O sexualitě píšu bez studotrapnosti, říká básnířka Jana Orlová
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
29.07.2018
Rozhovor

O sexualitě píšu bez studotrapnosti, říká básnířka Jana Orlová

O sexualitě píšu bez studotrapnosti, říká básnířka Jana Orlová
Jana Orlová – básnířka a performerka byla tentokrát další zpovídanou. Její básně, a vlastně nejen ty, jsou cynické, drsné, svůdné. A také šokující – možná pro všechny, kterým chybí určitý nadhled. Protože jak sama říká – rozdíl mezi ní a lyrickým subjektem, je zásadní.

Jana Orlová – básnířka a performerka byla tentokrát další zpovídanou. Její básně, a vlastně nejen ty, jsou cynické, drsné, svůdné. A také šokující – možná pro všechny, kterým chybí určitý nadhled. Protože jak sama říká – rozdíl mezi ní a lyrickým subjektem, je zásadní.

Jani, nejdříve ke tvým studiím. Ty máš vystudovanou AVU?

Se mnou je to trochu složitější. Mám FaVU, ale také jsem studovala Fakultu sociálních studií, kde jsem se zabývala estetikou – diplomku jsem psala na téma využití odpadu jako uměleckého materiálu. No a předtím jsem ještě studovala literaturu na fildě. Teď dělám doktorát na AVU a píšu disertaci o performance.

Jsi básnířka – vydala jsi dvě sbírky: Čichat oheň a Újedě. Jak se od sebe liší?

První je, řekla bych, neopohanská, spirituální poezie, lehce erotická, ale je více symbolistní, možná více tradiční. Druhá je mix haiku a sexuální poezie.

Proč sexuální poezie?

Začalo to tak, že jsem si všímala toho, že ženské autorky píší o sexu poměrně často, ale trapně. A říkala jsem si, že by to chtělo zajímavější formu.

Co konkrétně tě na tom tématu tak zajímá?

Zajímá mě určitý sakrální (metafyzický) aspekt sexuality, který se prolíná s přímočarou linkou básní, který je v nich až na „druhé čtení". A taky mýty, mytologie, která není odtržená od reality tady a teď, ale přímo ji prostupuje a ukazuje se mimovolně, obzvláště v těch „nejnižších" věcech. Ráda bych vyvolala hlubší otázky ohledně sexuality, co pro čtenáře znamená a jak s ní zachází. Co je (ještě) normální, co je zajímavé a co už je přes čáru. A pokud k něčemu cítíme odpor, proč?

Když jsem některým svým kolegům předčítala úryvky ze sbírky Újedě, říkala jsem si, že tohle nemohla napsat žena – že je to mužský úhel pohledu na věc.

Tak já myslím, že moje pohlaví je jasné. (smích) A budeme-li to rozebírat takto, tak pokud to píše žena, je to ženský pohled. I toto je tedy ženské prožívání, i když konvenčně tu polaritu vnímáme jinak.

A navíc – lyrický subjekt není totéž co autorka...

Přesně tak. To ani není možné úplně. Já netvrdím, že ty texty jsou úplně o někom jiném, nebo že se do nich nijak neobtiskuju. Samozřejmě, že obtiskuju. Ale jsou lidé, kteří si myslí, že to, co píšu, je fakt pravda. To je hluboké neporozumění. Často se to ale u ženské tvorby stává. Je přijímána tak, jako by musela být nutně veristická. Zatímco kdyby totéž, co píšu já, psal chlap, nikdo by si nemyslel, že je to slovo od slova pravda.

A není za těmi básněmi touha provokovat?

Kdybych chtěla jenom provokovat, tak to napíšu ještě jinak.

Jak?

Snažím se, aby to nebylo lascivní. Aby to nepřekročilo určitou hranici vulgarity. Myslím, že to může jít ještě mnohem níž. Chci, aby to mělo vždycky nějaký přesah.

Chtěla jsem se o sexualitě bavit přirozeně – Bez studotrapnosti.

Kdo by měl být tvůj čtenář?

Jak jsem zjistila na posledním autorském čtení v Košicích, můj čtenář může být i pětasedmdesátiletá dáma (smích). Moc se jí to líbilo. Moje poezie by měla být zábavná, neměla by to být hloupá a měl by v ní být svobodný pohled. Já to svoje ženství zase tolik neprožívám...

Neprožíváš svoje ženství?

Ve smyslu feminismu. Nebo že bych chtěla, aby to bylo nějak aktivistické. Ono to ve výsledku možná je, ale je to moje svobodné vyjádření a snažím se, abych se dostala na dřeň některých věcí a říct je možná tvrdě, ale nějaký způsobem pravdivě. Tvrdost toho vyjádření mě přitahuje. Chtěla jsem se o sexualitě bavit přirozeně, bez takového trapného ocasu. Bez studotrapnosti.

Jak se vypořádáváš s kritikou?

Objektivní kritika je contradiction in adjecto. Existuje jen subjektivní kritika s objektivními rysy. Myslím, že moje věci se kritizují špatně. Protože to je o sexu a kdyby to začal někdo kritizovat, tak vyleze nějaký jeho vlastní mindrák. Takže oficiální kritiky nemám. Mám víceméně pozitivní ohlasy. Ale jsou i lidé, kterým se moje poezie nelíbí a oboje je naprosto v pořádku.

Kdo tě inspiroval?

Jana Černá nebo Honza Krejcarová. Kdybych měla jmenovat jmenovat konkrétně z literatury, tak třeba Georges Bataille – Erotismus nebo Julius Evola se svojí Metafyzikou sexu.

Další užití materiálů city-dog.cz je možné pouze s písemným souhlasem redakce. Více zde.

 

   Fotografie: Tomáš Vodňanský pro City-dog.cz