Objevte svoji kreativitu. Knihu může napsat každý, říká lektor tvůrčího psaní René Nekuda
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
08.06.2018
Rozhovor

Objevte svoji kreativitu. Knihu může napsat každý, říká lektor tvůrčího psaní René Nekuda

Objevte svoji kreativitu. Knihu může napsat každý, říká lektor tvůrčího psaní René Nekuda
Na schůzce s Reném Nekudou v kavárně Čekárna jsem poprvé zalitovala, že čtenářům nemůžu nabídnout kromě jeho fotografií i videozáznam. Jen stěží jde popsat, s jakou pokorou a zároveň vnitřním klidem a uspokojením z plnění vlastního poslání mi vyprávěl. Už před mnoha lety objevil svoji kreativitu a jak to u takových lidí bývá, místo čtyřiadvaceti hodin denně by jich potřeboval nejméně jednou tolik. A tak jsem byla ráda, že mi kousek ze svého času věnoval. Během něj jsme si povídali o kurzech tvůrčího psaní, o tom, jak fungují příběhy v našich životech i o Kreativním zápisníku a jeho dalších připravovaných knihách.

Na schůzce s Reném Nekudou v kavárně Čekárna jsem poprvé zalitovala, že čtenářům nemůžu nabídnout kromě jeho fotografií i videozáznam. Jen stěží jde popsat, s jakou pokorou a zároveň vnitřním klidem a uspokojením z plnění vlastního poslání mi vyprávěl. Už před mnoha lety objevil svoji kreativitu a jak to u takových lidí bývá, místo čtyřiadvaceti hodin denně by jich potřeboval nejméně jednou tolik. A tak jsem byla ráda, že mi kousek ze svého času věnoval. Během něj jsme si povídali o kurzech tvůrčího psaní, o tom, jak fungují příběhy v našich životech i o Kreativním zápisníku a jeho dalších připravovaných knihách.

René, přečetla jsem si o vás, že máte poměrně hodně nacestováno. Co mě ale zaujalo je to, že když jste jel do Keni, bylo vám teprve 17 nebo 18 let...

Ano. To bylo v maturitním ročníku. Bylo mi 18 a poslal mě tam časopis Nový prostor. Já jsem vlastně nikdy do Keni letět nechtěl. (smích) Shodou okolností jsem ale vyhrál cenu Hledá se dobrovolník, což byla první tištěná reality show. V té době Nový prostor vycházel každý týden a chtěli pravidelně psát reportáže o adopci na dálku. Tak jsem jel do Keni, a tam to dokumentoval. Poprvé jsem pořádně přičichnul ke psaní.

Keňa a adopce na dálku... Jak tato zkušenost ovlivnila váš život?

Řekl bych to asi takhle. Když mě máma vyzvedávala na letišti, řekla, že mě nepoznává. Že má jiného syna. Tak asi hodně. Dva měsíce byly velká zkušenost. Člověk tam začne řešit jiné věci.

V čem jiné?

Hezky to shrnul jeden z mých keňských kamarádů. My jsme založení tak, že si myslíme, že nás udělají šťastnými věci, které ještě nemáme a oni jsou spokojení s tím málem, co mají. Dokáží tam žít a fungovat z našeho úhlu pohledu s ničím. A to bylo zajímavé vidět na vlastní oči. Když to někdo vypráví, je to  zprostředkovaná zkušenost, vidět to na vlastní oči je úplně něco jiného. Navíc jsem se dostal do prostředí, do kterého se běžný turista nemá šanci podívat. Žil jsem s těmi lidmi na vesnicích, vyprávěli mi pohádky a řešili jsme společně spoustu dalších věcí.

Jestli se nepletu, tak jste potom pět let necestoval. V průběhu studií jste pak byl v Indii a po studiích v Kolumbii, Indii, Indonésii, na Filipínách a Srí Lance. To už jste viděl kus světa... 

Ano. Každý rok jsem dodržoval cesty na měsíc až měsíc a půl. Zjistil jsem totiž, že je pro mě dobré mít určitý odstup od této společnosti. Člověk tu rychle zabředne do nějaké bubliny a pak nevidí spoustu věcí. Tím, že člověk odjede, střetne se s jiným celospolečenským uvažováním a nastavením. Pak se vrátí a vidí věci jinak. Myslím, že v Čechách máme občas pocit, že jsme středobod všeho, a tím cestováním jsem se z toho snažil vymanit. Teď už se mi daří si určitý nadhled nebo odstup vytvořit, udržet. Identifikovat ten moment a udělat krok stranou, to jde i bez cestování.

Vraťme se ještě ke studiím. Studoval jste gymnázium a potom Literární akademii Josefa Škvoreckého, kde jste potom i učil...

Učil jsem tam čtyři roky. Nabídli mi to sami. Nebyl to můj nápad. Nejvíc za to může asi Daniela Fischerová, moje učitelka, která si přede mě hned v prváku stoupla, poklepala na sešit a řekla: „Studente, vy si dobře zapisujte, z vás bude učitel!“ Nějak to ve mně viděla. Teď začínám osmý rok učení tvůrčího psaní. Na plný úvazek. 

Jaké jsou vaše kurzy? Jaký je jejich koncept?

