Pětky na vysvědčení nebo migrační krize? Politici toxikují myšlení dětí, říká vedoucí Linky bezpečí Peter Porubský
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
25.06.2018
Rozhovor

Pětky na vysvědčení nebo migrační krize? Politici toxikují myšlení dětí, říká vedoucí Linky bezpečí Peter Porubský

Pětky na vysvědčení nebo migrační krize? Politici toxikují myšlení dětí, říká vedoucí Linky bezpečí Pete...
Linka bezpečí sídlí v areálu Psychiatrické nemocnice v Bohnicích. Když jsem procházela hlavní budovou, přepadl mě tíživý pocit, který zesílil s hlasitými výkřiky z vedlejšího pavilonu. Čirý dotek zoufalství. O to raději jsem byla vysvobozena vlídným přijetím na Lince bezpečí. S jejím vedoucím, Peterem Porubským, jsme si povídali třeba o běžných komunikačních klišé, kterými naše děti ovlivňujeme, nebo o tom, jak moc naše děti trápí to, co naši politikové vypouští do světa.

Linka bezpečí sídlí v areálu Psychiatrické nemocnice v Bohnicích. Když jsem procházela hlavní budovou, přepadl mě tíživý pocit, který zesílil s hlasitými výkřiky z vedlejšího pavilonu. Čirý dotek zoufalství. O to raději jsem byla vysvobozena vlídným přijetím na Lince bezpečí. S jejím vedoucím, Peterem Porubským, jsme si povídali třeba o běžných komunikačních klišé, kterými naše děti ovlivňujeme, nebo o tom, jak moc naše děti trápí to, co naši politikové vypouští do světa.

Petře, začneme možná trochu netradičně... Už jste poskytoval celou řadu rozhovorů a mě by zajímalo, jestli je nějaké téma, o kterém byste chtěl mluvit a redaktoři se na něj neptají?

To je zákeřná otázka (smích). V tom dobrém slova smyslu. Myslím, že je důležité mluvit o tom, že Linka není státní organizace, že není samozřejmé, že funguje 25 let. Výkyv financí u nás může být natolik velký, že službu ohrozí. Vždy mi přijde fajn, když lidé té službě věří, pokládají ji za důležitou a chtějí se nějak podílet na tom, aby fungovala dál.

Jakým způsobem se na fungování lidé mohou podílet?

Teď chceme oslovit individuální dárce, lidi, kteří jsou na tom ekonomicky dobře, jsou zajištění. Je fajn dostat mezi lidi poselství, že Linka není samozřejmost. Že musíme každý rok pracně žádat o finance. Byly doby, kdy jsme měli od státu jen třetinu rozpočtu. Pro nás je rozpočet 22 milionů a každý milion znamená, jestli budeme fungovat další měsíc nebo ne. Tak nám přijde důležité mít za sebou armádu dobrodinců, kteří si řeknou, že je fajn, že tu služba je, a podpoří nás. Víte, přijímáme 500 hovorů denně, Linka funguje 24 hodin nepřetržitě a děti s námi řeší obrovskou paletu problémů.

Mluvíte o číslu 500 hovorů za den. To číslo se zvětšuje, nebo zmenšuje?

Posledních pět let jsme v silném demografickém poklesu dětí. V tomto období máme nejméně nejčastějších klientů, což jsou děti ve věku 12–16 let. Úplně přirozeně tedy evidujeme pokles hovorů, ale na druhé straně zaznamenáváme obrovský nárůst kontaktů přes psanou formu komunikace, přes chat. Ten nárůst je trojnásobný. Tyto kanály byly pro nás doplňkové, což teď už neplatí. Děti spíše řeší, jak velký mají datový tarif, než kolik mají předplacených minut.

Telefonování a chat mají určitě celou řadu výhod i nevýhod.

Hlas je pro nás přidaná hodnota. Přijde nám pak jednodušší se v tom zorientovat. Slyšíme více zvuků z okolí, orientujeme se v tom, kde se dítě pohybuje, jestli tam s ním někdo je, slyšíme, v jaké je náladě, emocích. To v psané formě komunikace není. Kromě nějakých smajlíků. Já zase naopak vnímám, že psaná forma komunikace je výhodnější pro dítě. Když si s někým píšete, můžete si více rozmýšlet, co napsat, mazat, přepisovat. A myslím, že to, že je chat pro děti bezpečnější forma komunikace, má ten efekt, že se na něj obrací na první pohled se závažnějšími tématy, která se týkají úzkostí, strachů, depresí, sebevražedných sklonů, nedorozumění doma, poruch příjmu potravy a intimnějších témat.

Jaká témata se tedy řeší nejčastěji po telefonu?

Obecně se dá říct, že jsou to vztahové problémy. A je jedno, jestli jsou to vztahy v rodině, vztahy s kamarády nebo vztahy partnerské. A poslední dobou také narůstá téma, které se týká sexuálního vyzrávání a sexuality obecně.

Ano, to už jsem v jednom rozhovoru slyšela a velmi mě to zaujalo vzhledem k tomu, kolik informací se dá najít na internetu...

Děti často volí Linku jako zdroj informací nebo jejich ověření. Také si chtějí vyzkoušet, jestli „máme koule“ na to, bavit se i o sexu. Zkouší, jestli se s námi dá probrat cokoli. No a pak má dítě ten zážitek, že se z toho nesložíme, že ho nemoralizujeme, nekáráme, ale spíše jdeme do diskuze. Taky se na nás obrací se šílenými bludy – co kamarádka říkala, co zaslechly. Protože internet je sice plný informací, ale vybrat z něj ty správné, zorientovat se v nich, je těžké. A často je dítě zasažené nějak emočně, takže vybírá informace selektivně, a ve spoustě případů to nedává dohromady dobrý celek.

