Pizza, mafie a tuny odpadků. Žít na předměstí velkoměsta znamená žít ve vyhnanství, říká italský režisér Nazareno Nicoletti
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
05.08.2019
Rozhovor

Pizza, mafie a tuny odpadků. Žít na předměstí velkoměsta znamená žít ve vyhnanství, říká italský režisér Nazareno Nicoletti

Pizza, mafie a tuny odpadků. Žít na předměstí velkoměsta znamená žít ve vyhnanství, říká italský režisér...
Paranoidní boxer v masce, depresivní gambler a dívka, která se řeže nožem...

Paranoidní boxer v masce, depresivní gambler a dívka, která se řeže nožem...

V izolaci, odříznutí od práce i života v centru města. Tak žijí nejen obyvatelé nechvalně proslulého komplexu Le Vele na neapolském předměstí Scampia, symbolu zločinu a bašty tamní mafie zvané Camorra – ale i ti v jiných okrajových částech města... Ohyzdné betonové paneláky jdou po desítkách let k zemi, Italové konečně rozhodli o jejich demolici. Ale jiná podobně skličující sídliště dýchající chudobou a bezútěšností zůstávají stát, ba rostou dokonce nová. V Neapoli, Miláně, Paříži, Mexico City, Los Angeles, Kolíně nad Rýnem...

Zákonitosti periferií velkých měst se v mnohém podobají, ať už je to okraj Neapole, Dortmundu anebo Šanghaje. Tahle místa jsou si v něčem neuvěřitelně podobná. Žít tady znamená žít ve vyhnanství,” říká italský režisér Nazareno Manuel Nicoletti.

Natáčel přímo v oněch nechvalně známých místech neapolské periferie, kde se už mnohokrát odehrávaly příběhy jiných filmařů i jejich reálné předlohy – hlavně ty o mafiánském podsvětí, drogách a dětských gangech. Nazareno však chtěl svým filmem Na okraji vystihnout trochu jinou stránku těchto končin.

„V posledních letech jsme svědky fenoménu návratu chudých vrstev obyvatel, kteří dříve žili v centru, právě na periferie, protože ceny nájmů bytů stoupají do nebes, a oni jsou tak nuceni žít na okraji společnosti, odsunutí, vyhnaní za hranice normálního světa, někam, kde je nikdo nevidí, nevnímá, neposlouchá a ani nechce,” říká.

Zdá se, že znáte periferii Neapole hodně dobře...

Já tam žiju. Den co den ji mám na očích.

Čím to podle vás je, že Neapol – nádherné město s ohromným architektonickým bohatstvím – je tak problematická?

No já úplně stejné věci viděl i na periferii Paříže nebo Milána. Lidé tam žijí ve stejně tristních a nelidských podmínkách jako Napoletánci. Samozřejmě že Neapol má svoje specifika, ale zrovna tak má ty svoje třeba i Londýn. Můj film sice vypráví o smutku města, které nemůže najít řešení svého problému, ale není to o Neapoli, i když právě na jejím okraji se odehrává. Zrovna tak by se mohl odehrávat na jakémkoli předměstí velkého města, kam odkládáme marginalizované a odmítnuté lidi. Já ve filmu používám město coby kulisu, prostředek k odhalení vnitřního stavu člověka, neřeším ani tak Neapol jako takovou, jako spíš určitý fenomén lidské duše. Myslím, že společnost má vůči vyděděncům z předměstí zodpovědnost, protože my všichni se podílíme na vytváření těchto zapomenutých ghett plných odstrkovaných lidí.

Vnímají to i oni jako nespravedlnost, cítí se vůbec jako vyhnanci?

Upřímně, nejsem si jistý, protože hrdinového mého snímku pocházejí z velmi složitých poměrů, mají psychiatrické problémy, takže v jejich případě je to ještě o nějaký ten stupínek divočejší. Nevím ani, jestli oni sami mají vůbec ponětí o tom, jak prazvláštní životy vedou. Pro mě je podstatný soucit s jejich osudy, nemám ambice dělat sociologickou sondu. Je to pohled na lidskou existenci v extrémních podmínkách. Snažím se je pochopit, cítím s nimi. Je to takový sestup do propasti, který by měl být zároveň trochu snový, svou roli určitě hraje i určitá fantasknost protagonistů, jejich tváře, bizarní chování. Skoro jakoby vystupovali z naší imaginace, kdosi dokonce řekl, že mu připomínají noční můry. Svým způsobem vypovídají něco o nás všech, protože každý z nás má v sobě démony nebo osobnostní stránky, který nás děsí nebo se nám oškliví.

