Praha přišla o pouliční hudebníky. Kam zmizeli a proč?
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
07.11.2018

Praha přišla o pouliční hudebníky. Kam zmizeli a proč?

Praha přišla o pouliční hudebníky. Kam zmizeli a proč?
Busking neboli pouliční umění představuje tradici dlouhou tisíce let a tvoří důležitou součást městského života. Oživuje ulice, přináší do města dobrou náladu a nabízí kulturu každému, kdo jen tak okolo projde. Lidé se díky němu v anonymních městech sbližují a navazují kontakty. Busking prostě dává městu duši. 

Busking neboli pouliční umění představuje tradici dlouhou tisíce let a tvoří důležitou součást městského života. Oživuje ulice, přináší do města dobrou náladu a nabízí kulturu každému, kdo jen tak okolo projde. Lidé se díky němu v anonymních městech sbližují a navazují kontakty. Busking prostě dává městu duši. 

I do Prahy busking bezesporu patří, ovšem podmínky pro umělce tu valné nejsou. Před osmi lety vznikla iniciativa Buskerville, hnutí pražských pouličních umělců a příznivců pouličního kulturního života. Jejich cílem bylo navázat na staletou tradici spontánního pražského pouličního umění a vrátit Prahu z tohoto pohledu mezi ostatní evropské i světové metropole, podporovat mladé a alternativní hudebníky, divadelníky a dalších umělce, jejichž umění se na ulice a do parků hodí. 

„Iniciativu jsme zakládali proto, že v té době dostávali lidé za hraní na ulici pokuty. A ve správních řízeních platili třeba desetitisíce korun, což je absurdní – za to, že si někdo zajde zabrnkat na ulici,“ říká jeden ze zakladatelů iniciativy Buskerville, Dalibor Zíta. A jak to s pouličním uměním vypadalo ještě před tím, než se jim podařilo probudit pražský magistrát a obnovit místní buskerskou scénu? Na to se můžete podívat v dokumentu Pražské pouliční jaro. Hned v úvodu vás možná zaskočí scéna, kdy policisté dávají buskerům pokutu nikoli za hraní, ale za žebrání...

„Cestoval jsem po Evropě a zjistil jsem, že nikde jinde nejsou taková krutá pravidla jako v Praze. O hraní se muselo žádat třeba měsíc i dva dopředu a nikdo nezaručil, že se na tom místě nebude konat zrovna nějaká jiná akce nebo že nebude pršet. Absolutně to postrádalo jakoukoli spontaneitu. Sebralo to těm lidem elán a chodili hrát jen úplní nezmaři. Dost to zabraňovalo tomu, aby se na ulici objevovaly nové talenty. Jsou známé příběhy o tom, jak se na ulici našla Edith Piaf, Bob Dylan atd. U nás třeba slavná Radůza. Ta také hrála na ulici v 90. letech, kdy žádná omezení nebyla,“ říká Dalibor Zíta. 

Probudit busking v Praze se nakonec iniciativě podařilo, ovšem uvolnění podmínek pro buskery nemělo dlouhého trvání a od 1. 3. 2016 vešla v platnost novela vyhlášky o pouličním umění. „Zaznamenali jsme mnoho stížností na hluk v ulicích od nepříliš kvalitního vystoupení buskerů, kteří celý den například mlátili do hrnců či popelnic a vydávali to za umění. Většinou se jednalo o osoby nepřizpůsobivé, kteří tím zakrývali přímé žebrání. Pro občany, kteří zde žijí či pro zaměstnance, kteří byli v blízkosti těchto buskerů, bylo toto celodenní „umění" neúnosné a Praha 1 se jich samozřejmě zastala,“ říká mluvčí MČ Praha 1, Veronika Blažková. 

Dalibor Zíta ale namítá: „U nás to prostě fungovalo a funguje tak, že když se objeví problém, tak se postupuje metodou plošných zákazů. S jedním člověkem byl problém, tak to zakážeme všem,“ a k samotné vyhlášce dodává: „V té vyhlášce je spousta problematických bodů. Je tam zákaz hraní na spoustě místech v centru, která jsou pro busking přirozená. Kdyby se tam dovolil za určitých podmínek a v určité časy, tak by to bylo bez problémů. Protože lidé z kanceláří, kteří si stěžují na hluk, už tam v určitou dobu nejsou. Problematické je také to, že to plošně zakazuje bicí nástroje, od bubnů po triangly. Je vidět, že to psal někdo, kdo hudbě moc nerozumí, protože se tam třeba saxofon objevuje jako žesťový nástroj, přitom se řadí mezi nástroje dřevěné apod.“

Když sem přijeli buskeři, kteří cestovali Evropou, byli zaskočeni. Nikde totiž neměli problém a přijeli do Prahy, dostali pokutu a zabavili jim nástroje. A to se fakt stávalo. 

A jak se buskuje v zahraničí?

