Patrik Antczak: Moje srdce bije pro papír
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
22.03.2018
Rozhovor

Patrik Antczak: Moje srdce bije pro papír

Patrik Antczak: Moje srdce bije pro papír
S ilustrátorem, grafikem a kreativcem Patrikem Antczakem jsme se potkali v malé kavárně nedaleko jeho ateliéru na Václavském náměstí. Myslím, že jsem se ještě ani neposadila, a už mi s dětskou hravostí a nadšením ukazoval jednotlivá písmenka jeho tolik oceňované ALFABETY. Začalo mi být jasné, že jeho srdce bije pro papír. Zeptala jsem se ho třeba na to, kdo ho v jeho tvorbě ovlivnil, co by bylo největší odměnou za jeho práci a jestli i v jeho případě platí ono známé „Cherchez la femme“.

S ilustrátorem, grafikem a kreativcem Patrikem Antczakem jsme se potkali v malé kavárně nedaleko jeho ateliéru na Václavském náměstí. Myslím, že jsem se ještě ani neposadila, a už mi s dětskou hravostí a nadšením ukazoval jednotlivá písmenka jeho tolik oceňované ALFABETY. Začalo mi být jasné, že jeho srdce bije pro papír. Zeptala jsem se ho třeba na to, kdo ho v jeho tvorbě ovlivnil, co by bylo největší odměnou za jeho práci a jestli i v jeho případě platí ono známé „Cherchez la femme“.

Patriku, tvoje Alfabeta získala už asi šest cen. Představ nám ji...

Byla to původně moje diplomová práce. Je to vlastně knižní hra, která provádí předškoláka celou abecedou. Je tam 27 pracovních listů a každé to písmeno je reprezentované typografickou hrou. Přitom si dítě rozvíjí motorické dovednosti – stříhá, lepí, kreslí. Není tam vůbec žádný text, je to celé vizuální, takže tomu rozumí i člověk, který mluví jinou řečí. Jsou tam i internacionální slova, jako třeba astronaut nebo yetti, takže některá půjdou použít i do anglické verze, na které teď pracuju. Ale to bude ještě chvíli trvat.

Proč ses zaměřil ve svojí tvorbě hlavně na děti?

Mě baví věci stavět. A ne každý na to má trpělivost, ale děti ano. Dospělého člověka k něčemu donutit, k nějaké interakci, je v dnešní době čím dál tím těžší.

Teď mě napadá, když jsme u papíru a stavění... Co ty a origami?

To jsem snad nikdy nezkoušel. Asi mě to nikdy nezaujalo tak, abych něco poskládal. (smích)

Odkud čerpáš inspiraci?

Jak kdy. Pro mě je hodně důležité získávat inspiraci v jiných oborech. Protože to je právě to, co může přinést do mého oboru něco nového. Ale někdy se taky třeba dívám na konkurenci. Dá se sledovat tvarosloví, které se používá. Když jde člověk do antikvariátu a prohlédne si nějaké staré knížky, tak zjistí, že určité prvky, které by chtěl použít, už tu byly dávno. Stejně jako se teď vrací způsob oblékání, který tu byl třeba v 90. letech, tak i v ilustraci se vrací určité prvky, které pak člověk zapracuje po svém.

Vím, že jsi byl na stáži ve Varšavě. Jak moc pro tebe byla klíčová zahraniční zkušenost?

Hodně. Protože když žiješ dlouho v nějakém městě, zabředneš do určitých kolejí, unaví tě to a ani o tom nevíš. Nepostřehneš to. Spíš nechápu lidi, kteří nikam nejedou. A nemusí to být na dlouho. Ale člověka to nabije tak, že je schopný o tom pak mluvit ještě pět let. Já jsem si vybral Varšavu z toho důvodu, že jsem poloviční Polák. Nebral jsem to tak, že jedu do ciziny. Chtěl jsem Polsko poznat i jinak, protože jsem většinou neměl takovou příležitost. A byla to dobrá volba. Viděl jsem tam spoustu rozdílů i v přístupu k práci. Třeba v Ústí jsme byli zvyklí trávit ve škole 80 % času, jíst tam i spát. Ve Varšavě člověk přinese ukázat a zkonzultovat svoje věci a jde pracovat někam jinam nebo domů.

