Co znamená „být navždy svoji“? Rozhovor s manžely, kteří oslavili smaragdovou svatbu
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
24.05.2018
Svatba bude Rozhovor

Co znamená „být navždy svoji“? Rozhovor s manžely, kteří oslavili smaragdovou svatbu

Co znamená „být navždy svoji“? Rozhovor s manžely, kteří oslavili smaragdovou svatbu
Zajímá vás, jak to všechno bylo? Jak to tenkrát probíhalo? Manželé Dagmar (DH) a Stanislav Hamplovi (SH) nás nechali nakouknout do svého bytu na pražském Břevnově, kde jsme si s nimi povídali a vzpomínali na jejich svatbu nad albem plným fotografií, čajem a čokoládovou buchtou.

Zajímá vás, jak to všechno bylo? Jak to tenkrát probíhalo? Manželé Dagmar (DH) a Stanislav Hamplovi (SH) nás nechali nakouknout do svého bytu na pražském Břevnově, kde jsme si s nimi povídali a vzpomínali na jejich svatbu nad albem plným fotografií, čajem a čokoládovou buchtou.

Řeknete nám na úvod, kde jste se narodili a kde jste oba vyrůstali?

DH: Já jsem ročník 1940. Narodila jsem se v Praze v porodnici na Štvanici během války. Měla jsem jednoho sourozence.
SH: Vyrůstal jsem na Moravě, konkrétně v obci Troubelice, kde jsem se narodil v roce 1934. Vystudoval jsem gymnázium v Litovli a následně šel na vojenskou školu do Žiliny.

Jaké jste měli dětství?

DH: Byla válka, ale vlastně spokojené. Nám to tenkrát přišlo normální. Všechno sice bylo na příděl, ale já jsem jiný svět nepoznala.

Vzpomínate si na vaše seznámení? Jak proběhlo a kde?

DH: Vzpomínám si, že muž měl kasárna hned vedle naší školy. Holky po těch vojácích pořád pokukovaly a mě ani tenkrát moc nezajímali. Nakonec si vybavuji, že jsme seznámili tak, že při společné akci svazu mládeže, na kterou jsme jeli autem s otevřenou korbou, mi muž půjčil svoji deku a v tu chvíli jsme se poprvé začali bavit. Bydleli jsme tehdy v Rumburku, kam jsme dostali nabídku vyrazit, abychom osídlovali pohraničí, které bylo po válce prázdné. Můj otec byl předseda místního spotřebního družstva Jednota.
SH: Přesně tak, všechno se to odehrálo v Rumburku, kam jsem já pro změnu dostal přemístěnku z Olomouce, kam jsem se dostal hned po dostudování vojenské školy. 
DH: Vlastně to byla svým způsobem hříčka osudu, že jsme se dali dohromady. Oba jsme byli z jiných částí republiky, až jsme se museli potkat v Rumburku.

Po tom, co jste se poznali, jste se brali také v Rumburku?

SH: Ano, brali. Brali jsme se na místním úřadě. 

Kostel tehdy nepřipadal v úvahu?

DH: Nepřipadal, ani nás nenapadl. Tenkrát se to snad ani nesmělo. Úřad tehdy zastřešoval veškerý občanský život – od vítání občánků, přes vydání občanského průkazu až po svatbu.

Jak vás tenkrát váš muž požádal o ruku, šel za vaším tatínkem?

DH: To už si ani nepamatuji, ale nebylo to nijak oficiální. Můj muž k nám tehdy chodil často, chutnalo mu, co moje maminka pekla.

Kolik Vám bylo, když jste se brali?

DH: Bylo to v roce 1960. Já měla vždycky vysněno, že se vdám do 19 let a v den svatby mi bylo 19 a týden na to 20. Tenkrát to bylo normální, že se holky vdávaly brzo, protože jinak hrozilo, že zbydou na ocet. Dneska se lidi berou i v dost pokročilém věku, dřív se na to koukalo jinak.
SH: Mně bylo 26 a už jsem tehdy sloužil jako voják z povolání, takže jsem na svatbu šel v uniformě jako nadporučík.

A střílelo se?

SH: Ano, střílelo. Na jedné z fotek to je vidět, jak můj nadřízený z pistole střílí na naši počest do vzduchu.