Podle vás neplatí ono „každý svého osudu strůjcem”? Mnozí totiž namítají, že velká část lidí na okraji společnosti si může za svůj nepříliš šťastný osud sama…

Je absurdní myslet si, že máme všichni stejné podmínky pro život a že nás neovlivňuje okolí. Jsme do velké míry dětmi své minulosti, ať už té nejbližší, rodinné, nebo lokality, v níž žijeme. Narodím-li se v New Yorku nebo v Neapoli, není to zkrátka to samé. Jistě, máme možnosti, můžeme se vydat různými směry a mnohé ovlivnit či změnit, ale každý jsme přišli na svět za trochu jiných podmínek, ať učiníme jakákoli rozhodnutí, minulost nás předurčuje.

Ale ta odlišnost v člověku právě vyvolává nejistotu a strach…

Naopak, být jiný je bohatství. Neměli bychom se toho bát, ale spíš to vyhledávat. Krom toho zůstávat uzavření ve vlastních bublinách v dnešním globalizovaném světě je nesmysl. V Čechách jsem krátce, ale z toho, co jsem tu zatím viděl a zažil, mám moc dobrý pocit. Lidé jsou tu vřelí a vstřícní, cítím se v podstatě jako doma.

To je hezké slyšet, protože o nás se často říká, že jsme naopak xenofobní, naši politici zvlášť..

No, italští vládní představitelé jsou taky kapitola sama pro sebe! Někteří z nich snad ani nemluví stejným jazykem jako my ostatní! V souvislosti s imigranty se dějí úplné absurdnosti! Moje žena s nimi pracuje roky a vypráví mi doslova hrůzyplné příběhy.

Vraťme se ale k filmu, jak je na tom dnes italská kinematografie? Pro nás to byl dlouhá léta trochu zvláštní černobílý mix – na jedné straně Fellini, na druhé Fantozzi. A pak samozřejmě spaghetti western!

Podle mě velmi zajímavé období momentálně zažívá italský dokument. Matteo Garrone je světoznámé jméno, ale třeba i Leonardo di Costanzo, Pietro Marcella, to jsou původně dokumentaristé, kteří až posléze přešli k filmové tvorbě.

Ptám se proto, že všichni čekáme, kdy se zrodí právě nějaký další Fellini…

Tak Fellini je jen jeden, takový fenomén je neopakovatelný. Ale doufejme, že se narodí nové velké osobnosti. A myslím, že i v rámci Evropy už jsou možná mezi námi, protože alespoň z mého pohledu vznikají skvělé věci, za nimiž stojí ohromně zajímavé tváře.

Pomáhají tomu podle vás i nové technologie? Více rozměrů, virtuální realita…

Určitě otevřely prostor pro spoustu nových tvůrců, což ale zároveň neznamená, že by právě tito lidé s těmito druhy snímků měli být vždycky přínosem.

Právě, je to vlastně dobře, neubírá příliš mnoho techniky na autentičnosti, emocích?

Vždycky je lepší mít vícero možností. Ale samozřejmě je pak složitější umět si vybrat. Digitalizace každopádně změnila filmový jazyk. Film je jediný druh umění, který naprosto odvisí od technologií, skrze které promlouvá.

Chodí Italové do kina, nebo také jako mnozí jiní propadli streamovacím televizím a internetu?

Myslím, že kinosály mají stále svůj půvab, a co jsem viděl, dokazují to i čísla návštěvnosti. Pravdou ale je, že spíš pro starší generace, většinou tak nad čtyřicet. Nejmladší italskou generaci je mnohem těžší podmanit si kouzlem stříbrného plátna. Moderní kanály, kterými k lidem přicházejí filmové příběhy, přesto podle mne nejsou nástroj ďáblův nebo tak něco. Kinosál samozřejmě umocňuje zážitek a jsou díla, která doslova volají po tomhle způsobu přenosu. Jiné věci ale v pohodě snesou monitor počítače. Není až tak důležité, kudy se k člověku film dostane, podstatné je, aby okna byla otevřená a člověk skrze ně mohl nahlížet do světa.

 

Fotografie: Unsplash.com, KVIFF