Imigranti, proti kterým se bojuje, to jsme my, říká Iva Pekárková
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
07.10.2018
Rozhovor

Imigranti, proti kterým se bojuje, to jsme my, říká Iva Pekárková

Imigranti, proti kterým se bojuje, to jsme my, říká Iva Pekárková
Iva Pekárková je známá a respektovaná spisovatelka, autorka řady románů se záběrem sahajícím od New Yorku přes Londýn až po Aš. Má pověst individualistky, která raději odjede do Ameriky řídit taxík, než aby se podřídila komunistickému režimu v Československu, navzdory nepřejícím komentářům žije dlouhá léta s africkým partnerem a pro ostré slovo nejde daleko. Současně má ale upřímnou snahu pomáhat, což se projevilo i v její nejnovější knize, kterou dnes vydává.

Iva Pekárková je známá a respektovaná spisovatelka, autorka řady románů se záběrem sahajícím od New Yorku přes Londýn až po Aš. Má pověst individualistky, která raději odjede do Ameriky řídit taxík, než aby se podřídila komunistickému režimu v Československu, navzdory nepřejícím komentářům žije dlouhá léta s africkým partnerem a pro ostré slovo nejde daleko. Současně má ale upřímnou snahu pomáhat, což se projevilo i v její nejnovější knize, kterou dnes vydává.

Představení knihy Třísky proběhne dnes 8. října v 16:30 v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí.

Svou novou knihu představíte společně s její hlavní hrdinkou. To je docela unikátní.

Ano, Zdeňka K., předobraz hlavní hrdinky, přijede kvůli knize až z Aše. Je na vozíku, takže ji přiveze organizace, která pomáhá zdravotně postiženým. Ta současně dostane i část výtěžku z románu.

O čem je ta nová knížka?

Jde tam v zásadě o to, že před 3 a půl lety jsem napsala článek „Proč si české holky berou Pákistánce“. No a takové ty vlastence to tak nakrklo, že se to rozlezlo po netu a přečetlo si to asi 250 nebo 300 tisíc lidí. A mně přišly stovky nebo snad až tisíce nenávistných dopisů, z nichž takové ty nejstručnější zněly zhruba „Žádný Češky si žádný pákistánský špinavce neberou, ty krávo“ (ve skutečnosti použila Iva Pekárková mnohem drsnější výraz, pozn. red.). No a jeden z deseti nebo dvaceti byl ve stylu „Já mám taky Pákistánce“. Ten článek přitom nepojednával o ničem jiném, než že někteří Pákistánci jsou pěkní blbouni a někteří jsou prima chlapci. No a v té záplavě se skoro ztratil vzkaz od této Zdeňky, která psala, že je na vozíku, bydlí na malém městě, vzala si pákistánského manžela a nechtějí ho sem pustit, na žádné vízum.

Jak jste reagovala?

Má první reakce byla, na to jsem docela hrdá, že jsem jí napsala dlouhý mail ve stylu: „A znáte ho dobře, už jste se viděli, jak jste se seznámili...?“. Byla jsem totálně skeptická, protože jsem předtím znala několik českých holek, které si vzaly Pákistánce a ono to nedopadlo. Takže to byla má první reakce. „Ježišmarjá, ještě holka na vozíku, to ji chce nějaký blbec podvést, aby se dostal do Evropy.“ Tak jako mnoho jiných před ním. Ona mi pak napsala, že ji to hrozně namíchlo, že mi ani nechtěla odpovědět, ale nakonec odepsala, že to by přece její Tabish neudělal a že se znají už dlouho. No a já jsem narozdíl od těch úředníků zvedla prdel a jela se do té Aše podívat. Pak jsem se s tím Tabishem seznámila, on je milej chlap, ajťák, naučil Zdeňku anglicky, takže teď mluví velmi slušně anglicky s těžkým pákistánským přízvukem. No a je do ní totálně zamilovanej.

Kde se poznali?