Doufám, že se nikomu nic nestalo. Báli jste se?

DH: To nás ani nenapadlo, ale je pravda, že jsme se pak po svatbě dozvěděli, že ta horká nábojnice, která vyskočila z pistole, snad měla někoho popálit na ruce. On totiž mětský úřad měl společný dvůr s místní základní školou a zvědavé děti se k nám tenkrát seběhly, ale nic vážného to nebylo, jen pár slz.

Pamatujete si na nějaké další zvyky, které jste u vás na svatbě dodržovali?

DH: Vlastně to bylo spíš hodně konzervativní. Navzájem jsme se krmili při polívce a  proběhlo rozbíjení talíře, ale žádné házení květinou, nebo různé hry, které probíhají dnes, jsme nehráli. Naše svatba byla z tohoto pohledu spíše komorní. Bylo tam tenkrát okolo 30 svatebčanů.  Hlavně obě naše rodiny. Ta mužova přijela tedy až z dalekých Troubelic. Přivezli dorty a sladké. Já jsem tenkrát chystala s mými rodiči oběd, který jsme si snědli u nich doma, kam se všech 30 lidí vešlo, což bylo až neuvěřitelné. Společně jsme poobědvali velmi klasicky hovězí vývar a jako hlavní chod nesměla chybět svíčková.

Když se dívám na ty fotky, kdo vám je pořizoval?

DH: To tenkrát bylo docela téma, protože jsme si nevybrali nikoho z místních fotografů, ale moje spolužačka měla muže, který byl fotografem a mně se jeho fotky strašně líbily. Tak jsme ho poprosili, jestli by nám svatbu nenafotil, i když byl z Mikulášovic (z Mikulášovic do Rumburka je to cca 15 km, pozn. redakce).

O vašem muži už víme, že měl na svatbě uniformu. Co jste měla na sobě vy?

DH: Já měla bílé šaty, které jsem si tenkrát vysnila a koupila. Té látce se říkalo monofil (pokud byste si přáli šaty z monofilu, tak je dodnes k mání, např. zde) a jinou tehdy skoro nebylo možné sehnat. Byl to v podstatě silon a v něm byly vyšívané kytičky.

Jak jste si pořídili snubní prstýnky?

DH: Šli jsme tehdy do místního zlatnictví, a tam jsme si je společně vybrali, nijak zvlášť jsme to neřešili.

Kam vás život zavál po svatbě?

SH: Z Rumburku jsme se po čase přestěhovali do Staré Boleslavi. Manželka má blízký vztah k našemu hlavnímu městu, a tak když byla možnost přestěhovat se mu blíž, tak jsme neváhali. Nakonec jsme se přestěhovali do Prahy úplně.
DH: Narodili se nám dva synové a následně 4 vnoučata. Před důchodem jsme oba s mužem pracovali už v Praze. Já v Ústavu leteckého zdravotnictví jako administrativní pracovnice a můj muž kousek ode mne na ministerstvu obrany. Dostali jsme tehdy přidělený byt na pražském Břevnově, kde jsme doteď a jsme tu spokojení. Máme kousek od našeho domu zahrádkářskou kolonii, do jejíhož budovaní jsme se tehdy zapojili, a tak doteď chodíme společně obdělávat a zalévat naši malou zahrádku.

Jak slavíte svá svatební výročí?

DH: Většinou v rodinném kruhu. Synové si na nás vzpomenou a donesou kytku. Je to už pěkná řádka let. Když jsme měli zlatou svatbu po 50 letech, tak nás dokonce pozvali na místní úřad Prahy 6 na Vítězném náměstí, kde nám pogratulovali. Bylo to od nich milé. Uvidíme, máme nakročeno k 60letému vyročí, té svatbě se říká platinová, tak ji snad zase společně oslavíme.

Existuje něco, co vám pomohlo k tomu, že jste tak dlouho spolu?

DH: Určitě je k tomu potřeba velká dávka pochopení, tolerance a trpělivosti. I když to společné soužití není často jednoduché, tak si člověk musí uvědomit, že ve dvou se přece jenom všechno řeší lépe.

 

Další užití materiálů city-dog.cz je možné pouze s písemným souhlasem redakce. Více zde.

   Fotografie: Anežka Svobodová pro city-dog.cz