Já osobně mám pořád Linku bezpečí spojenou s případy, kdy dítě volá, že se bojí domů přijít s vysvědčením nebo špatnou známkou. Jsou to stále aktuální témata?

Strach jako takový je jednou z nejčastějších emocí, se kterou se na Lince bezpečí setkáváme.

A kde ten strach vzniká? V rodině nebo společnosti obecně? Říkám si, jestli ho trochu nepodporujeme, když svým dětem běžně říkáme: „Počkej, až vyrosteš, to teprv uvidíš, jaký budeš mít problémy. To teď ještě nic není.“

Ano, ta poselství zaznívají, rodiče je používají jako klišé a ani to třeba nemyslí vážně. Často své děti vychovávají tak, že je něčím straší. Ten strach má pak neblahý dopad, protože ještě více zužuje perspektivu, kterou můžeme vidět. Emoce nás zaplaví a začneme bájit příběhy. Máme teď obecně strachů mnohem víc.

Čím to je?

Nechci být politický. Ale týká se to určitě zpráv, které přicházejí z nejvyšších pater. Toxikují společnost. Nějací lídři živí pudové strachy, které pak fungují napříč celou společností. Týkají se i dětí. Mě samotného překvapí, když se na nás děti obrací se šílenou panikou z nějakých hoaxů.

S čím třeba?

Třeba před dvěma lety jsme byli zasažení tím, že se na nás děti obracely s tématem migrační krize – jak to je, kdo nás ohrožuje, bály se, že se jim něco stane. To ukazuji jako příklad, jak toxické jsou strachy v naší společnosti.

Kromě strachů, co je další emocí, kterou jsou děti zaplavené?

Strach rozhodně vévodí. Z toho, co znám na Lince, málo dětí umí pracovat se vztekem, agresí, dál pocity viny. Dítě na sebe vztáhne nějakou náročnou situaci. Cítí se být za ni zodpovědné. Přijde mi, že děti jsou v současnosti mnohem více zaplaveny předčasnou zodpovědností. Často slýcháme – ne ne, to chci zvládnout sám, protože naši toho mají dost.

Volají děti často s tím, že si dělají jen srandu?

Víte, to je důležitá součást naší práce a je to práce ve velkém objemu. Práce s testovacími hovory je stejně důležitá jako práce s příběhy dětí, které nám začínají vykládat, co je trápí. Zkušenost i ze zahraničních linek je taková, že děti si tu linku musí vyzkoušet na to, aby vzaly tu odvahu. Musí získat důvěru, že jim nic nehrozí, že na ně neřveme, že nementorujeme. Pro nás je to přímá práce s naším potenciálním klientem a vždycky bude. Co je extrémně náročné je to, když volají opakovaně lidé, kteří nejsou naši klienti, kteří jsou třeba psychiatričtí nebo lidé, kteří linku zneužívají, onanují u telefonu apod.

Máte představu o tom, jestli se liší starosti pražských a mimopražských dětí? 

To my netušíme, nevíme, odkud dítě volá.

Na Lince bezpečí pracuje většina žen, mužů zhruba 10 %. Ten nepoměr je veliký, asi stejně jako v jakékoli jiné sociální službě. Čím myslíte, že to je?

V pomáhajících profesích je obvykle více žen než mužů. Myslím, že u nás je to dané i tím, že cílová skupina jsou děti.

Konzultanti mají povoleno sloužit hodiny, které naplní jen půl úvazek. Takový je strop. Proč?

Důvod je psychohygienický. Je dobré, když je konzultant v pravidelném kontaktu se službou, ale taky je super, když má zdravý odstup, když pracuje třeba ještě někde jinde. Ne jen v krizové intervenci.

Impertinentní otázka – kolik vyhořelých máte na svědomí?

Víte, že málo? To je asi přidaná hodnota Linky. Nám jde o to, abychom si pracovníky udrželi. Jsou podpořeni celým systémem supervizí, systémem vzdělávání, který je šitý na míru každému pracovníkovi. Důležitý je i debriefingový prostor po směně, kdy si každý má možnost odventilovat emoce z nějakého hovoru.

Jak ovlivní práce na Lince bezpečí osobní, rodinný život konzultanta?

Výcvik u nás je hodně o komunikačních dovednostech, o tom chtít porozumět druhému člověku. Vyjádřit mu podporu, empatii, nebát se velkých a silných emocí, které my máme rádi, protože uvolňují napětí. Běžně chce člověk pláč a silný vztek zarazit, zastavit. Všichni to známe – co se vztekáš, nevztekej se, co brečíš? – nebreč, to bude dobrý. Náš výcvik je postavený naopak na tom – poplačte si, vyjádřete vztek a nás zajímá, co vás naštvalo. Je to o porozumění, a to si ti lidé určitě přenášejí domů.

V krizových službách pracujete přes 10, 12 let. Co u vás bylo motivací k tomu, věnovat se takové profesi?

Myslím, že jsem byl takový ufoun – ještě na střední škole, kdy mi nebylo ani 18 let, mě to táhlo k nějaké pomoci. Měl jsem touhu být užitečný, mít tam ten přidaný smysl existence. Je to nastavením osobnosti. Pro mě je důležité být součástí něčeho, co mi dává smysl, kde vnímám nějakou potřebnost.

Jak vy sám odpočíváte?

Jezdím na dlouhé dovolené. Taková dlouhá třítýdenní dovolená (ze které jsem se právě vrátil) je něco, co funguje. (smích)

 

Další užití materiálů city-dog.cz je možné pouze s písemným souhlasem redakce. Více zde.

   Fotografie: Tomáš Rubín pro City-dog.cz