Na kafe s… Igorem Orozovičem
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
24.11.2018
Rozhovor

Na kafe s… Igorem Orozovičem

Na kafe s… Igorem Orozovičem
Naše první pozvání na kávu přijal charismatický multitalent Igor Orozovič. Možná jste tohoto herce s balkánskými kořeny už stihli vidět v některé z inscenací Národního divadla, které je nyní jeho domovskou scénou. Kromě divadla také tančí, skládá hudbu, píše texty a aby toho nebylo málo, koketuje také s výtvarným uměním. Vytvořil například linorytové ilustrace k nedávno vydané knize „Všechno nejlepší“ divadelního uskupení Cabaret Calembour, které zároveň spoluzakládal.

Naše první pozvání na kávu přijal charismatický multitalent Igor Orozovič. Možná jste tohoto herce s balkánskými kořeny už stihli vidět v některé z inscenací Národního divadla, které je nyní jeho domovskou scénou. Kromě divadla také tančí, skládá hudbu, píše texty a aby toho nebylo málo, koketuje také s výtvarným uměním. Vytvořil například linorytové ilustrace k nedávno vydané knize „Všechno nejlepší“ divadelního uskupení Cabaret Calembour, které zároveň spoluzakládal.

Do francouzské kavárny Le Caveau na Jiřáku dorazil v dobré náladě, ve vtipném tričku od kreativního dua Číča v kleci. Posadil se ke stolu u okna a bez zaváhání si objednal klasické espresso, nad kterým s šarmem sobě vlastním zodpověděl našich 7 otázek… 

Proč jsme se na kafe sešli zrovna tady?

Protože v mojí oblíbený kavárně mají dneska zavřeno, jelikož je neděle. (smích) Ale tohle je taky dobrá kavárna, Le Caveau je vlastně první, která mě napadne, vždycky když přemýšlím, kam jít v okolí Žižkova a Jiřáku na kávu. To je asi takový důkaz toho, že má pro mě nějakou hodnotu, i když je tady v okolí dnes kaváren milion. Je tu nejlepší kombinace všeho zásadního: prostředí, mají v nabídce vína, kávu, zákusky, výborný čerstvý bagety… Jinak mám takovou svoji malou tajnou milenku za Národním divadlem, jmenuje se Kafe v Klidu. Jsou tam tři stolečky. Je to fakt mrňavý, komorní, útulný. Člověk má pocit tradičního starého místečka, kam chodí už léta.  Vede to tam strašně fajn kluk. Dělá výbornou hořkou kávu podle italskýho vzoru, jakou jsem fakt skoro nikde jinde v Praze neměl.

Jakou kávu si nejčastěji objednáváš a proč?

Nejčastěji, vlastně úplně skoro pořád, asi v 99 % případů si objednávám malý espresso. Prostě mi chutná… pokud není kyselý. To se otáčím na podpatku a odcházím. Nevím, kdo sem tu módu kyselýho kafe zatáhnul. Myslím, že to je nějaký marketing, že se té suroviny prostě nějak potřebují zbavovat. Většina lidí to stejně nepozná, protože si jí dají kýbl a navíc s mlíkem. Na začátku jsem taky pil velký kávy, celej gympl jsem pil takový ty velký půllitráky, normální turky. Pro člověka, co na to není zvyklej, je malá káva prostě moc silná a trpká, zkroutí mu hubu. Ale někde v hlavě jsem měl zasunutou tu informaci, že dobrá káva je ta malá, což jsem odkoukal od mamky, která milovala kávu z džezvy. Takže jsem se k tomu pak postupně dostal a teď vlastně už nepiju nic jiného. A hlavně: když je káva větší, nebo je v ní mlíko, tak mě z ní bolí břicho, což je asi skoro nejdůležitější důvod.

Někdy tedy bolí i z espressa. A největší záhadou světa pro mě je, jak je možné, že v Itálii můžeš těch káv vypít v klídku třeba pět za sebou v nějakém nádražním bistru a nic. 

Myslím, že pro většinu lidí je rituálem samotné pití kávy. Že si dávají kafe ne proto, že by potřebovali kafe – potravinu, ale proto, že potřebují ten rituál samotnej.

Jak si kávu připravuješ doma?

