Na kafe s… Joachimem Dvořákem
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
20.09.2019
Rozhovor

Na kafe s… Joachimem Dvořákem

Na kafe s… Joachimem Dvořákem
Naše další cesta za rozhovorem provoněným kávou vedla do končin, které pro nás zatím byly velkou neznámou. Nacházejí se totiž zcela mimo naši důvěrně známou a zmapovanou trasu Žižkov-Vinohrady-Letná-Dejvice, kde působí většina našich oblíbených kaváren. V Braníku (nebo Bráníku, chcete-li) jsme ale jistě nebyly naposledy, kavárna Periferie Cafe určitě stojí za nejednu další návštěvu. Rodiče s malými dětmi jistě potěší, že si tam díky vkusnému dětskému koutku můžou kafe vypít i zatepla. Ostatně: pokud máte děti, s největší pravděpodobností jste se s prací našeho hosta už někdy setkali. Je totiž mimo jiné také vydavatelem časopisu Raketa, který nese všeříkající podtitul „časopis pro děti chytrých rodičů“.

Naše další cesta za rozhovorem provoněným kávou vedla do končin, které pro nás zatím byly velkou neznámou. Nacházejí se totiž zcela mimo naši důvěrně známou a zmapovanou trasu Žižkov-Vinohrady-Letná-Dejvice, kde působí většina našich oblíbených kaváren. V Braníku (nebo Bráníku, chcete-li) jsme ale jistě nebyly naposledy, kavárna Periferie Cafe určitě stojí za nejednu další návštěvu. Rodiče s malými dětmi jistě potěší, že si tam díky vkusnému dětskému koutku můžou kafe vypít i zatepla. Ostatně: pokud máte děti, s největší pravděpodobností jste se s prací našeho hosta už někdy setkali. Je totiž mimo jiné také vydavatelem časopisu Raketa, který nese všeříkající podtitul „časopis pro děti chytrých rodičů“.

Toto setkání bylo vlastně plné premiér: Joachim Dvořák, nakladatel a zakladatel unikátního vydavatelství Labyrint, který přijal naše pozvání, byl totiž úplně prvním hostem, který dorazil nadmíru připraven. Nejdřív nás zaskočil vytištěnými otázkami s bodovými odpověďmi, které si přichystal, aby nezapomněl nic důležitého zmínit. Bylo to taky vůbec poprvé, co jsem od hosta dostala dárek – knihy, jejichž výběr nebyl náhodný a každá z nich nějakým způsobem zapadala do mozaiky příběhů, o které se s námi podělil. Jako například kniha Kavárna nad Prahou od spisovatelky Lenky Reinerové, která vyšla v nakladatelství Labyrint. Autorka v ní vzpomíná na všechny přátele a známé, jejichž životy se protnuly v Praze – Kafku, Broda, Kische, Langera, Goldstückera i Foglara. Mohla jsem darem dostat příznačnější titul?

A ta poslední premiéra? No přece očekávaný film Národní třída podle knihy Jaroslava Rudiše, která vyšla taktéž v Labyrintu. I na tuto knihu při našem povídání nad kávou přišla řeč…

Proč jsme se na kafe sešli zrovna tady?

Periferie Cafe spoluzaložil můj kamarád, fotograf Lukáš Havlena, kterého jsem v době, kdy chodil do první třídy, což je asi pětatřicet let, měl jakožto oddílový vedoucí v pionýrském oddíle. Udělal jsem z něj nástěnkáře a domnívám se, že jsem tím nastartoval jeho pozdější uměleckou kariéru. Mám radost, že jsem mohl být u toho, když se tahle kavárna otevřela, a že dodnes pořád funguje. Občas tady pořádáme nějaké křty knížek, tím největším bylo asi uvedení Národní třídy od Jaroslava Rudiše. Tahle kavárna na okraji Prahy má pro mě takové zvláštní kouzlo spojené se spoustou příběhů.

Jakou kávu si nejčastěji objednáváte a proč?

Já kávě vlastně vůbec nerozumím. Tady jsem si objednal cappuccino, protože si pamatuju, jak vypadá cappuccino, a vypadá plus mínus všude stejně. Teď jsem ale byl v Itálii, dal jsem si tam cappuccino a vůbec mi nechutnalo. Zjistil jsem, že vůbec neplatí, že v Itálii mají skvělou kávu na každém rohu. Ano, na každém rohu tam sice prodávají kávu, ale taky musíte mít štěstí, abyste dostali takovou, která vám chutná. Obzvlášť, když nejste ostřílený a znalý milec kávy. Chlapi si tam k té kávě ani nesedají! Ono ani není moc kam, když tam nejsou židličky. Přečtou si vestoje noviny, vestoje do sebe naklopí to svoje espresso a odejdou. Pití kávy má v každé zemi jinou kulturu.

Vím, jak si někteří zakládají na tom, že pijí jenom flat white nebo ristretto, ale já jsem velkej chlap a když si jen usrknu, tak to maličký kafe hned zmizí – takže já mám rád kafe co největší. A taky nemám rád kyselou kávu. Kofeinisti by vám samozřejmě vysvětlili, že kyselá má být, protože ji trhaly nohama třeba děti v Nairobi. A proto taky stojí třeba 90 Kč.

Nerozpoznám druhy káv, ale poznám rozdíl mezi hnusnou kávou a kávou, která mi chutná.

Jak si kávu připravujete doma?

Takže prosím pěkně: já si dělám turka. Hodím si podle intenzity únavy jednu nebo dvě lžičky do velkého hrnku, zaliju to horkou vodou a dám si tam trochu mlíka. Dělám si takový falešný cappuccino, že vezmu PET lahev s mlíkem a takhle si ho našlehám. Když ho tam pak naliju, tak skutečně vytvoří bohatou pěnu, která vydrží třeba i 5 minut.

