Umělci musí mít disciplínu. Ti úspěšní jí mají nejvíc, říká ředitel Chemistry Gallery Petr Hájek
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
24.04.2019
Rozhovor

Umělci musí mít disciplínu. Ti úspěšní jí mají nejvíc, říká ředitel Chemistry Gallery Petr Hájek

Umělci musí mít disciplínu. Ti úspěšní jí mají nejvíc, říká ředitel Chemistry Gallery Petr Hájek
„Hrál jsem fotbal, pak jsem byl právník a teď jsem galerista. Totiž – umění nemusíte rozumět, jediným kritériem hodnocení je, jestli se vám líbí, nebo nelíbí,“ říká Petr Hájek. Přiznává, že v historii umění má velké mezery, a přesto je už deset let uměleckým ředitelem úspěšné Chemistry Gallery. Jaké obrazy mu visí doma na zdi nebo co si myslí o umění ve veřejném prostoru v Praze? I na to jsem se ho ptala v našem rozhovoru.

„Hrál jsem fotbal, pak jsem byl právník a teď jsem galerista. Totiž – umění nemusíte rozumět, jediným kritériem hodnocení je, jestli se vám líbí, nebo nelíbí,“ říká Petr Hájek. Přiznává, že v historii umění má velké mezery, a přesto je už deset let uměleckým ředitelem úspěšné Chemistry Gallery. Jaké obrazy mu visí doma na zdi nebo co si myslí o umění ve veřejném prostoru v Praze? I na to jsem se ho ptala v našem rozhovoru.

Tento víkend proběhne na Praze 7 akce Máme otevřeno. O jakou akci se jedná?

Je to už devátý ročník akce, kterou založila galerie Laboratorio a pak to asi na sedm let převzal DOX. Vloni řekli, že už to organizovat nebudou, a tak jsem se toho nakonec ujal já. Je to vlajková loď Art Districtu 7. Během akce by se kulturní subjekty měly společně snažit znít jedním hlasem. Cílem je propagace malých míst, protože DOX každý zná, ale třeba galerii Lítost už moc lidé neznají. 

Komu je akce určená?

Velká část cílovky jsou rodiny s dětmi, protože je tam hodně výtvarných dílen a nejrůznější workshopy. Pak si to potenciálně najdou všichni, kdo mají rádi výstavy. 

A co by si návštěvníci neměli nechat ujít? Máte nějaký konkrétní tip?

Určitě vernisáž Just Kids, která bude v pátek 26. dubna od 19:00 v Hale 17. Těším se na ni, protože je tam asi 25 autorů a je inspirovaná knížkou od Patti Smith. Je o nevinnosti člověka, ze kterého se stává umělec. Já si díla vybírám skrze klíčová slova, která jsem vytáhl z té knížky – sex, drogy, tanec, lilie, nevinnost, umělec atd. Bude to hezká výstava.

Jste uměleckým ředitelem Chemistry Gallery a pořádáte spoustu výstav. Myslíte si, že je u nás zájem o umění? Že roste, nebo klesá? 

Myslím, že zájem o umění roste. Když děláme vernisáž v Chemistry, tak těch lidí přichází dost. Vím,  že i když trh s uměním roste, tak je nutné dávat pořád do společnosti impulzy a ona se časem chytne. Chvilku to trvá. Na začátku přichází do galerie třeba deset až sto lidí, ale po deseti letech, jako u nás, už to množství lidí narůstá.

Kde se vůbec vzal název Chemistry Gallery?

Ke mně do galerie chodí spousta lidí, kteří tvrdí, že nerozumí umění a já jim říkám, že je to jedno, že jediné kritérium je líbí / nelíbí. Důležité je, jestli při kontaktu s dílem vznikne nějaká emoce a jiskra. Tímhle způsobem vybírám věci, které chci vystavovat – musí tam proběhnout nějaká chemie.

Kdo je podle vás umělec?

Myslím, že umělec je člověk, který má v sobě hravost, nadhled, schopnost zpracovat nějaké téma určitým způsobem a zprostředkovat ho někomu jinému. Pak je to o nějaké zručnosti, která se váže k jednotlivým uměleckým disciplínám.

Umělci musí mít disciplínu. A ti, kteří jsou úspěšní, jí mají nejvíc.

Myslíte si, že umělec rovná se bohém?

Myslím, že ne. Spousta umělců, se kterými spolupracuju, mi říká, že jsem větší bohém než oni. Mám umělce, kteří mají čisté ateliéry, jsou přesní jak hodinky, nepijou a jen pracujou a pak mám autory, se kterými řeším alkoholické léčebny, psychiatry, nedá se s nimi na ničem domluvit, a jestli dopadne to či ono, musím spíš vycítit. Paradoxně spousta autorů, kteří byli dřív bohémové, mi teď říkají, že malují mnohem radši střízliví, než že by byli pod obraz. Spousta z nich opravdu tvrdě pracuje, v ateliéru jsou dlouhé hodiny. Na jednu stranu jsou svobodní, mohou si dělat co chtějí, pustit si imaginaci na špacír, ale zároveň musí mít disciplínu. A ti, co jsou úspěšní, ji mají nejvíc.

V jednom rozhovoru jste říkal, že dáváte prostor začínajícím umělcům, kteří vyšli ze školy, protože je to pro ně nejtěžší období jejich umělecké dráhy. Máte pocit, že pak už je těžké období nečeká? 

To nejtěžší období spočívá v tom, že pokud v tom období neuspějí, tak se můžou velmi často rozhodnout, že s uměním seknou. A pokud to překonají, najdou si cestu k tomu být umělec, tak pak už z té cesty pravděpodobně nesejdou.

