Mikuláš naděluje, Lucie noci upije, ale co Ambrož nebo Perchta? Znáte adventní figury?
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
04.12.2018
Vánoce v Praze

Mikuláš naděluje, Lucie noci upije, ale co Ambrož nebo Perchta? Znáte adventní figury?

Mikuláš naděluje, Lucie noci upije, ale co Ambrož nebo Perchta? Znáte adventní figury?
Časy, kdy předvánoční advent provázel půst, povinné mše a striktní zákaz všeho veselí včetně postelových radovánek, jsou pryč. Asketická pravidla neustála tlak moderní doby. Mnohé jiné tradice naopak pevně zakořenily v našich životech. Tušíte ale proč, anebo koho vlastně oslavujeme?

Časy, kdy předvánoční advent provázel půst, povinné mše a striktní zákaz všeho veselí včetně postelových radovánek, jsou pryč. Asketická pravidla neustála tlak moderní doby. Mnohé jiné tradice naopak pevně zakořenily v našich životech. Tušíte ale proč, anebo koho vlastně oslavujeme?

Pro věřící je advent dobou radostného očekávání, duchovního rozjímání, očištění od všeho špatného a díků za vysvobození lidstva z temnoty. Třebas nevěříte ve Spasitele, ale zamyslet se a zpomalit, udělat si čas na své blízké a vyrazit s nimi na nějakou tu slavnost či jen tak spolu posedět, to prospěje přece každému…

Svátky v předvánočním čase se většinou pojí se svátky svatých – k tomu jsou však ověnčené řadou lidových obyčejů a pověr, pozůstatky pohanských rituálů z předkřesťanské doby. Na svatého Ondřeje se věštila budoucnost, o svaté Barboře se řezaly „barborky“, na Mikuláše se nadělovalo a den poté se honil Ambrož kolem kostela. V půli prosince pak chodily vesnicí Lucky a kontrolovaly předvánoční úklid. Tyhle a mnohé další figury nosí jména svatých, i když s nimi mají pramálo společného. Tak zkrátka prorůstaly pohanské zvyky po staletí s těmi křesťanskými, až splynuly v jedno.

Něco zůstalo, něco odvál čas. Většina lidových zvyků má kořeny v oslavách zimního slunovratu a má chránit proti zlým silám a zajistit dobrou úrodu pro další rok. Ježíš je v křesťanské symbolice Světlo světa – a tak ať už čekáme na Slunce či na Spasitele, je to jedno a totéž – doufáme, že ve zdraví přežijeme temnou a studenou zimu a že s prodlužujícími se dny brzy začne do našich životů proudit zase teplo a sluneční svit.

25. listopadu – svatá Kateřina

Se svátkem Kateřiny končí předadventní období, v tento den se naposledy konaly velké slavnosti či svatby. Kateřinské zábavy měly na starost výslovně ženy, platilo tzv. ženské právo. To ony platily muzikantům za hudbu, mužům za útratu, připravovaly občerstvení a vybíraly si, s kým půjdou do kola. Bylo zakázáno pracovat se vším, co mělo kolo, nesmělo se tudíž mlít v mlýnech ani příst na kolovratech. V tento den končila veškerá zábava. 

30. listopadu – svatý Ondřej

Svatý Ondřej se narodil v Betsaidě v Galileji, s bratrem Šimonem se živili rybařením. Stal se učedníkem Jana Křtitele a později prvním učedníkem Ježíše Krista, přivedl k němu i Šimona, pozdějšího apoštola Petra. Svatý Ondřej působil jako apoštol křesťanství v Malé Asii a Skýtii u Černého moře, na sklonku života hlásal v řeckém Patrasu. Tady ho za vlády císaře Nera zatkli, mučili a nutili obětovat římským bohům. Ondřej se však nenechal zlomit, což mu vyneslo kolem roku 60, podle legendy právě 30. listopadu, ukřižování. Jeho kříž byl ve tvaru písmene X, od té doby se podle něj nazývá svatoondřejský. Svatý Ondřej je patronem rybářů, provazníků, nosičů vody; chrání proti dně, bolestem v krku, křečím či růži, které se dokonce říká Ondřejova nemoc.

Na den Svatého Onřeje děvčata a chlapci především na vesnicích věštili z různých úkazů, co je čeká. Dívky většinou toužily zvědět, kdy a za koho se provdají, třeba tak, že si napsaly na cedulky jména nejoblíbenějších mládenců, a ty si pak položily na noc pod polštář. Po probuzení vytáhly namátkou jednu z cedulek a ten, jehož jméno tam bylo napsané, byl vytoužený nastávající.

4. prosince – svatá Barbora

Barbora byla podle legendy krásná dcera bohatého kupce Dioscura. Žila počátkem 3. století v Nikomédii (dnešní Turecko). Její otec byl zapřisáhlý nepřítel křesťanů a chtěl chránit dceru před vlivy „špatného“ světa a nápadníky za každou cenu, proto ji věznil ve věži. Přesto jeden ze sloužících obrátil Barboru na víru. Když to otec zjistil, a Barbora se odmítla Ježíše zříct, ve vzteku jí uťal hlavu mečem. Svatá Barbora je patronkou mnoha řemesel a povolání, například hornického. V dolech kdysi hořívaly v tento den přes noc kahany na ochranu před smrtí a úrazy – tzv. Barbořino světlo. Pod ochranu Svaté Barbory patří i slévači, stavební dělníci, tesaři, architekti či kuchaři a řezníci, ale i umírající.

