Ženy by měly být divoké a nespoutané, ne být obětí rodiny, říká herečka Nataša Burger
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
02.04.2019
Rozhovor

Ženy by měly být divoké a nespoutané, ne být obětí rodiny, říká herečka Nataša Burger

Ženy by měly být divoké a nespoutané, ne být obětí rodiny, říká herečka Nataša Burger
S herečkou Natašou Burger jsme se nepotkaly v žádné kavárničce, ale u mě doma. Je totiž mojí milou sousedkou a dělí nás od sebe jen pár schodů. Poprvé je pro mě těžké najít ta správná slova, abych ji vám čtenářům popsala tak, jak ji vidím. Náš společný přítel o ní řekl, že je to ta správná zlatokopka. Že zlato rýžuje ode dna. Je na ní cosi opravdového, prověřeného časem. V jejích očích naleznete stopy hluboké bolesti, ale i lásku a víru v život. A hlavně o tom jsme spolu mluvily.

S herečkou Natašou Burger jsme se nepotkaly v žádné kavárničce, ale u mě doma. Je totiž mojí milou sousedkou a dělí nás od sebe jen pár schodů. Poprvé je pro mě těžké najít ta správná slova, abych ji vám čtenářům popsala tak, jak ji vidím. Náš společný přítel o ní řekl, že je to ta správná zlatokopka. Že zlato rýžuje ode dna. Je na ní cosi opravdového, prověřeného časem. V jejích očích naleznete stopy hluboké bolesti, ale i lásku a víru v život. A hlavně o tom jsme spolu mluvily.

Nataš, ty pocházíš ze Slovinska. Je něco, co ti v Praze chybí?

Ano. Zelenina.

Zelenina? 

Tam je to úplně něco jiného než tady. V Lublani je třeba obrovská tržnice, kam přijíždí farmáři z různých koutů Slovinska. Po celý rok tam najdeš pět druhů listových salátů, melouny, řepu a podobně. 

Když jsem mluvila s hercem Davidem Matáskem, říkal mi, že kdyby nežil v České republice, žil by ve Slovinsku.

Ano, nedivím se. Je to malá země, má asi jen 2 miliony obyvatel a zároveň má všechno – moře, hory, rovinu a skvělé jídlo.

Vracíš se tam často?

Jezdím tam párkrát do roka. Vždycky v říjnu, protože tam vedu workshop na univerzitě a pak na Vánoce, Velikonoce...

Pojďme na chvilku k divadlu. Ty jsi právě dopsala novou hru, kterou čeká premiéra. Jmenuje se Když tělo promluví. O čem je?

Je to můj osobní příběh, který je hodně poznamenaný tátovou smrtí. Začíná to tak, že sedím v pokoji a jsem zahlcená informacemi a zvuky a mám potřebu se obrátit dovnitř, do svého těla, porozhlédnout se po svých vnitřních orgánech a navázat s nimi kontakt.

Z čeho jsi čerpala? Kde jsi hledala inspiraci?

Čerpala jsem z knihy Symbolismus lidského těla. Je tam napsáno, že každý orgán má vedle své fyziologické funkce i nějakou ontologickou, energetickou. Takže jsem udělala představení o tom, jak promlouvají orgány mezi sebou a i se mnou. Ve hře vystupuju já a pět mých hlavních orgánů. Každý má svůj hlas, charakter, emoci a postupně se stávají i postavami. Třeba ledviny jsou stařena v mladém těle, játra je vojevůdce a věštec, plíce jsou řečník, srdce je božský blázen, slezina a slinivka jsou manželský pár. Začíná to tím, že tělo je ve stresu a pak se objeví vnitřní protivník – niterná část – která je nešťastná, protože je zraněná a nemilovaná. A pak je důležité protivníka nezabít, ale spíše si ho zamilovat.

Nemáš obavy z toho, že to lidé nepochopí?

Nejsou to přímo obavy. Ve svém povolání už jsem zvyklá na ledacos. Je těžké udělat něco, co se bude lidem líbit. Ale když takhle budeš uvažovat, můžeš se dostat do začarovaného kruhu. Je mnohem důležitější, jestli to baví tebe. A o tohle jsem se opřela. Ale pořád je ve mně jakési rozrušení a zvědavost.

NEJVĚTŠÍ HERECKÁ KVALITA? UMĚT BÝT ZRANITELNÝ.

Na chvilku se vzdálíme divadlu a podíváme se k tobě domů. Máš dvě děti, jaká jsi matka? Jsi přísná?

Umím být přísná, ale nejsem. A vím proč. Protože obě moje děti mají jeden společný rys – jsou přísní a zodpovědní sami k sobě. Tím pádem k nim nemůžu být přísná i já. Já to naopak musím měkčit. A hlavně u syna. Těžko si odpouští, že není takový, jaký by chtěl být. A já mu jen říkám, aby byl spokojený sám se sebou, aby se měl rád takový, jaký je, aby se netrestal. Samozřejmě, kdybych měla doma nějakého pohodáře, tak bych přísná byla. Ale já jsem taková matka, která vychází z těch dětí. Snažím se je podporovat, co nejvíc to jde.