Oni se seznámili přes počítačové hry. Ona se pár let předtím rozešla s chlapem, bylo jí už nějakých šestatřicet a řekla si: „Chlapi, to není nic pro mě“, a začala hrát počítačové hry. No a on jí v nějaké té hře chodil zalévat cibuli. No a pak to strašně dlouho trvalo, dali se do kupy, on ji naučil anglicky, takže už si mohli povídat, no a trávili spolu po Skypu hodiny a hodiny. Pak se rozhodli, že by se chtěli vidět, on požádal o vízum, aby ji mohl navštívit, ale to samozřejmě nedostal. Nezbylo jim nic jiného, než odjet na Šrí Lanku, tam po sobě skočili a zjistili, že se mají strašně rádi. Hned se tam taky vzali, protože usoudili, že spolu chtějí už navždy žít. Ona ho odpanila, protože ač mu bylo asi třicet, tak v tom Pákistánu to s šukáním není tak žhavý, ale dobře to dopadlo a oni se tam vzali. Někdy v červnu 2014. No a od té doby, ač má on na vízum právní nárok, tak si to ministerstvo vždycky přijde s nějakou další hovadinou, proč je to účelový sňatek. Přitom je už dávno jasné, že není. Je to vlastně dvojitá diskriminace. On jako čmoud a ona jako chromajzl. Je to naprosto neprolomitelná bariéra. Teď v dubnu vyhráli soud, kde jeden po druhém vyvrátili argumenty, proč je údajně ten sňatek účelový. Tak to soud vrátil na ministerstvo. Mimochodem mně se nejvíc líbilo: „Sňatek je účelový, protože manželé nežijí ve společné domácnosti“.

Prahu jsem měla nejradši, když ještě byla zaprášená a měla okopané rohy.

A nechtěla ona odjet za ním?

To chtěla, ale je od 22 na vozíku, teda už nějakých 20 let a udržuje ji v kondici, že má kolem sebe ty dobré doktory, kteří ji znají. V Pákistánu máte buď samou ajurvédu, nebo platíte za doktory tisíce dolarů. Plus je to totálně bariérová země. Takže aby tam ona mohla přijet, museli by do čtyř-, pětihvězdového hotelu, který by nezaplatili. Teď jí ještě české Ministerstvo zahraničí říká, proč se teda nevzali v Pákistánu. Přitom na svých stránkách mají obří varování, ať nikdo nejezdí do Pákistánu. Takže oni jí teď vlastně vyčítají, že poslechla jejich varování.

Vy sama jste byla také vdaná za Pákistánce.

Ano, asi rok a půl. Ale byl to teda úplně jiný typ než je manžel Zdeňky. Ten můj sice nebyl terorista, ale byl dost fanatik. Hodně věřící muslim. Ale to bylo v roce 1990, v době, kdy se ještě nikdo nebál terorismu, bralo se to jako náboženství jako každé jiné. My byli oddaní, ale jeho potom matka přinutila, aby se se mnou rozvedl. Jí to strašně vadilo. Byla to jen krátká epizoda z mého života, on v New Yorku jezdil taxíkem, stejně jako já, ale dalo mi to jistý vhled do toho, jak to v tý kultuře funguje. A naučila jsem se všechna sprostá slova v urdu. Dnes jsem strašně vděčná té jeho mámě, že to takhle dopadlo.

Vy sice kritizujete rasismus českého státu, ale sama jste třeba k migrační krizi hodně skeptická.

No já mám nějakých 17 let doma Afriku, byla jsem tam, mám tam 150 příbuzných a mám možnost to sledovat včetně té migrace či pokusů o ni. Kennyho (partner Ivy Pekárkové, pozn.red.) brácha přešel z Nigérie přes Saharu v roce 2001, po cestě lemované mrtvými Nigerijci až do Libye. Stálo ho to asi tisíc liber. No a v Libyi mu řekli, že když si připlatí nějaké další dva tisíce, tak ho posadí na loď a vyklopí ho asi kilometr od břehu Malty. A protože on je z neplovoucího kmene, tak řekl pěkně děkuju a vrátil se po stejné cestě lemované mrtvými Nigerijci přes Saharu zase zpátky. A protože si chtěl přivydělat, cestou sbíral pasy těch mrtvých, aby to mohl aspoň oznámit jejich rodinám. Tak posbíral nějakých sedmdesát pasů a zjistil, že všechny byly falešné, takže nevydělal vůbec nic.

