Na kafe s… Ladislavem Ziburou
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
04.02.2019
Rozhovor

Na kafe s… Ladislavem Ziburou

Na kafe s… Ladislavem Ziburou
Tentokrát jsme se na kávu vydali přímo do centra Prahy. Za prosklenými dveřmi v podloubí hned vedle Staroměstské radnice se totiž nachází Skautský institut – prostor, který se zcela vymyká turistickým vábničkám, na jaké jsme jinak v okolí Staromáku zvyklí… a právě tam jsme měli schůzku s cestovatelem a spisovatelem Ladislavem Ziburou. Sám o sobě říká, že moc rád mluví. Nezbývá nám než souhlasit a musíme podotknout, že se nám s ním povídalo velmi příjemně!

Tentokrát jsme se na kávu vydali přímo do centra Prahy. Za prosklenými dveřmi v podloubí hned vedle Staroměstské radnice se totiž nachází Skautský institut – prostor, který se zcela vymyká turistickým vábničkám, na jaké jsme jinak v okolí Staromáku zvyklí… a právě tam jsme měli schůzku s cestovatelem a spisovatelem Ladislavem Ziburou. Sám o sobě říká, že moc rád mluví. Nezbývá nám než souhlasit a musíme podotknout, že se nám s ním povídalo velmi příjemně!

Kromě výběru kavárny jsme Ladislavovi pochválily také jeho košili se vzorem autíček, která odváží vánoční stromečky. A svetr s letadly. Pokud si jeho příběhy z cest chcete poslechnout naživo, určitě se vydejte na jednu z jeho přednášek, které se konají po celé republice. 

Proč jsme se na kafe sešli zrovna tady?

Tohle je moje oblíbené místo hned z několika důvodů – jednak proto, že sem chodí ohromně fajn a přátelští lidé, ale taky proto, že Skautský institut je něco, co vrací centrum města do rukou lidem, kteří v tom městě žijí. Je totiž velká škoda, že centrum Prahy není úplně částí Prahy, kam by lidi za čímkoliv chodili, kromě těch krásných památek.

Skautský institut je skvělý projekt, v rámci kterého skauti od města dostali ke správě tyhle opuštěné prostory, kde původně nic nebylo. Dali to dohromady a vytvořili tady kreativní centrum, kde sídlí několik neziskovek, provozují tady kavárnu a pořádají zde skoro každý den různé akce. Je to skvělé, přijde mi to hrozně důležité a takhle nějak si představuju naši budoucnost – v tom smyslu, že si budeme brát zpátky centrum Prahy a postupně ho rozžijeme. Já jsem teď dva měsíce bydlel tady na Staroměstské a bylo to pro mě vlastně dost smutné, připadalo mi, že žiju v kulisách města, kde jsou vlastně jenom studenti, kteří jezdí na Právnickou fakultu a na UMPRUMku a pak cizinci, co se jezdí podívat na Staromák. Nikdo tady není doma, a to je škoda. Proto mě baví, že se tady scházejí mladí lidi, pro které je Skautský institut motivací pro to, vydat se právě do centra města.

Já tady občas strávím celý den a jsem tu moc rád, výborně se mi tu pracuje. Nemá to tu úplně povahu klasické kavárny, člověk nemusí každou půlhodinu přemýšlet, co dalšího si objedná, aby to nevypadalo blbě. To je můj problém: já píšu knížky v kavárnách, nedokážu moc pracovat doma. A když jsem v té kavárně pět hodin a už jsem si dal tři kafe, domácí limonádu a dort, tak pak už nevím, co dalšího si objednat, protože už se mi do bříška prostě nic nevejde. Tady je to spíš taková pracovna.

Jakou kávu si nejčastěji objednáváte a proč?

Já se hrozně nerad rozhoduju, protože jsem fakt nerozhodnej člověk a rozhodovacími procesy strávím strašně moc času. Dneska jsem si třeba vybíral mop a je to věc, která se táhne už pět dní… potřebuju si koupit mop a teď nevím, jestli si koupit ten s třásněma nebo ten plochej. Dočetl jsem se, že nejlepší je ten plochej, že třásně jenom rozmetají špínu. Jenže těch plochých je hrozně moc typů, a teď jsem se podle hodnocení na internetu dozvěděl, že některé ty ploché se špatně ždímou, tak jsem z toho byl úplně zoufalej. 

city-dog.cz: Tak to já vám hned poradím… nejlepší jsou ty ploché obdélníky, s kýblem, který je vyždíme do sucha.

