dáte málo pepře, hodně soli, já dám úplně jiné koření. Základ bude stejný, ten je daný a všichni ho znají. Tak je to s tím tancem, o tom je choreografie. Tělo, ať už jakkoli ohebné, neohnete na opačnou stranu, ale jde o to jak, kdy, v jaké výšce, jak moc…

Tohle konkrétní ztvárnění pohybů je na každém jednotlivém tanečníkovi, nebo to určuje spíš choreograf?

Je to většinou spolupráce obou. I když třeba naš představení The Watcher je víc o nápaditosti tanečníků, já jsem spíš režisér než choreograf. Čtenářům je nejspíš jedno, jak to nazvete, ale v naší branži je to velký rozdíl. V takovém případě nemusím promýšlet každý krok, tanečníky by to vlastně limitovalo, protože mě už přece jen malinko omezuje věk, naopak dám jim volnost a jen je inspiruju k věcem, které by je samotné nenapadly. A jelikož mám v souboru úžasné tanečníky, funguje to bezvadně.

Soubor 420People je poskládaný z mnoha národností, je to běžné v téhle branži, žít a pracovat chvíli tady, chvíli jinde?

Je. Když jste opravdu hodně dobří, máte šanci zapojit se do různých mezinárodních projektů, s nimiž se jezdí všude po světě, jednou s tou skupinou, napříště s jinou. Mě třeba teď práce zavane do Portugalska, pak do Německa, Itálie, Norska a Španělska. Z praktické stránky to nebývá jednoduché, ale tady bych se touhle prací zdaleka tak dobře neuživil, musel bych k tomu přidat jiné aktivity, a to nechci. A taky mám už za sebou nějakou kariéru, takže nabídky ke mně přicházejí samy. A většinou takové, jaké se neodmítají.

To, že byste se tancem u nás neuživil, je dáno tím, že jsme malá země?

Je to tak. V Praze nemůžeme hrát deset představení měsíčně, tolik diváků to prostě nemá. Míváme tak tři a ty se spolehlivě vyprodají. Navíc je každé v úplně jiném stylu, pro jiné publikum.

Můžeme vidět na jevišti i přímo vás?

Soubor 420People funguje už dvanáct let a já samozřejmě stále tancuju, i když některé věci bych už nezvládnul. Přestože v současném tanci je věková hranice, dokdy se dá dělat, vyšší, než třeba u baletu. Tam musíte udržet přesnou formu, každý, kdo chodí na balet, pozná, že ta noha už není tak vysoko, jak by měla být. Současný tanec má víc možností, ale třeba pro The Watcher, co hrajeme v divadle La Fabrika v Holešovicích, jsem vyloženě potřeboval omladit soubor. Jsou to takoví nadšení a hlavně nadaní tanečníci, kteří dělají věci, které jsem já ani neuměl, když jsem byl v jejich věku. Hudbu složili a živě hrají Please The Trees s Vaškem Havelkou. Úplně neskromně myslím, že se to opravdu povedlo. Naproti tomu v Královně víl tancuji se Zuzkou Hereniovou, ani jednomu z nás už není dvacet, ale má to zase jiné kouzlo. A diváci to vnímají, zasáhne je to.

„Odskočíte“ si kromě televize ještě k jiným aktivitám?

V letošní sezóně jsem si vyzkoušel dvě naprosto odlišné věci, které pro mě byly nové, ne lehké, ale hodně si té zkušenosti vážím – kromě zmiňované StarDance na podzim to je teď premiéra muzikálu Kvítek madragory. Možná ne všechno se ukáže být tím nej, co bych chtěl dělat, ale jdu do toho vždycky na sto procent. Třeba právě u StarDance byl určitý počáteční skřípot, ale když se do toho pustíte poctivě, jde to. Ale nemůžete se tomu zase podřídit úplně. To je můj největší boj. Nepodlehnout zcela tomu kolotoči, člověk si chce zachovat svoji tvář, lpí na tom někdy až tvrdohlavě.

Byla to spíš výjimka, anebo rád experimentujete a zkoušíte nové?

Ono se to odvíjí od věku a vývoje kariéry, je to takový přirozený způsob hledání dalších možností. Dokud tělo fungovalo stoprocentně, tím pádem mě to i bavilo a chtěl jsem se věnovat jen a jen tanci. Teď už mě to, upřímně řečeno, zase tolik nebaví, hlavně zkoušet, to dělám pětadvacet let a už toho mám celkem dost. Nicméně taneční představení nazkoušet musíte. Je normální, že člověk hledá nové možnosti, v čem se najít. Sám od sebe bych asi nevolal do České televize, jestli by mě nechtěli jako porotce ve StarDance, ale mám už něco za sebou a ono to ke mně přichází postupně samo.

