Nestlat, nečesat se, ani se nemýt! Co byste (ne)dělali dnes před sto lety?
City-Dog.cz | pražský žurnál
1
25.12.2018
Vánoce v Praze

Nestlat, nečesat se, ani se nemýt! Co byste (ne)dělali dnes před sto lety?

Nestlat, nečesat se, ani se nemýt! Co byste (ne)dělali dnes před sto lety?
Většina lidí má za vrchol Vánoc Štědrý den. Kapr, salát, dárky a tak, o tom to je. Ve skutečnosti je prvním a zároveň nejdůležitějším dnem svátků Boží hod vánoční – tedy 25. prosinec. Alespoň z pohledu křesťanské víry. Je to den narození Ježíše Krista; jistě znáte ten příběh o Jezulátku zrozeném v betlémském chlévě…

Většina lidí má za vrchol Vánoc Štědrý den. Kapr, salát, dárky a tak, o tom to je. Ve skutečnosti je prvním a zároveň nejdůležitějším dnem svátků Boží hod vánoční – tedy 25. prosinec. Alespoň z pohledu křesťanské víry. Je to den narození Ježíše Krista; jistě znáte ten příběh o Jezulátku zrozeném v betlémském chlévě…

Pravdou je, že církev tohle datum mazaně stanovila právě na den, v němž už dávno předtím slavili pohané návrat svého vlastního božstva; předkřesťanské oslavy nepřemožitelného boha Slunce "dies natalis Solis invicti" stanovil na 25. prosince římský císař Aurelius v roce 274 n.l. Zimní slunovrat se ovšem tak či onak slavil už po tisíciletí, zvyky pohanské jednoduše postupně prolnuly s církevními. A jelikož Kristus symbolizuje „světlo světa", tedy slunce křesťanské, přinášející naději a nový život, je to svým způsobem jedno a totéž.

Nepracovat, nerámusit!

Lidové tradice říkají, že v tento den se nemá pracovat. A to s radostí děláme, nebo spíš neděláme, dodnes. Je to celkem fajn zvyk, po náročných přípravách, nákupech a vaření konečně chvilka klidu. Nezapomeňte na to, až budete dnes vstávat, nemá se totiž ani stlát. Zametat už vůbec ne a nikde by nemělo ani viset žádné prádlo, protože by to mohlo přinést neštěstí do domu. Mnohde se už nesměl vlastně uklízet ani štědrovečerní stůl! A jinde se lidi ani nesměli česat či mýt. Prostě když nic, tak nic!

To vstávání by ale kdysi nastalo mnohem dřív než dnes, už za svítání byste totiž spěchali do kostela na ranní neboli jitřní, jinak také Pastýřskou, mši. A byla by to v krátké době už druhá, protože o půlnoci byste nesměli chybět na takzvané Andělské, a v průběhu 25. prosince by vás ještě čekala mše zvaná Velká.

Na Boží hod byl nejdůležitější klid a ticho, s tím bychom asi taky dnes měli trochu problém. Lidé na sebe ten den ani nevolali, protože věřili, že by to dotyčnému mohlo přinést nemoc či dokonce smrt. Někde zavazovali i dobytku tlamy, aby bučením neznesvětil sváteční ráno! A zásadní rozdíl – v tento den se lidé vyvarovali vzájemných návštěv. Což je přesný opak toho, co děláme my dnes, protože většina lidí naopak navštěvuje své příbuzné. Církev se snažila udržet lid doma v tichém rozjímání, proto se tento den nechodilo ani koledovat, a přišel-li přeci někdo, měl koledu naopak přinést a popřát šťastných a veselých svátků narození Pána Krista. To až na Štěpána se lidé hojně navštěvovali; druhý svátek vánoční, 26. prosinec, je zasvěcen svatému, který byl ukamenován za tvrzení, že Židé jsou vinni za Ježíšovu smrt a za Štěpánovo prohlášení, že Ježíš je roven Bohu. Sousedé si v tento přicházeli popovídat, stavili se i přátelé a mohlo se chodit posedět i do hostinců, konaly se i štěpánské zábavy, první po adventu. Chodilo se na koledu, děti i dospělí. Duchovní, kantoři vykuřovali stavení, děti nebo obecní pastýři rozdávali štěstíčka, což byly zelené ratolesti, které se pak věšely v hospodářství nad dveře jako ochrana proti zlým magickým silám. Čeledíni od hospodáře dostávali koláče a až do Nového roku měli volno. Proto se říkalo „Na svatého Štěpána, každý sobě za pána.“

Na boží hod se  jak jinak  hoduje!