Jenže já už jsem si ho objednal! Tak uvidíme, snad to klapne.

Vytvářím si takové neměnné návyky. Vždycky si dávám flat white, dám si dvě, a když si dám to druhé, tak už si nechci dávat třetí, protože to není zdravé na srdíčko, tak pak začínám pít cappuccina. Když si potřebuju dát kafe jen tak rychle na baru, tak si dám espresso macchiato. Mně to kafe prostě chutná, je to strašně dobrá věc.

jít s někým na kafe pro mě znamená s někým si povídat a nekoukat u toho do mobilu.

Jak si kávu připravujete doma?

Mám mokka konvičku a mlýnek, a tahle příprava je mi ohromně sympatická. Líbí se mi, že je s tím spojený takový rituál, který vyžaduje nějaké úsilí. Přemýšlel jsem o tom, že bych si koupil pressovač na tlačítko, ale mokka konvička je super v tom, že se člověk musí zamyslet nad tím, jestli si to kafe fakt chce udělat. Když se rozhodne, že si ho udělá, tak tomu musí věnovat nějaký čas a čekat na výsledek. Je to podobné, jako poslouchat gramodesky, je s tím spojený podobný rituál, jako když člověk položí gramodesku na přehrávač a teď mu to hraje jenom těch 20 minut. Takhle to mám s tou mokka konvičkou a musím říct, že mi z ní kafe dost chutná. Já jsem si popravdě trošku nezvyknul na ty kyselé arabicy, co se teď tolik pijou, víc mi chutnají ty italské směsi. Já vím, že z pohledu toho, jak se dnes nahlíží na kafe, je to vlastně přepražené, ale takhle to mám rád. Pamatuju si, že když jsem procházel pěšky Itálii, všude měli kafe za euro, úplně geniální. Já jsem pil asi sedm kafí denně a ty jejich cappuccina, to byla taková dobrota! Jak je to přepražené, tak to má chuť i v tom množství mlíka, a to já miluju, tuhle oříškovou chuť a vůni.

Máte s pitím kávy spojené nějaké rituály?

Když píšu knížky, tak hodně jezdím psát na chatu v jižních Čechách, a taky jezdím třeba na Ukrajinu. Vždycky u toho vypiju strašné množství kávy a je to proto, že to, že si dám kafe, je pro mě ten dělicí moment mezi odpočinkem a prací. Odpočinek končí, já si objednávám nebo vařím kafe a začínám psát. A to udělám třeba osmkrát denně, vždycky si oddechnu na 20 minut, zase si objednám kafe a začnu psát… takže je to pro mě takový předěl, to je jedna věc. A další věc, kterou mám spojenou s pitím kávy, jsou snídaně. Hrozně rád a dlouho snídám. A fakt mě baví jít s někým na snídani, objednat si kafe a v klidu ho popíjet, třeba si pak dát ještě jedno a krásně si ho vychutnat… Doma jsme si vždycky u pití kávy povídali, takže jít s někým na kafe pro mě znamená s někým si povídat a nekoukat u toho do mobilu.

Na naší krásné chatě u Českých Budějovic máme takové betonové schody, a vždycky když tam trávím čas, což je mimochodem dost často, tak se kafe pije právě na těch schodech. Sedím na schodech, koukám do lesa a piju kafe, to je takový můj rituál. Mám to pití kafe spojený s hrozně krásnýma věcma.

Dost často taky dělám večer přednášky, občas mívám za večer rovnou dvě po sobě. O přestávce mezi těmi přednáškami, byť je devět večer, si dávám kafe a mám z toho hroznou radost, že porušuju pravidla a piju kafe takhle před spaním. Vždycky mě to hrozně nakopne, jak už nejsem zvyklý pít kávu takhle večer… ale myslím, že je to spíš psychologické, mozek si řekne „vypil jsem kafe a teď jsem aktivní a začínám pracovat“, ale vlastně mi ten kofein asi ani už nic nedělá. V Izraeli třeba Palestinci pijou kafe z džezvy po večeři, je to hrozně silný, pijou to před spaním a jsou na to zvyklí, takže myslím, že si na to člověk dost rychle přivykne. Když jsem v zemi, kde není k dostání dobrý kafe, třeba jako zrovna teď v Nepálu, jsem schopen měsíc nepít kávu a vůbec mi to nechybí. Nepřipadal jsem si, jako že se nemůžu nastartovat, nebo něco takového. Když potřebuju nakopnout, piju maté z cesmíny paraguayské. Má to v sobě trochu jiné alkaloidy než kofein a nejsem na ně ještě tak zvyklý. A po tom teda fakt nemůžu spát, když si to dám moc pozdě.