Co říkáte na názor, že televize a masová média ponoukají lidi právě k té bezduché zábavě?

Podle mě to začíná daleko dřív, nejprve jsou rodiče a škola, tam se to dá přednasměrovat. Gró je v otevřenosti. Dnes třeba můžeme všichni cestovat. No a můžete se zavřít buď do rezortu a válet se celý den na pláži, anebo poznat tamní lidi a jejich zvyky, co vaří, jak tráví večery, naučit se řeči, poznat, jak to mají jinde. Srovnávání je sice ošemetná věc, ale zároveň hrozně důležitá. Musíte mít ale z čeho vybírat. Když budu srovnávat pouze Prahu a Horní Dolní, tak to nestačí. Nakonec ve všech českých pohádkách je ten Honza, co jde do světa! Sbalí si buchty a vrátí se až po sedmi letech. A už není hloupej.

Pomůže tedy podle vás k jednoduššímu proniknutí do světa umění zkoušet to už odmala? Chodit do divadel a tak?

Rozhodně. My jako malí chodili na koncerty vážné hudby, což je dětem daleko vzdálenější než taneční představení, i když by mělo být samozřejmě lehce přizpůsobené. Moje dcera v divadle v podstatě vyrůstala, bral jsem ji s sebou, ať se hrálo cokoli. Tancem se třeba začíná v Izraeli, jedna z nejslavnějších tanečních skupin světa, Batsheva, dělá mraky věcí pro děti. Izraelci jsou tancem posedlí.

V případě své dcery se nemusíte bát, že by neviděla dál než za humna, od narození zná různé kultury, maminka je Japonka…

Vzhledem k tomu, že se narodila v Holandsku, asi do svých pěti let žila v Čechách a teď v Japonsku, tak opravdu ne. Létám za ní tak čtyřikrát ročně, nebo ona na prázdniny sem. Královna víl je vlastně představení vytvořené na základě našich esemesek, v nichž si píšeme, co kdo dělá a jak se nám stýská. Aine chodí do anglické školy, je v šesté třídě, a už v tomhle věku pojede v rámci vyučování na šest týdnů do Austrálie na výměnný pobyt. Ve dvanácti letech. A i když to není levná záležitost, tohle bylo bez debaty.

Ve dvanácti už je to jiné, ale spousta lidí říká, že do určitého věku nemá cestování pro děti význam.

Možná si nebudou pamatovat detaily, ale zůstane to v nich. Předminulé léto jsme s dcerou cestovali po Evropě. A ona jde v Holandsku na pláž, a ví, jak to tam chodí, i když byla malinká, když jsme tam žili. Říká: „Tady můžu vyběhnout jen tak ve spodních kalhotkách, žejo?“ A já povídám, že samozřejmě, vždyť v Evropě se mnohde koupou lidi i nazí. A ona na to, že to by v Japonsku nemohla. Děti vnímají odlišnosti světa naprosto přirozeně. Byli jsme v Edinburghu na spoustě představení, které byly doporučované až od šestnácti let, ale já ji tam vzal, i když to byl trochu drsnější humor, vysvětlil jsem jí to. S přáteli tam zkoušela vařit italská jídla. To jsou prostě věci, které dítě nenaučí ani rodina, ani škola, jen život. A nemá cenu čekat s tím, až na to bude mít takzvaně správný věk.

Ona si spousta lidí ještě nezvykla, že je třeba se stále učit, růst. Vždyť je to sotva nějakých osmdesát let, co přestaly platit staré pořádky, kdy člověk mohl jet ve vyjetých kolejích. To je tak trochu paralela s tím moderním tancem ; není to tak, že člověk přijde, posadí se a někdo mu to naservíruje i s vysvětlivkami...

Já bych na druhou stranu nebyl tak kritický. I když ještě před pár lety jsem, co se týče Česka, docela byl. Ale teď mám z nás dobrý pocit; z lidí, z Prahy, z nových generací, z toho, jak se změnila obsluha v hospodách, jak lidi chodí do divadla. Po jedenácti letech vnímám tenhle posun i v hledišti, ten hlad po nových věcech. Podle mě jsme na dobré cestě.

4. dubna - Královna víl v NoD

 

   Fotografie: Pavel Ovsík, Jakub Stadler, Václav Kuneš