Kreslím si. Takže to, s čím jsem začal jako malý, dělám doteď.

Kdo tě ovlivnil ve tvé tvorbě?

Vždycky se mi líbil Krtek od Müllera, líbilo se mi to tvarosloví, které používá. Takové ostré, ale přívětivě pojaté. A já se k tomu pořád vracím. Ty věci jsou mi takové sympatické. No a taky mě hodně ovlivnila škola. Studoval jsem Výstavnictví na SUPŠ. Pracovali jsme hodně s papírem, a to byl ten svět. Tam to všechno začalo.

Vztekáš se někdy při práci?

Ani ne. Spíš jsem někdy býval deprivovaný z toho, když mi něco hned nešlo nakreslit. Kolikrát se něco snažím vymyslet a na nic nepřijdu dva dny, a jindy je to hotové do dvou hodin. Člověk prostě častokrát musí počkat, než to přijde.

Kdy sis řekl, že se budeš ilustrováním živit? Že budeš umělec na volné noze?

Když jsem byl na magistru, pracoval jsem ve firmě, kde jsem dělal ilustrace do dětských edukativních her, aplikací. Ale nesednul mi ten kolektiv a celkově to prostředí. Byl to pro mě šok, protože předtím jsem se pohyboval ve škole, kde jsem mohl všechno, mohl jsem si to dělat podle sebe, a najednou jsem pracoval ve firmě, kde jsem něco vytvářel, ale musel jsem dělat něco podle někoho, u koho jsem navíc necítil úplně autoritu oboru. Postupně začaly přicházet nějaké zakázky. Pracoval jsem z domu, pak jsem se přemístil do Orca na Vltavské, což byl multifunkční prostor, kde byla spousta umělců napříč obory. A tam jsem si sednul s pár kluky. Takhle dohromady fungujeme už pátým rokem a teď nově právě v ateliéru v Lucerně.

Spoustu lidí zpočátku svazuje strach, že to nezvládnou. Podceňují se a mají pocit, že právě o jejich práci by nikdo nestál...

Ze začátku se nesmíš dívat na konkurenci, protože z toho dostaneš depresi. To by člověk neudělal nic. Zjistíš, že je tu spousta tisíckrát technicky zdatnějších a šikovnějších lidí.

Se svobodou také přichází zodpovědnost...

No právě, já jsem si díky tomu uvědomil, že když já nebudu nic dělat, tak se nebude nic dít. (smích) Nikdo to za mě prostě neodpracuje. Nutí mě to taky správně investovat svoji energii, protože jí nemáme na rozdávání. A když si uvědomím, kolik mám ještě produktivního času, tak ho zas až tak moc není. Také se potýkám s tím, jak o sobě dát vědět, jak se prodat. S tím mi pomáhá moje partnerka. A za to jsem moc rád.

A jsme u toho. (smích) Za každým úspěšným mužem stojí žena...

Je to tak. (smích)

Jak se žije s umělcem?

Já zase nejsem takový bohém. Jsem docela praktický a nohama na zemi. (smích) Uvědomuju si tvrdou realitu.

Jaká by pro tebe byla největší odměna za tvoji práci?

Kdyby za mnou někdo přišel a řekl mi, že věc, kterou jsem vytvořil, mu něco dala. To by bylo asi to nejhezčí.

Na čem teď aktuálně pracuješ?

Teď jsem akorát dodělal knihu Left and Right pro jedno newyorské nakladatelství. Pracoval jsem na tom skoro rok. A jsem překvapený, že to došlo až do takové abstraktní formy. Je to takový příběh, dialog otce a dcery, ale mluví tam spolu vlastně končetiny, jednotlivé části těla. Byla to skvělá zkušenost. Dál pracuju na anglické Alfabetě, ale bude to ještě dlouhá cesta. Zatím vybírám vhodná slova. Lidé to budou moct sledovat na facebooku a instagramu, kde víc odhalím proces vznikání písmen. Moje představa je posunout to někam dál, udělat z toho internacionálnější věc. Také pracuju na nějakých dalších knížkách, mám svoje menší projekty – oživuju svoje starší věci, šuplíkovky, které ještě nejsou vyčerpané.

 

Další užití materiálů city-dog.cz je možné pouze s písemným souhlasem redakce. Více zde.

   Fotografie: Jan McGregor pro city-dog.cz