Hraju divadlo dvacet let a pořád slýchám, jestli nejsem bratr toho herce, směje se Petr Batěk
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
11.06.2019
Rozhovor

Hraju divadlo dvacet let a pořád slýchám, jestli nejsem bratr toho herce, směje se Petr Batěk

Hraju divadlo dvacet let a pořád slýchám, jestli nejsem bratr toho herce, směje se Petr Batěk
Má za sebou první zimu na chatě s kocourem a život „poustevníka” si nemůže vynachválit. Petr Batěk, herec, muzikant, básník a textař, pochází z Plzně, nějaký čas žil v rušné Praze, ale nedávno velkoměsto vyměnil za klid v přírodě. Na slovíčko jsme ho vytáhli v Laterně magice před představením Malý princ režiséra Vladimíra Morávka na motivy jedné z nejslavnějších knih moderní literatury od Antoina de Saint-Exupéryho. A Petr Batěk ztvárňuje hlavního hrdinu – pilota a Exupéryho v jednom.

Má za sebou první zimu na chatě s kocourem a život „poustevníka” si nemůže vynachválit. Petr Batěk, herec, muzikant, básník a textař, pochází z Plzně, nějaký čas žil v rušné Praze, ale nedávno velkoměsto vyměnil za klid v přírodě. Na slovíčko jsme ho vytáhli v Laterně magice před představením Malý princ režiséra Vladimíra Morávka na motivy jedné z nejslavnějších knih moderní literatury od Antoina de Saint-Exupéryho. A Petr Batěk ztvárňuje hlavního hrdinu – pilota a Exupéryho v jednom.

Jak jste se k roli v Malém princi dostal?

Nabídl mi ji Vladimír Morávek, protože jsem údajně ztělesňoval jeho představy – tedy mužný typ a velký chlap s citlivou duší dítěte. Bylo skoro až zvláštní, že nabídka přišla právě v době, kdy jsem se sám cítil jako na poušti. Měl jsem období mnoha velkých změn a díky Vladimírovi a Exupérymu jsem si spoustu věcí uvědomil a hodně toho i změnil.

Nabídka na roli pilota v Malém princi přišla právě v době, kdy jsem se sám cítil jako na poušti...

Takže jste měl divadelní zkoušky místo psychologa?

Určitě! Každá zkouška s Vladimírem Morávkem, a tohle nebyla moje první práce s ním, je terapie. Je náročná, ale pokud se k tomu člověk nestaví negativně a neuzavře se, je nakonec pozitivní i pro něho. A řekl bych, že mně to v mnoha ohledech pomohlo.

V jakých třeba?

Exupéry ve starším věku také bojoval s vyprahlostí, i ve vztazích měl potíže. Já v té době byl také ve zlomovém období, a stejně jako on jsem si uvědomil, že je důležité nepřestávat věřit a přestavět znovu svůj život, hlavně v mysli. Protože život se mění podle toho, jak přemýšlíme. A skutečně se tak stalo a děje.

Jak se vlastně dva bratři, kluci z Plzně, ocitli na jevišti Národního divadla? Váš bratr Pavel Batěk je tam také nyní v angažmá...

Já začal dělat muziku a pak ji začal dělat brácha se mnou. Po přečtení knížky Living theatre o divadelní skupině z padesátých let v Americe, mě nadchla myšlenka, že divadlem se dá promlouvat k lidem. Tak jsem oslovil kamarádku z amatérského souboru a oni mě vzali. Když to viděl Pavel, chtěl to zkusit taky. A vzhledem k tomu, že jsem dostal nabídky do dvou souborů, podělili jsme se a každý jsme šli do jiného.

Přiznám se, že jsem si vás s bratrem pletla. Jeho znám z televize, vás z divadla, a až později jsem si spojila, že jste bratři. Pletou si vás lidé?

Ano a poměrně často. Je to dané tím, jaké přicházejí role. Ačkoliv jsem u divadla už dvacet let, stávalo se mi dokonce, že mě lidé zastavovali a říkali: Dobrý den, vy jste bratr toho herce, že jo? (smích) Ale to dělá ta televize, protože, kdo není v televizi, jako by nebyl. (smích)

Už jste si spolu zahráli?

Točili jsme spolu film Zítra napořád a taky jeden díl Kriminálky Anděl, tam jsme hráli dokonce dva bratry, Procházky. V divadle jsme spolu stáli na jednom jevišti v začátcích, teď už dlouho ne.

Malý princ je představení Laterny Magiky. Je to vaše první práce v tomto prostředí? Jak jste se sžil s jejími principy?

Ano, byla to první zkušenost se souborem Laterny magiky i s vizuální technikou, která je pro Novou scénu typická. První část práce byla natáčecí, dělali jsme videa, která jsou součástí představení. Až rok poté se teprve začalo zkoušet. Už tím byla tahle práce neobvyklá a zajímavá. Soubor Laterny magiky se navíc skládá z tanečníků, což byla další pro mne nezvyklá věc. Do té doby jsem nikdy nepracoval na jevišti, kde by činoherní herci byli rovnocennými partnery tanečníkům, takže to byla pro mne také zajímavá zkušenost.