Každopádně na stole se na Boží hod objevovala hojnost různorodých pokrmů a každý se mohl najíst do sytosti, jedlo se už maso, zvláště tučné vepřové, to mělo dodat sílu. Tak s tím taky nemáme dnes problém. Vánoce jsou koneckonců svátky hojnosti a tak k nim odjakživa patří velké množství jídla. Hlavní hostinou je samozřejmě štědrovečerní večeře, tím však hodování nekončí, i následující dva sváteční dny se nesou ve znamení dobrého jídla a pití. Některé rodiny na Boží hod pokračují v konzumování štědrovečerních pokrmů, jinde se k obědu připravuje králík či tradiční vinná klobása. Na Štěpána se pak podle tradice připravuje pernatá drůbež, obvykle pečený krocan, krůta, husa anebo kachna. Jako příloha bývá nejčastěji zelí, bílé kysané či dušené červené, a knedlík, ať už houskový či chlupatý…

Opravdu narozeniny?

V našem povědomí jsou Vánoce natolik spjaty se zimou, že nikoho ani nenapadne možnost slavit Kristovo narození na jaře či v létě. A přece tomu tak mohlo být. O tom, kdy se ve skutečnosti narodil Ježíš, Nový zákon mlčí. O narození Ježíše se píše jen ve dvou evangeliích – Matoušově a Lukášově. První vypráví o mudrcích a jejich darech, druhý o dítěti položeném do jeslí a o pastýřích, kteří se mu přišli poklonit poté, co je k tomu vyzval anděl. Je pravděpodobné, že datum uváděné v církevním kalendáří bylo vypočítané špatně. Přícházely v úvahu data jako 23. květen, 15. květen, 11. leden, uvažovalo se i o 24. či 25. dubnu. Rok Kristova narození nakonec stanovil v polovině šestého století skytský duchovní Dionýsus Exiguus, představený z jednoho z římských klášterů. Památka narození Páně se slavila 25. prosince zpočátku jen v Římě, východní církev světila slavnost Epifanie neboli „slavné zjevení se Božího Syna v těle“, který připadal na 6. ledna. Ostatně v mnoha zemích je tento den ještě stále významnějším svátkem než 24. či 25. prosince.

Název Boží hod vánoční vznikl podle některých snad proto, že v tyto dny věřící navštěvovali kostely a přistupovali četněji ke svatému přijímání – slavili tedy „duchovní hody“. Ještě než se do křesťanského kalendáře oficiálně zapsal 25. prosinec jako Den vánoční, o čemž se usnesl církevní koncil konaný v Konstantinopoli v roce 336, bylo ale vše jinak. Zimní slunovrat se kolem 25. prosince slavil po dlouhá tisíciletí, jistě alespoň od dob, kdy si šamani různých pohanských kmenů dokázali vytvořit první kalendáře. Nejintenzivněji se nejspíš slavil slunovrat u severských národů, pro něž návrat Slunce byl tou nejdůležitější událostí, protože jeho předchozí slábnutí pociťovali po nejvíc. Slunovrat slavili ovšem i Římané, mezi nimiž se ujal kult slunečního boha Mitry. Ti křesťany po první tři staletí těžce pronásledovali, přestože Mitraismus v lecčems křesťanství připomínal. Koneckonců bůh Mitra slavil narozeniny ve stejný den jako Ježíš Kristus, tedy 25. prosince, a navíc se podle legendy vynořil ze skály už jako téměř dospělý jinoch, což je také verzí zázračného zrození, podobně jako Ježíšův zrod z neposkvrněné panny.

Císař Konstantin se všemi spory skoncoval milánským ediktem z roku 313, jímž vyhlásil náboženskou svobodu, a nejjednodušší tak bylo všechna náboženství, kulty a tradice pokud možno nenápadně propojit a jít tak cestou nejmenšího odporu. Křesťanům se to povedlo náramně dobře, zrození božského dítěte spojili se „znovuzrozením" slunce, a díky tomu máme dnes Vánoce - svátky míru a klidu, jejichž základem se stal příběh o zrození Spasitele, jímž se přirozeně prolínají pohanské mýty.

   Fotografie: city-dog.cz