Na jakém nejzajímavějším místě jste pil kafe?

Pil jsem kafe v 5 500 metrech nad mořem v Nepálu, je tam takový horský průsmyk jménem Thorong La, a tam je čajovna. V pěti a půl tisících metrech, kde je celoročně pod nulou, je taková kamenná bouda, kde sedí dva vymrzlí týpci v péřových bundách, kteří tam zároveň i bydlí, a vaří lidem kafe a čaj. Tam jsem si dával kafe, bylo to teda nějaké instantní 3v1, ale jak chutnalo! Hrozně záleží na kontextu, kdy a kde člověk to kafe pije. Vlastně mi chutná i to rozpustný kafe, když ho piju na nějakém výjimečném místě. Hodně rád piju kávu v jídelních vozech, mívají ji tam docela dobrou. Připravují tam italské přepražené Piaccetto z kapslí, takže to má trochu plastovou pachuť, ale hrozně mě baví koukat z okýnka vlaku do lesa a popíjet u toho kávu… 

Vzpomínáte, jak pili kafe vaši rodiče a prarodiče?

Moji rodiče vášnivě pijou kafe, a vždycky to tak bylo. V době, kdy tady lidi ještě ani neznali pressovač, my už jsme ho doma měli, asi před 20 lety. Táta vyrostl za socialismu, kdy spousta věcí ještě nebyla dostupná, a teď je nadšený z toho, že jsou najednou k mání, že si je může dovolit a sehnat, takže zkoumá různé varianty. Měli jsme doma třeba 10 různých pressovačů, několik mokka konviček, to všechno otec zkouší. Teď třeba pije kafe se šafránem, dává si do kávy šafrán! Vždycky mě baví sledovat, co nového zase vymyslí.

Můj dědeček pil turka a vždycky mu na dně hrnku zůstalo srdíčko z lógru. Nechápu, jak je to možné, jestli vždycky automaticky tu skleničku otáčel a nakláněl tak, aby to srdíčko vzniklo, jestli se to někde naučil, byl to takový mystifikátor. Nevím, jestli to bylo naučené, každopádně vždycky, když dopil kafe, tak tam na dně zůstalo srdíčko, jako takový obrácený latté art. Lógr art. To je taková moje první vzpomínka, kterou mám spojenou s kávou.

Taky si pamatuju, jak v samoobsluze mívali mlýnky na kafe a hrozně to vonělo, když člověk prošel kolem. Standard směs. Já teda dodneška standard směs občas piju, když s kamarády jezdíme k jihočeským rybníkům… já tam dělám noční kafe, a to tak, že vezmu hrnec vody, vysypu do něj pytlík namleté standard směsi a nechám to třikrát spařit jako v džezvě, vlastně ten hrnec použiju jako obří džezvu. Musím říct, že to vůbec není špatné, když je člověk opilej a dá si do toho rum!

Kdybyste si mohl vybrat jakéhokoliv žijícího člověka, koho byste nejradši pozval na kafe a proč?

Obama. Ten člověk na mě působí strašně charismaticky a inteligentně, tak bych ho rád poznal. Navíc dokázal velkolepou věc, že se černoch stal prezidentem Spojených států, což je neuvěřitelný milník v dějinách té země. Když si vezmeme, že ještě 200 let nazpátek byli černoši otroci a najednou se černoch stane prezidentem USA… Vždycky na mě dělal dobrý dojem, o politiku se zase tolik nezajímám a nerozumím tomu, ale ten člověk se mi líbí.

Ježišmarjá, a ještě taky Arvo Pärt! To je estonský skladatel klasické hudby, je mu už přes 80 let. Jeho hudba je fascinující, miluju to. Když jsem byl teď v létě v Estonsku, tak jsem moc toužil po tom, se s ním setkat. Estonců je jenom 1 300 000, takže tam každý zná každého. Jakmile jsem přijel do Estonska, začal jsem se ptát po tom, kde bydlí Arvo Pärt a jestli by nebylo možné se s ním sejít. Během prvního dne jsem zjistil, kde bydlí, a druhý den jsem se dozvěděl, že je bohužel právě na dovolené. Třetí den jsem se seznámil s člověkem, který je jeho blízkým spolupracovníkem. To je na těch malých národech skvělý!

 

   Fotografie: Anežka Svobodová pro city-dog.cz