Příběh Malého prince si mohou lidé v každém věku vysvětlovat po svém a ta představa není vždy shodná. Shodovali jste se s režisérem v pojetí?

Já jsem herec, který sice má svou hlavu, ale ctí režiséra. A vzhledem k tomu, že Vladimír Morávek nevycházel pouze z Malého prince, ale z celého života Exupéryho, z jeho dopisů, korespondence s jeho maminkou a podobně, byl jsem od začátku s jeho pojetím v souladu.

Komu byste představení doporučil?

Přemýšlivým lidem, kteří zkoumají svůj život a život kolem sebe, hledají cestu, nějakou, a svět kolem nás jim v poslední době připadá chaotický a povrchní.

Co podle vás dnes znamená Laterna magika, není už trochu, řekněme, zastaralá?

Laterna magika je jedna z našich českých perel. A my si obecně přestáváme vážit tradic, stejně jako starých lidí, což je hrozná škoda. Lidé se díky tanečníkům a unikátní technice i famózní videoprojekci mohou dostat do úplně jiných rozměrů. Mohlo by to přilákat naopak právě i mladé lidi. Přestavení má německé a anglické titulky a proto se těšíme i velké návštěvnosti ze zahraničí. Malý princ se hraje od roku 2016 a stále je vyprodaný.

Na jevišti se v jeden okamžik odehrává mnoho akcí, video, tanečníci, herci, Malého prince ztvárňují děti… byla to náročná práce?

Vnitřní svět Vladimíra Morávka je složitý, vždycky je to velký porod proměnit jeho myšlenku v nějakou konkrétní jevištní podobu. To zjistí i divák, že Vladimírův svět je komplikovaný. Takže ano, bylo náročné dohnat to do tohoto tvaru. Ale podstata zůstává a představení je pokaždé trošku jiné a má svůj vlastní vnitřní život a to je vlastně dar, odměna za všechnu dřinu a práci v tom zpočátku chaotickém světě.

Je představení vhodné pro děti?

I když je to temnější, pro starší děti to asi je. Je tam Malý princ, který cestuje po planetách, je tam liška, je tam žijící květina, je tam baobab... takže vlastně pohádka to je, ale malý divák nepochopí taková ta životní moudra, která do svého díla Exupéry vložil pro náročnějšího čtenáře, tedy pro dospělého...

Je nutné číst knihu před tím, než jde člověk na představení?

Je to úplně jedno. Ale pokud si divák knihu přečte, musí být schopen odstoupit od obrazu, který si sám vytvoří. Toto je samostatné dílo a pakliže si člověk udělá vlastní obrázek a příjde na představení a chce vidět svůj pohled, tak by mohl být i zklamaný.

Kde a v čem ještě hrajete?

Co se týká divadla, mám toho hodně. Hostuju v Národním divadle a současně v Kladně a v Chebu. A příští rok bych měl mít ještě jednu další spolupráci s Národním divadlem. Pak taky u pana Heřmáka v Divadle Bez zábradlí a měl bych spolupracovat s divadlem Palace. To jsou věci, které jsou přede mnou. Jinak jsem dokončil seriál Čechovi a pilotní díly seriálu Tísňová linka. A velkou radost jsem si udělal před měsícem, to mi vyšla třetí básnická sbírka Mezi svými rýmy; pracujeme teď s kolegy na audioknize, která se bude křtít v říjnu. A to mi dělá moc hezky po těle a po duši, protože já sedím v režii a poslouchám, jak moji kolegové jako například Míla Mejzlík, Libuška Švormová, Láďa Frej nebo Pavel Rímský, čtou mé básně.

Vy píšete básně?

Přišlo to nějak samo právě před tím, než jsem začal hrát v Malém princi. Vzniklo to nejspíš z potřeby pojmenovat tíseň, kterou jsem v sobě v té době měl. No a vznikly z toho básně. Je to takové uvolnění, psychická hygiena...

Vy se ale věnujete i hudbě...

Ano, máme s bráchou kapelu The End of Colours, je to revival The Doors. Ta kapela už existuje 25 let a koncertujeme pravidelně. Já mám ještě jeden takový cover Petra Nováka, a vedle toho, což je pro mne směrodatné, tvořím své vlastní písničky. Teď aktuálně to je hudební projekt, který s poezií souvisí, pojmenoval jsem ho Dream Poetry a připravujeme album.

Máte toho opravdu hodně, jak to všechno zvládáte?

Jsou věci, které nezvládám. Třeba zrovna ty osobní, tak nějak na tom pohořely, řekl bych.

Taky jste kvůli přemíře práce zkolaboval... to proto jste se odstěhoval do klidu mimo město?

Praha, to je spousta přátel, spousta lidí, občas je to chaotický, ale to mi nevadí, patří to k ní. Takže mám ji rád, ale nemám potřebu v ní žít. Když jsem bydlel na Letné, tu jsem si oblíbil. Ale i když mám Prahu prochozenou a jsem tu rád, vždycky jsem měl tendenci utíkat někam na kraj města, do klidu.

 

   Fotografie: Anežka Svobodová pro city-dog.cz