Na kafe s… Martinou Preissovou
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
24.06.2019
Rozhovor

Na kafe s… Martinou Preissovou

Na kafe s… Martinou Preissovou
Půvabná herečka působící zejména v činohře Národního divadla, znojemská rodačka, a taky maminka dvou synů. To všechno je Martina Preissová, která přijala naše další pozvání na kafe. V současné době ji můžete vidět například v oceňované inscenaci Maryša, v Maeterlinckově Modrém ptákovi, nesmrtelné Shakespearově klasice Sen noci svatojánské, nebo třeba v představení Vítejte v Thébách. Je ráda, že už odrostla rolím femme fatale a směje se: „Prostě už je mi přes čtyřicet, přivedla jsem na svět dvě zdravé děti. Nepotřebuju mít v pase pětasedmdesát a hrát jen ženy vamp“.

Půvabná herečka působící zejména v činohře Národního divadla, znojemská rodačka, a taky maminka dvou synů. To všechno je Martina Preissová, která přijala naše další pozvání na kafe. V současné době ji můžete vidět například v oceňované inscenaci Maryša, v Maeterlinckově Modrém ptákovi, nesmrtelné Shakespearově klasice Sen noci svatojánské, nebo třeba v představení Vítejte v Thébách. Je ráda, že už odrostla rolím femme fatale a směje se: „Prostě už je mi přes čtyřicet, přivedla jsem na svět dvě zdravé děti. Nepotřebuju mít v pase pětasedmdesát a hrát jen ženy vamp“.

Velmi nás potěšilo, že si Martina k našemu setkání vybrala zrovna kavárnu Čekárna pod Vyšehradem. Při tropických teplotách, které v posledních dnech v Praze panují, byla prostorná zahrádka s příjemným stínem ovocných stromů vítanou lokací. Přesně to místo, kde si v půlce června můžete v klidu vypít kávu a trochu si popovídat…

Proč jsme se na kafe sešly zrovna tady?

Já tu mám takovou tajnou oázu klidu na půli cesty mezi domovem a prací. Není to ani v centru, spíš v přírodě, a působí to na mě tady, jako bych ani nebyla ve městě. Taky je to tu takové správně obyčejné, je tady božský klid.

Jakou kávu si nejčastěji objednáváte a proč?

Já jsem tradiční, já si dávám vždycky cappuccino. Jednak je ho hodně, a taky miluju tu našlehanou mléčnou pěnu, kterou si doma neumím připravit. Vím, že to není těžké, ale nechce se mi to dělat. Náš kávovar to dokonce i umí, ale je ho pak potřeba složitě vymývat, a to mě dost odrazuje. Můj muž zase mléčnou pěnu nemusí, i proto se mi moc nechce dělat si mlíčko jenom pro sebe. Takže si raději na kávu zajdu někam ven a zůstávám u cappuccina. Občas je přece příjemné nechat někoho, aby se o vás postaral – i kdyby vám měl jenom připravit třeba právě tu kávu...

S VŮNÍ ČERSTVĚ POMLETÉ KÁVY máM spojené vzpomínky na dětství.

Jak si kávu připravujete doma?

Já jsem kávový barbar. Dávám si takové to rychlé kafe ráno, ještě když je ztichlý dům a já jsem jako jediná vzhůru. Miluju obyčejnou horkou rozpustnou kávu, je to takový nakopávák do celého dne. Po zbytek dne si kávu vlastně dávám už jen velmi zřídka, to už musím mít nějakou schůzku, nebo třeba zrovna jdu po centru a mám chvilku času… Víc káv za den nejsem schopná dát, mám pak totiž pocit, že na mě kofein působí strašně stimulačně a já potom nespím. A protože spánek je jediný dar, který od Boha mám, spím krásně a dostatečně a kompletně se při spánku regeneruju, nechci si ho ničím narušit a překazit. Moje první káva dne bývá ta barbarská, do velkého hrnku v tichu domova, a pak občas přijde ta jedna extra výjimečná, kterou si vychutnám někdy přes den v nějakém hezkém prostředí.

Máte s pitím kávy spojené nějaké rituály?

Se samotným pitím kávy moc zažitých rituálů nemám. Zato s kávovou vůní – když cítím čerstvě pomletou kávu, mám s ní spojené vzpomínky na dětství. Třeba na to, jak jsme chodili, bohužel za hlubokého totáče, s dědečkem a babičkou do místní samoobsluhy, kde se káva ještě vlastoručně mlela. Člověk si koupil zrnkový Standard a musel si ho do toho samého pytlíku sám namlít. Babička mi vždycky řekla, ať chvilku počkám, že jen pro něco skočí, a já pokaždé strávila strašnou dobu u kafemlýnku, který úplně úžasně voněl. Strašlivě řval, vydával příšerný rámus, úplně lámal a sekal zrna, ale ta vůně… lidi do něj pak různě bušili, protože měli pocit, že byli ošizeni, a z ulepených útrob se snažili vyklepat i to nejposlednější uvízlé zrnko. Dodnes je pro mě mletá káva vzpomínkou na dětství. Jakási esence dětství.