Když jsem před mnoha lety byl poprvé v New Yorku, tak jsem zjistil, že se tam pije strašně moc kafe, které se dá načepovat opravdu na každém rohu. S normálním kafem to nemá nic společného a vždycky je to strašlivě sladké. Tam jsem se naučil pít kávu třeba z trojky nebo čtyřky, prostě kelímku od coly, a dávat tam hodně cukru. Naštěstí jsem se pak sladit kafe cukrem odnaučil, někdy si dám dovnitř med a občas ho przním tím mlíkem. Nerozpoznám druhy káv, ale poznám rozdíl mezi hnusnou kávou a kávou, která mi chutná.

Máte s pitím kávy spojené nějaké rituály?

Není to úplně rituál, ale spíš se mi ve spojení s pitím kávy vybavuje hodně intenzivní láskyplná vzpomínka. V dětství jsem vždycky trávil prázdniny v Sudetech u dědečka, který byl mlynář. Máma měla jiného manžela a můj poloviční brácha byl na druhém konci republiky, takže jsem tam býval skoro celé léto sám. Dědeček se o mě staral a pamatuju si, že u nás vždycky na plotně stál černý plecháč, ve kterém byla melta, pořád se do něj jenom dolévala voda a dosypávaly lžičky melty. Nikdy se to nevymývalo. Nikdy.

Vždycky se z toho nalilo kafe, do kterého se dalo mléko, pravděpodobně cukr, aby mi to chutnalo, a protože to bylo na polosamotě mezi Adršpašsko-teplickými skalami, tak jsme tam pořád měli tvrdé rohlíky. Pamatuju si, jak strašně dobře chutnalo, když se do té melty namáčel ten tvrdý rohlík… Děda neměl zuby, tak namáčel a žvejkal taky. Ptal jsem se mámy, jestli si to taky pamatuje z doby, když byla malá, a po válce vyrůstala v tomhle sudetském kraji ve mlýně, a ona na to dokonce vzpomíná jako na svou vůbec první vzpomínku z dětství. Tenkrát ale neměli rohlíky a máčeli si tvrdej chleba.

Na jakém nejzajímavějším místě jste pil kafe?

Přemýšlel jsem o tom a nevzpomněl jsem si. Byl jsem na různých divných místech, třeba ve Vladivostoku, nebo na Bajkale, v Jižní Africe, v Riu, a nepamatuju si, že by tam někde bylo kafe. Ale nedávno jsem byl v USA, v Massachussets, kde žije přítel, emeritní profesor antropologie Andrew Lass. Strašně zajímavej člověk, co vypadá jako Woody Allen. Narodil se v New Yorku, a když mu byl rok a půl, tak ho rodiče přivezli do Prahy. Američan Andy tedy vyrůstal v Dejvicích a naučil se perfektně česky. Zdálo se mu, že se o něj všichni zajímají a chtějí se s ním kamarádit jen proto, že je ten Američan z Dejvic, co umí skvěle anglicky a má americký rodiče.

Trpí stejnou nemocí, jako měl Hawking, atrofují mu svaly, a je už strašně dlouho na vozíku. Je trochu nešikovný, třesou se mu ruce, a strašně rád si dělá kafíčko. Když jsem u něj na začátku léta byl, tak mi dělal kafe do takový malinkatý džezvy, takhle mi to nalejval a ptal se: „Chutná ti to kafíčko?“ Když jsem mu ho pochválil, spokojeně řekl: „No jasný, to chutná jako v Praze v Dejvicích!“ Je skvělý, když vám v cizině někdo dělá kafe kvůli tomu, že miluje, jak ho dělají ve vašem rodném městě. Takže nejzajímavější místo, kde jsem pil kafe, bylo nedaleko Bostonu. A chutnalo jako z Dejvic roku 1969.

Vzpomínáte, jak pili kafe vaši rodiče a prarodiče?

Moje máma vždycky dolejvá horkou vodu až po okraj. Zavolal jsem jí, abych se jí zeptal proč – myslel jsem, že je to kvůli vzpomínkám na válku, jak měli všeho málo. A ona mi zcela prozaicky řekla: „Já mám ráda plnej hrnek.“ Já si od dětství pamatuju, že když jsem mámě dělal kafe, nebo jsem jí ho nesl, tak jsem vždycky ubryndal, protože mi pokaždé říkala: „Dolej mi to úplně po okraj!“ A když to máte úplně po okraj, tak to prostě nedonesete. Takže já jsem vždycky šel s talířkem, trošku jsem vybryndal, musel jsem to otřít, talířek jsem odnesl, umyl, osušil a donesl zpátky a ona byla spokojená. Když jsem nalil míň, tak to bylo špatně. To je vzpomínka na pití kávy mojí mámy.

Kdybyste si mohl vybrat jakéhokoliv žijícího člověka, koho byste nejradši pozval na kafe a proč?

Já bych chtěl jít na kafe s tolika lidma… Bavil jsem se o tom zrovna nedávno s Andym a Petrem Sísem v New Yorku. Povídali jsme si o tom, jaké to je, když potkáte někoho slavného, koho jste vždycky chtěli potkat. Koho jste milovali a obdivovali. A najednou se před vámi objeví. A trumfovali jsme se historkama, kdy kdo někoho überslavného potkal, a jak to vždycky dopadlo strašně divně. Většinou jsou ta setkání úplně na prd.

Mě by spíš zajímalo, jestli by si někdo třeba chtěl tu kávu, kterou neumím připravit, vypít se mnou. To by mě potěšilo. Popravdě, kafe totiž mnohdy bývá jen pomocníkem k tomu, když chceme někoho poznat.

 

Fotografie: Anežka Svobodová pro city-dog.cz