Pouliční hraní v zahraničí si vyzkoušel třeba Ferenc Trisk. Na ulici vystupuje 5. rokem. Hraje na kýble a hrnce jako na improvizovanou bicí soupravu. „V zahraničí jsem hrál v Německu – Berlíně, Hamburku, Frankfurtu nad Mohanem a v Drážďanech. Z těchto měst se mi nejlépe hrálo ve Frankfurtu, měli tam srozumitelný a fungující zákon, který mi ochotně dali vytištěný na papíře v angličtině na místním oddělení Ordnungsamtu. Jsem určitě pro, aby byly zesilovače povoleny. Je to hlavně o čase, o tom, jak dlouho se na jednom místě bude hrát. Ve Frankfurtu byl zákon takový: máte-li hlasité nástroje (bicí, dudy apod.), pak na jednom místě můžete hrát 15 min, poté 15 min pauza, pak můžete hrát dalších 15 min, a pak musíte změnit místo. Hraje se tam obvykle na ulici, kde hodiny odbíjí každou čtvrthodinu, aby muzikanti věděli.“

Dalším buskerem, který projel kus světa, je třeba Ďuro Helle. Ten hraje na handpany (ufo talíře) kombinované s perkusemi (africké djembe, arabská darbuka). „S buskingem jsem prošel celou Evropu včetně Skandinávie a Balkánu. Hrál jsem v Asii – Thajsku, ale třeba i v Nepálu nebo Indii. Ve většině městech na světě můžete hrát na základě koupené licence. Perfektní systém je například v Ženevě nebo v Drážďanech. Od těchto měst bychom se měli učit. Praha zvolila absolutně špatný a nelogický systém, svými pravidly v podstatě vyhnala kvalitní umělce z centra a zůstalo tam jen pár kvalitních akustických umělců, jinak jsou tam buskeři à la žebráci anebo nekvalitní živé sochy, které absolutně nemají úroveň – často jsou to feťáci převlečení za umělce.“

V Praze se bohužel žádný model podobný zahraničnímu prosadit nepodařilo. „Praha 1 navrhovala převzít model, který funguje v Mnichově, ale tento návrh hlavní město nechtělo přijmout. V současné době se o žádné změně ve vyhlášce neuvažuje,“ říká mluvčí MČ Praha 1, Veronika Blažková.

Vzhledem k tomu, že během tří let, co je vyhláška v platnosti, pouliční umění z ulic téměř vymizelo, zůstává busking i nadále horkým tématem. „Hodně se o to zajímali Piráti, tak jsem zvědavý, jestli do té vyhlášky budou chtít nějak zasáhnout nebo ne. Mají příležitost, protože mají víc zastupitelů, tak uvidíme,“ dodává Dalibor Zíta. 

A jak vidí buskování samotní umělci? 

Tessie Bártová

kytaristka

– S buskingem jsem se poprvé setkala, když mi bylo 15 let. Postupně jsem poznala úplně všechny lidi ze Staromáku a stala se z nich moje druhá rodina. Hrála jsem tam až do nové vyhlášky. Po jejím vydání  se po všech slehla zem, nikdo z mých pouličních spoluhráčů ze zahraničí se už neukázal a všichni ostatní už pracovali na něčem jiném. Vyhláška mě donutila přestat hrát. Nehrála jsem asi rok na ulici, dokud jsme nepřišli na to, ze některé věci ve vyhlášce platí pouze pro historické centrum a začali jsme chodit na Anděl. Anděl je teď asi nejlepší místo, kde se dá v Praze hrát, ale už to není takové. Nejsou to davy turistů, co jsou na výletě, už viděli orloj a teď poslouchají klidně i hodinu v kruhu a vysypou všechny svoje drobné, co jim zbyly v peněžence.

 

Iby Pop

zpěvák, kytarista, bubeník 

– V Praze na ulici už jsem sice dlouho nehrál, ale rád na to vzpomínám. Začínal jsem s hraním vlastně právě na ulici kolem roku 2007, kdy to tedy nebylo úplně legální. Ale to jsem nevěděl a neřešil do té doby, než jsem dostal pokutu, což mě stejně neodradilo. Bylo to totiž dost vzrušující. Hlavně pocit, že někdo poslouchá to, co hraju, zpívá si se mnou, a třeba mi ještě za to hodí nějaké peníze. Když jsem pak v roce 2007 přijel do Londýna, kam jsem jel hrát s kapelou na velký festival cikánské hudby v Barbican hall, tak jsem si párkrát zkusil zahrát na ulici na břehu Temže. Byl jsem vystrašený, protože jsem byl v neznámém městě, ale vytáhl jsem kytaru a zkusil to. Tam je hrát normální a přirozené, a hlavně se tam hraje hrozně moc. Lidé ukazují, co umí a dává to městu duši. I když v Praze se postupem času hraní povolilo, teď zase zase dost vymizelo, a mně tenhle život ve městě chybí.

 

Martin Zilvar 

klarinetista, flétnista a saxofonista

– Hudební produkce v londýnských ulicích je pro mě návykovou drogou. Co se týká buskování, hraju na saxofon a zpívám. S cover bandem London Melting Pop vystupujeme často v několika částech Londýna, především v jeho centru na Oxford Circus a Piccadilly Circus, na Southbank poblíž London Eye, v okolí Tower Bridge, pak také v srdci tamních umělců, ve čtvrti Camden Town. Buskování v Londýně je dost regulované, ovšem vzhledem k rozloze velkoměsta se najde spousta míst, kde hrát. Na určitých místech se smí vystupovat pouze po získání licence, kterou vydá příslušný úřad. Licence stojí několik tisíc korun českých v přepočtu. Mimo tato území je živá pouliční produkce povolena, ovšem nově byl letos vyhláškou upraven čas, kdy začíná „večerní“ klid a kdy musí pouliční muzicírování být ukončeno. Je to 21:00 a platí to pro centrum Londýna. Samostatnou kapitolou jsou buskeři zajišťující hudební produkci v londýnském metru. Tito umělci musejí absolvovat tzv. „konkurz“ před uměleckou komisí a ta poté určí, kdo je oprávněn pravidelně vystupovat v prostoru stanic metra. Předtím, než projdou výběrovým řízením, tak se napíšou na seznam čekatelů, který se pravidelně každý rok zvyšuje, a dnes seznam obsahuje okolo čtyř tisíc zájemců o „undergroundový“ busking.

 

   Fotografie: city-dog.cz.