Vůbec nevím, odkud tahle unifikovaná káva v pytlíčcích tehdy vůbec pocházela. Ale když ji pak doma babička uvařila – dělala ji v džezvě, což byl výdobytek, který si prarodiče dovezli z dovolené v Itálii, když měli ještě povoleno tam jet – tak vím, že provoněla celý byt. Myslím, že kdyby ji dneska dostal do úst nějaký kávový sommeliér, asi by se divil, co jsme to byli schopní pít, ale mělo to něco do sebe. (smích)

Na jakém nejzajímavějším místě jste pili kafe?

Asi to nebude úplně zajímavé místo, ale vlastně si tu kávu dodnes pamatuju i s tím pocitem, který její pití provázel. Bylo to, když jsme se s mým mužem poprvé vydali na takovou delší cestu, autem na Sicílii. Tehdy jsme ještě neměli děti, byli jsme svobodní a nevázaní. Zabloudili jsme v Neapoli, protože moje italština je slabá a můj muž se na ni trochu spoléhal. Tak jsme hledali trajekty a když jsme tam dojeli, bylo nám řečeno, že další trajekt jede až ráno. To byla chvíle, kdy jsme se poprvé trochu chytli a pohádali, docela zásadně. Pak jsme si dali právě tuhle úlevnou noční kávu… manžel totiž prohlásil, že bez kávy nepokračuje dál, že to tam jinak zapíchne a hodí klíče do moře.

Takže jsme hledali nějakou kavárnu, která by byla ještě otevřená, což v Neapoli vůbec nebyl problém, a tam jsme si dali rychlou kávu, vypitou ve zvláštním strachu. Na tu dodnes vzpomínám. Vlastně asi ani nebyla dobrá, bylo to takové to italské pidi espresso, navíc vypité dost ve stresu, ale ta úleva… hurá, nerozešel se se mnou kvůli trajektu a pokračujeme dál v naší pouti!

Vzpomínáte, jak pili kafe vaši rodiče a prarodiče?

Pití kávy byl u nás doma samo o sobě takový rituál, při kterém se strašně moc věcí vyřešilo. My jsme byli rodina, která dost dodržovala společné obědy, hlavně tedy o víkendu. Přes pracovní dny se kladl důraz i na společné večeře, prostě takové to setkávání u stolu. Po jídle vždycky nastala taková ta čtvrthodina nikoho, kdy ženy šly umývat nádobí a muži si šli lehnout. To byla chvíle, kdy jsme se s bráchou někde povalovali a s něčím jsme si třeba hráli. V momentě, kdy se z kuchyně začala linout vůně kávy, se chlapi bez jakéhokoliv povelu zvedli z otomanů a šli zpátky ke stolu vypít si kávu. A pobídka „dáme si kafe“ vždycky znamenala: „všechno domluvíme“.

A já teď pozoruju, že u nás doma je to úplně stejné. Manžel odpoledne třeba řekne „dáme si kafe a uvidíme“, i když to třeba znamená, že si kafe dá jen on sám. Jak už jsem řekla, odpoledne už si totiž kafe moc nedávám – ale jde tam hlavně o to společné posezení, přibrždění a zastavení nad tou kávou. Leckdy nasměruje den jiným směrem, pomůže vyřešit rodinné plány, rozdat úkoly a tak. Ta káva je taková chvilka soustředění. A přesně tak to bylo i v mém dětství. Je to podobné, jako když si indiánský kmen zapálí oheň a všichni se sejdou kolem a rokují.

Kdybyste si mohla vybrat jakéhokoliv žijícího člověka, koho byste nejradši pozvala na kafe a proč?

Asi úplně nejradši bych zase zašla na kafe se svojí babičkou, která má 94 let a už nikam nechodí. Myslím si, že by si to zasloužila, zajít si jen tak na kafe, což dřív ráda a často dělala. Ale už to asi nepůjde, těžko bychom ji do kavárny dostávali. Vždycky když přijedu na Moravu, tak si s ní to kafe dám aspoň doma. Pokaždé je strašně nedobré, protože je to velký turek v duritce na talířku a já mám pak zrníčka všude, to kafe je totiž pomleté nahrubo na nějakém domácím mlýnku. Ale taková káva se neodmítá! A vlastně je mi milejší, než to nejlahodnější cappuccino světa.

 

Fotografie: Tomáš Rubín pro city-dog.cz