Kdyby jeden nebo druhý přišli s tím, že budou herci jako maminka, co bys jim na to řekla?

Řekla bych jim: buďte, je to krásné povolání. Ale také bych jim řekla, aby se připravili na to, že společnost dnes podporuje spíše průměr a že tohle je těžší ustát – zachovat si v sobě svou kvalitu i na úkor něčeho.

Myslíš, že dnes dáváme přednost průměru i v umění?

Netroufnu si to zevšeobecnit. Pravdou ale je, že dnes se hodně energie vynakládá na to, aby bylo něco líbivé, aby to přilákalo pozornost a vydělalo to hodně peněz – což také vyžaduje nějaké úsilí. Ale nevím, kolik energie zbyde na kvalitu samotnou. Na to jít do sebe a poctivě tvořit. Spíš mi dnes přijde všechno takové instantní.

S Jardou Duškem hrajete v divadle Na Jezerce Manželské vraždění a i po tolika letech máte stále vyprodáno. Proč myslíš, že má ta hra takový úspěch?

Myslím, že k tomu oba s Jardou přistupujeme tak, jako by to právě vznikalo. Nic nepřehráváme, nejsme nepřítomni. Jsme v přítomném okamžiku a i když ten text říkám po x-té, tak když jsi v přítomném okamžiku, tak ta věta zazní čerstvě, jako bys ji znovu nalezla. Když k tomu přistupuješ takhle, tak necháš život, roky, zkušenosti, aby mluvily skrze tebe. Proto je to představení pořád nové a nové. To je klíč k úspěchu.

Jak se podle tebe pozná dobrý herec? Co je parametrem kvality?

Určitě potřebuješ mít talent, charisma, mít energii, která něčím přitahuje lidi. A když jsi divadelní herec, tak určitý druh fyzického vybavení. Třeba když máš slabý hlas, těžko budeš herec v divadle. A co se týče vnitřních predispozic – dobrý herec musí umět naslouchat, poslouchat, vnímat a pozorovat. Musí být otevřený vůči životu, aby se ho lidé a příběhy dotýkali. Musí dovolit sám sobě být zranitelný. A to myslím, že je největší herecká kvalita.

Chodíš ty sama do divadla?

Nechodím. Já jsem spíš filmový fanoušek. Ale šla bych na nějakou dobrou operu, protože v ní jsou opravdové emoce. To je to, co mi na divadle dneska chybí – opravdový vnitřní patos, že tě zabolí tragický osud člověka. Protože už jen to, že jsme v těle, je přece něčím peklo. Když máš v sobě tu touhu přesáhnout, létat, snít a zároveň jsi v těle s orgány a systémem kolem, tak je namáhavé žít. Tímhle se málokdo zabývá. Třeba v Manželském vraždění hraju alkoholičku a ona tam pije, pláče i řve a já cítím, že tím můžu některé lidi i odrazovat. Protože jsou zvyklí na herečku, které na jevišti jakoby pláče nebo se jakoby vzteká, takže když tam pak vidí herečku, která pláče doopravdy, může to pro ně být nepříjemné. Najednou jsem ošklivá. Ale když jsi zahlcená negativními emocemi, tak nejsi krásná. A o tom je herectví. Nemůžeš být jen krásný. Musíš být i ošklivý, trapný, pitomý a bezvýrazný. Všechno tohle je součást života a nemůžeš se od toho odvracet.

Právě jsi dopsala hru Když tělo promluví, hraješ v divadle Na Jezerce. Čemu se teď věnuješ? Tvoříš něco dalšího nebo si dáváš od psaní pauzu? 

Teď bych moc ráda dopsala filmový scénář, kde jsem si napsala roli pro sebe. Je o Ženě, farářce, která chce žít své ženství, chce žít podle svého srdce a naráží přitom na spoustu problémů. Ta postava je ve fázi, kdy chce z církve vystoupit, protože víru pojímá jinak – třeba místo bohoslužby dělá dechová cvičení, má milence a podobně. Zajímavé je, že když jsem scénář dávala přečíst ženám, byly plné předsudků – jednu štvalo, že hlavní postava všechno ví, další že má milence. A tak, aniž bych ještě začala točit film, jsem musela obhajovat svoji postavu. Tak jsem si řekla, že potřebuji nějakého režiséra, muže, který nebude mít problém se ženskou silou.

Myslíš, že ženy dnes nestojí ve své ženské síle? Že ji neumíme žít? Že se jí bojíme?

Ano, já myslím, že ženy jsou buď oběti mužů a rodin, nebo jsou příliš mužské – bezohledné kariéristky, které si potřebují něco dokazovat. A ani jedno, ani druhé nemá s tou opravdovou ženskou silou nic společného. Ženská síla je jinová, tmavá, tvůrčí, nepředvídatelná, divoká a nespoutaná. Dneska máš všude jen spoutané ženy, protože kariéra i oběť je pouto.

 

   Fotografie: Tomáš Rubín pro city-dog.cz