Galerii máte deset let. Pozorujete za tu dobu nějaké proměny témat, kterým se umělci věnují? Nebo malují pořád to samé? 

Předloni jsem dělal výstavu v Bratislavě, a napsal jsem kurátorský text o tom, že jestli existuje nějaké téma, které je současné mladé generaci blízké, tak je to pesimismus, chaos a katastrofa. Není to sluncem zalitá krajina se šeříkem. Vysvětluju si to tím, že pokud jste autor, který je schopný namalovat cokoli, tak musíte najít téma, které se vás nějak dotýká. A ty věci, které s mladými lidmi hýbou, jsou témata, která souvisí s bláznivým světem, ve kterém žijeme. Neumím srovnat, jestli ten pesimismus byl patrný i v minulosti nebo jestli je to nová tendence. 

Máte nějakého oblíbeného autora?

Všichni moji autoři jsou moji oblíbení. (smích) Pokud bych si měl ale vybrat, tak je jím malíř Tomáš Jetela, kterému jsem právě sehnal ateliér v Praze. Zrovna on je jedním z těch, se kterými jsem řešil nějakou jejich složitou životní situaci. Mám s ním až takový bratrský vztah. Vlastně všichni moji autoři jsou moji kámoši a se všemi se snažím mít blízký vztah, ale s Tomášem je to ještě jiné; s ním jsem zápasil i o tu kvalitu jeho života.

A vy sám se obklopujete uměním? Co vám visí doma na zdi?

Zrovna nedávno jsem si říkal, jak je možné, že jsem ještě po těch letech nezačal dostávat obrazy jako dárky za to všechno, co pro ně dělám. Nechápu, kde ty dary jsou. (smích) Pořád ještě nejsem tak bohatý, abych si mohl kupovat všechno, co bych chtěl. Ale samozřejmě mám doma umění, některé obrazy jsem dostal, jiné koupil. Mám doma obraz od Tomáše Jetely, od Michala Pěchoučka, od Pasty Onera, Viktora Valáška a teď poslední od Tomáše Němce.

Souhlasíte s tím, že rám dělá obraz?

Myslím, že ne. Mám dokonce raději obrazy nezarámované. I když některé se určitě zarámovat hodí.

Vy sám něco tvoříte? 

Ne. Já se dost vyřádím na tom, že jsem umělecký ředitel galerie. Vybírám autory, se kterými spolupracujeme, u spousty výstav jsem sám kurátor. Já jsem původně hrál fotbal, pak jsem byl právník a teď jsem galerista. 

Tak ale předpokládám, že umění vás bavilo už na právech...

Právě, že ne. Kdyby mi to někdo řekl před patnácti lety, že budu mít galerii, koukal bych na něj jako na blázna. Stalo se to tak, že jsem tenkrát odcházel z jedné práce do druhé, měl jsem měsíc pauzu a v té době jsem přemýšlel nad tím, co bych opravdu chtěl dělat a napadlo mě udělat galerii. Předtím jsem umění vůbec neřešil, moji rodiče také s uměním nejsou nijak spojení. Bylo to asi nějaké vnuknutí seshora.

Říkáte, že hlavním kritériem posuzování umění je, jestli se vám líbí, nebo nelíbí. Jaké umění se vám nelíbí?

Takové, které není intenzivní. Které si na něco hraje. Hodně teď letí taková uhlazená abstrakce a přijde mi, že to teď malují skoro všichni. A mimo jiné – musíte vystavovat obrazy, které se vám líbí, protože ty se pak i jinak prodávají. Ale z vlastní zkušenosti vím, že když má člověk dobrý obraz, tak se vždycky prodá, je jen otázka času kdy.

Oslovují vás třeba díla starých mistrů?

Určitě. Mám rád výstavy, které srovnávají staré umění s novým. Rád chodím na výstavy s malíři, protože jak jsem říkal: nejdřív jsem hrál fotbal a pak dělal práva. Nikdy jsem umění nestudoval, takže v historii umění mám mezery a když jsem v muzeu nebo galerii s nějakými umělci, kteří to mají nastudované, tak se dozvím spoustu zajímavých věcí. Vždycky si u takových děl kladu otázku, co je tím důvodem, proč je ten starý mistr tak dobrý. Může to dát člověku odpověď na to, co je tím parametrem kvality, co dělá dobrého autora dobrým autorem. Mimo jiného z těch dobrých věcí sálá něco metafyzického, magického, kouzelného. 

V jakém stavu se podle vás nachází umění ve veřejném prostoru? Co vás v Praze štve a co naopak těší?

Ne, že by mě to vyloženě štvalo, ale myslím si třeba, že je v Praze na veřejných místech málo soch. Že by Praze slušelo víc objektů. Jen si vezměte Černého Kafku, neustále před ním stojí houfy lidí. Síla, kterou mají sochy ve veřejném prostoru, je ohromná. Jinak si myslím, že je bezva, že vznikají nové galerie, kluby, kavárny a že je radost být právě teď, v téhle době, v Praze. Když si to srovnáte s jinými evropskými městy, tak tam je oblast kreativních věcí téměř obsazená a když se do toho snažíte jako nový objekt vstoupit, není to jednoduché. U nás je ta nabídka pořád a je hodně oblastí, které nefungují, nikdo se jim nevěnuje. Jde jen o to tu oblast najít a pustit se do toho. A pokud to budete dělat správně, tak nevyhnutelně musíte uspět.

 

   Fotografie: Tomáš Rubín pro city-dog.cz