Doma si připravuju kávu v mokka konvičce. Vypátral jsem nedávno výbornou italskou kávu, přímo určenou pro mokka přípravu. Jsem s tímhle vztahem dost spokojenej. (smích) Jinak jsem si jednu dobu taky dělal džezvu, ale to je trošku časově náročnější, takový rituál si většinou z časových důvodů nemůžu dopřát. Navíc jsem ji ani neuměl tak dobře udělat. Vypadá to jednoduše, ale myslím, že to vyžaduje nějakou zkušenost a talent.  

Takže doma si dělám mokku, ale na chalupě vždycky s dědou pijeme normálně turka, protože tam to k tomu prostě nějak patří. Půl dne to kafe srkám, k tomu si dáme dýmku… pohoda. 

Máš s pitím kávy spojené nějaké rituály?

Já myslím, že pro většinu lidí je rituálem samotné pití kávy. Že si dávají kafe ne proto, že by potřebovali kafe – potravinu, ale proto, že potřebují ten rituál samotnej. Pro mě je to třeba spojený s relaxací. Ale často se mi stane, že jsem unavenej, dávno překávovanej, ale stejně si automaticky dávám další, i když vím, že mi to vlastně neudělá dobře. Tělo prostě v zoufalství volá: „teď si dám pauzu“. A pauza rovná se kafe. Je to takový psychologický boj… Jinak ke kávě patří něco sladkého, občas cigareta v nejlepším případě dýmka. A ještě mám s pitím kávy spojenou jednu věc. Mám doma spoustu krásných hrníčků, každý z nich má svůj vlastní příběh, a vždycky si pečlivě vyberu, ze kterýho budu pít.  Dneska dáme tady ten kubistickej, teď dáme Café Hawelka z Vídně nebo Spolek z Brna… nový miláček je takový kameninový z Francie… prostě podle aktuální nálady a rozpoložení. Podobně jako s parfémem nebo něčím takovým. Nemám vyloženě favorita. Samozřejmě se stává, že chvíli jeden dominuje, ale pak je zas vystřídán. Aby to bylo fér.

Na jakém nejzajímavějším místě jsi pil kafe?

Hodně originální zážitek je pití kávy v kavárně Potmě, to mi přijde jako hrozně krásná věc. Dneska už to není nic nového, ale ta myšlenka je skvělá. Samozřejmě se na kávu nejvíc těším na cestách – zvlášť tam, kam neodmyslitelně patří. Itálie, Sarajevo, Istanbul… Nezajímavější asi byla Etiopie, kde kávu praží přímo před vámi. A další nejzajímavější místo… u mě doma.

Vzpomínáš, jak pili kafe tvoji rodiče a prarodiče?

Asi stejně jako většina lidí, i já mám kávu spojenou se vzpomínkou, že to je něco voňavýho, zakázanýho, dospěláckýho. Vždycky když mi chtěli doma udělat radost, tak mi dávali hodně slabou kávu, skoro vodovou, ale díky tomu jsem jakoby patřil do toho jejich společenství. Máma vždycky vstávala o hodinu dřív, aby si mohla v klidu vypít svoje ranní kafíčko z džezvy a užít si před cestou do práce ten svůj klídek, při kterém ji nesměl nikdo rušit. Jednou nám umřela teta z Jugoslávie, mámina hodně blízká osoba, a dodneška si pamatuju, jak mamka plakala a říkala mi „já ti udělám kávu“, jako výraz něčeho konejšivého a uklidňujícího. Udělala mi teda čokoládu a já jsem samozřejmě poznal, že to není káva, ale nechtěl jsem jí to kazit.

Kdyby sis mohl vybrat jakéhokoliv žijícího člověka, koho bys nejradši pozval na kafe a proč?

Teď mi umřel ten Aznavour, tak toho už jsem nestihl. (smích) Tak asi někoho ze svých přátel, koho jsem dlouho neviděl. Mám třeba blízkého kamaráda, co žije ve Švýcarsku, a vždycky když přijede, tak někam vyrazíme hrát vrhcáby – backgammon. Mám doma asi šestery z různých cest. Jedny jsem si dokonce vyrobil sám – s takovu partičkou kamarádů z bývalého turisťáku –  a ty jsou teda nádherný, na ty jsem fakt pyšnej. Udělal jsem si je v takovém kavárenském formátu, protože vrhcáby jsou vždycky buď strašně veliký, nebo pidi magnetický, se kterýma si ani neužiješ efekt tý hry.

 

   Fotografie: Anežka Svobodová pro city-dog.cz