Na kurzu jsme si všichni rovni. Já nejsem ta autorita. Také využívám pro mě skvělého momentu, že se tam sejdou lidé mladí, staří, ženy, muži, ajťáci, pekaři, manažeři, maminky na mateřské, a když každý zjistí, že má co říct, tak to vyvolává a udržuje tvůrčí atmosféru.

S čím lidé přicházejí? Proč chtějí psát?

To je různé. Přichází ke mně třeba vášniví čtenáři, kteří milují literaturu a chtějí nahlédnout pod pokličku. Starší lidé obvykle chodí se zpracováním svého života, osobního příběhu. Ajťáci často rádi čtou sci-fi a fantasy, a to pak také píšou, nebo třeba chtějí přispívat do časopisu. Další skupinou jsou psychologové, koučové, doktoři, zdravotní sestry, ti všichni pracují s příběhy a potřebují se z toho vypsat. Pak jsou to třeba manažeři, kteří jsou vzdělaní, sečtělí a pomáhá jim to v prezentacích, v práci s podřízenými. Nebo přichází lidé, kteří mají ambici napsat v životě jednu knihu.

Může psát opravdu každý? A co je k tomu zapotřebí?

Může. Musí chtít. Nikdy jsem neměl kurz, který by nefungoval. Vždycky je tam skvělá atmosféra a nesetkal jsem se s člověkem, který by to nedokázal.

Pořád je ale mezi námi spousta lidí, kteří váhají, pochybují o sobě, mají strach, jestli mají talent, jestli to, co napíší, bude někdo číst.

U mě v kurzu je bezpečné místo. I introverti jsou tam úplně v pohodě. Nikdo se tam nikdy nerozbrečel (smích).

A vy sám píšete z radosti nebo z přetlaku?

Z radosti. Nad svojí prací a nad tím, co dělám, uvažuju jako nad svým posláním. Kreativní zápisník byl vytvořený proto, protože jsem zjistil, že spousta lidí neví, jak funguje jejich kreativita a nemůžou se třeba dostat ke mně do kurzu. Tak jsem vymyslel knížku, která bude hravá a nastaví jim zrcadlo, jak jejich kreativita funguje. 

Na vašich webových stránkách jsem četla, že trpíte přemírou nápadů. Jak se to projevuje?

Každý den mě napadne nějaký projekt. Potřeboval bych 72hodinový den, abych mohl všechno zrealizovat. Vydáváme knihy, pořádáme veřejné akce, sám teď pracuji na on-line kurzu Bojovník s tvůrčím blokem, píšu tři knihy najednou.

Tři knihy najednou?

Jedna bude z kurzů, které pořádám, další bude pohádkový zápisník pro děti a třetí kniha bude o fungování příběhů. O tom, kde a jak a proč fungují příběhy.

A kde a jak a proč fungují příběhy?

No, to bude v té knize, která vyjde za rok. (smích) Ale kdybych to zestručnil, můj přístup k věci je takový, že my jako lidé neumíme žít bez příběhů. Příběh jeden ze základních myšlenkových modelů, který máme od narození zakořeněný v hlavě. Je to jedna z dalších věcí, která nás odlišuje od zvířat. Víme, že delfíni mezi sebou komunikují na desítky kilometrů, ale současná věda říká, že pravděpodobně nemyslí v příběhu.

Napadá mě, že v dnešní době spousta lidí medituje, čímž se naopak snaží svých myšlenek zbavit, nevytvářet další a další konstrukty, klesnout z hlavy do svého středu, spíš k pocitům...

Ano, žití bez příběhu se odráží v buddhismu, v meditacích. Kdo si vyzkoušel meditovat, tak ví, jak je strašně těžké tohle vypnout. Kdybych řekl čtyři slova, tak první, co mozek udělá je to, že tam dosadí příběh. Vzpomínky máme uchované jako příběh. Plány do budoucna si projektujeme jako příběh... Když přijdu někam pozdě, tak mě má příběh vysvobodit a omluvit, proč jsem přišel pozdě.

A není v dnešní době příběhů až moc? Nejsme přehlcení?

Myslím, že teď je první fáze, kdy společnost začíná vědomě s příběhem pracovat.

Co to znamená vědomě pracovat s příběhem?

Může to být práce pozitivní i negativní. Třeba kniha s poselstvím je pozitivní práce s příběhem. Negativní může být třeba nějaký marketing. Politika může zneužívat příběhy. Třeba ANO – bude líp, je příběhový slogan. A máme ověřeno na deseti milionech lidí, že to funguje. To je ta druhá stránka mince. Ale když to člověk ví, může se tomu líp bránit.

Co dělá René Nekuda, když nepíše a neučí?

Cestuje. A když necestuje, tak čte. A když nečte, tak se třeba učí programovat. (smích) Ale já to, co dělám nevnímám jako práci. Lidé ke mně chodí pro inspiraci nebo pro znovunastartování kreativity. To je asi to, co umím plnit. To je moje poslání. 

Informace o kurzech tvůrčího psaní a dalších projektech Reného Nekudy najdete na www.renenekuda.cz

Další užití materiálů city-dog.cz je možné pouze s písemným souhlasem redakce. Více zde.

   Fotografie: Tomáš Vodňanský pro City-dog.cz