Léta žijete ve světě. Vnímáte Prahu pořád aspoň trochu jako svůj domov?

Tohle už vůbec neřeším. Já bych tu zůstala, kdyby mě můj miláček neodtáhl do Londýna. Já měla Prahu nejradši, když ještě byla zaprášená, měla okopané rohy a teď když je všecko udělané, všude ty kavárny, tak je to krásné, ale už to pro mě nemá tu tajuplnost. Já to vnímám podobně, jako když člověku zničí nějakou přírodní lokalitu. Já vyrůstala v generaci, kterou hrozně bavila ta dekadence a to už dnes skoro není.

Ale Londýn je oproti Praze dost přelidněný a drahý.

To jsem si myslela taky, ale pak jsem zjistila, že když víte, do kterých obchodů jít a nebydlíte v centru, tak to může být lacinější život než v Praze. Až na bydlení. Ale třeba narozdíl od Prahy, kde to je teprve v plenkách, tak my už hodně let bydlíme s Kennym vždycky v jedné místnosti. Nemáme byty, ale pronajímáme si pokoj. A když si na to člověk zvykne, tak se to dá finančně utáhnout a ještě máme to svoje dobrodružství s těmi ostatními obyvateli. No a v Praze nevím, jak by se to zařizovalo, to jedině přes známé, je to pořád ještě v plenkách.

Běžný Brit opravdu nerozlišuje mezi Čechem a Polákem.

Obáváte se Brexitu?

Já jsem to úplně přestala sledovat. Co se stane toho 30. března, to vlastně nikdo moc neví. Já mám pocit, že kdyby to dnes mohli vrátit, tak by to udělali. Ale co to bude znamenat pro nás, to nemám tušení, ono se to mění z týdne na týden. Mí přátelé v Londýně už o tom taky vlastně nechtějí slyšet, protože to je futurologie, jak pro nás, tak pro ty politiky. Musím říct, že mě ale kdysi hodně dojali jedni známí z Londýna, Češi a Slováci, kteří si před tím referendem stěžovali, jak je to smutné, že nemůžou v tom referendu volit, že by určitě šli hlasovat pro Brexit, protože té imigrace už mají plné zuby. A oni si vůbec neuvědomují, že ta imigrace, proti které se bojuje, to jsme my.

Většinu Britů dnes víc štvou Poláci než Pákistánci.

Ano, a to ti Poláci ani Češi nechtějí slyšet. Běžný Brit opravdu nerozlišuje mezi Čechem a Polákem. A to mnohdy ani po tom, co mu to vysvětlíte.

A obáváte se, že třeba Británie zavede pro Čechy nějaká pracovní víza?

To se asi nestane. Oni říkali něco o tom, že možná budeme muset žádat o povolení k pobytu, ale kdo je tam déle než 3 nebo 5 let, tak ten by to neměl potřebovat. Ovšem za předpokladu, že tam žije a pracuje. Já tam žiju i pracuju, ale ne tak, aby se to projevilo nějak jako vnějškově. (smích)

Chápu to tedy dobře, že se přiznáváte...

Přiznávám se, pro úřady jsem osoba práce se štítící.

Takže do angličtiny ten rozhovor překládat nebudeme, aby si to náhodou někdo nepřečetl.

Radši ne (smích), ale jinak vlastně pro britskou ekonomiku nejsem ztracený případ, protože většinu peněz vydělám tady a utratím tam. Čili opravdu nejsem ztracený případ, ale nevím, jestli k tomu oni přihlédnou.

 

   Fotografie: Anežka Svobodová pro city-dog.cz.