V předvečer svátku svaté Barbory chodívaly ženy a dívky v bílém ošacení se závojem či rouškou přes obličej, který měly někdy i pomoučený. Výjimečně byly převlečené za jeptišky, nebo měly rozpuštěné vlasy a věneček na hlavě. Bílá symbolizovala panenskou čistotu. Nadělovaly hodným dětem sladkosti z košíku v jedné ruce a vyplácely zlobivé metličkou v té druhé. Chodily po domech a vymetaly z obydlí zlé síly. Svůj příchod ohlašovaly zvonečkem a šleháním větvičkami na okno.

Barborky se pak říkalo třešňovým větvičkám, které v českých zemích dosud řežeme 4. prosince a necháváme je v teple vykvést. Už ale nevíme, že barborka musela být ze stromu minimálně deset let starého a řezala se přesně v okamžiku, kdy se na obzoru objevil první sluneční paprsek. Dala se do vázy a čekalo se, zda vykvete na Štědrý den, což znamenalo brzké vdavky. Případně podle toho, kolikátý den od uříznutí vykvetla, tolikátý měsíc v následujícím roce byl pro dotyčného šťastným. Dříve nosívaly dívky barborku za pasem na půlnoční mši. Když nějaký mládenec před kostelem větvičku dívce vzal a dal si ji za klobouk, učinil jí tím milostné vyznání.

6. prosince – svatý Mikuláš

Skutečná historie a legenda se propletly v obraz dnešního symbolu dobrotivosti a obdarování. Mikuláš, světec a přítel dětí, žil v Myře (Turecko), kde se kolem roku 300 stal biskupem. Během pronásledování křesťanů se dostal do zajetí a v žaláři byl těžce trýzněn. Poznamenán mučením vystoupil r. 325 na Nicejském koncilu. Toť historická fakta. Více se o jeho životě s jistotou neví. Kromě dne úmrtí – 6.prosince. Mikulášův kult se rozšířil asi po dvou staletích, nejvíce uctíván byl od 8. století v Rusku, jehož je od té doby patronem. Zvěsti o něm se pomalu šířily, až v 11. století piráti přenesli v Turecku uloupené Mikulášovy ostatky do Itálie. Dodnes jsou uloženy v bazilice sv. Mikuláše v jihoitalském Bari.

Svatý Mikuláš je patronem Ruska a Lotrinska. ministrantů, dětí a panen, poutníků, obchodníků a právníků, dále třeba lékárníků či zajatců, a chrání proti zlodějům. Za to, že se stal symbolem štědrosti, může legenda o třech sestrách, která praví, že jeden zadlužený otec se rozhodl prodat své dcery do nevěstince. Mikuláš se to dozvěděl a vhazoval otevřeným oknem do ložnice dívek po tři noci peníze, jimiž jejich otec nejen splatil dluhy, ale ještě zbylo na věno.

V mnoha zemích tak Svatý Mikuláš alias Santa Claus naděluje dárky o Vánocích, v české tradici se udržel zvyk mikulášské nadílky v předvečer světcova svátku. Nejstarší zápisy o tom existují už ze 14. století. Mikuláš s čertem a andělem obchází příbytky a obdarovává hodné děti pamlsky a ovocem a zlobivé uhlím a bramborami. 

7. prosince – svatý Ambrož

Postava i sám světec Ambrož dnes už upadli v zapomnění. Svatý Ambrož se narodil roku 339 v německém Trevíru a po vystudování práv se stal soudcem v Miláně. Přestože nebyl pokřtěn, byl pro svou dobrosrdečnost zvolen milánským biskupem. Byl horlivým kazatelem a reformátorem, zemřel roku 397. Jeho hlavními znaky jsou metla a úl, jako malého ho totiž údajně napadl roj včel, který mu ale nijak neublížil. V místech, kde býval kostel zasvěcen svatému Ambrožovi, bývalo dříve zvykem v den jeho svátku honit děti. Figura Ambrože měla na hlavě černou špičatou čapku se závojem přes obličej, na sobě dlouhou košili, v levé ruce uzlíček s cukrovinkami a v pravé koště polepené bílým papírem. Objevovala se za soumraku u kostela, kde na něj vždy čekal hlouček dětí. Ty na něj hrdinsky pokřikovaly a Ambrož je vzápětí začal honit. Při tom občas ztratil nějaký ten pamlsek, aby děti nalákal – a při sbírání mohl některé lapit.

13. prosince – svatá Lucie

Lucie znamená v překladu zářící a je předzvěstí zimního slunovratu, návratu světla a tepla. Lucie pocházela z bohaté rodiny, narodila se roku 286 v Syrakusách, od dětství byla tajnou křesťankou a zaslíbila se Bohu, složila slib věčné čistoty. Když jí matka chtěla provdat za pohana, vyprosila si odklad. Matka se pak roznemohla a Lucie ji přesvědčila, aby se vydala do Catanie k hrobu svaté Agáty. Matka se zde zázrakem uzdravila a za to, že jí dcera tak dobře poradila, slíbila jí splnit jakékoli přání. Lucie si vyprosila zrušení svatby. Matka svolila, avšak uražený mladík udal dívku místodržícímu císaře Diokleciána, který nechal Lucii velmi krutě mučit, a nakonec stít. Možná podříznout hrdlo dýkou, legendy se rozcházejí. Jiná pověst říká, že mladíkovi, který si ji měl vzít a zamiloval si především její nádherné oči, je poslala vydloubnuté. Mladík se urazil a dal ji mučit a zabít. Ať tak či tak, Lucie přišla o život 13. prosince. Je patronkou kajících se nevěstek, sedláků, sklářů, krejčích, švadlen, tkalců, nožířů, notářů i vrátných. Lidé se k ní modlili proti očním nemocem, bolestem v krku, infekcím, krvácení a úplavici. Je ochránkyní dětí a slepců.

Nad jejím hrobem byl vystavěn kostel, kosterní ostatky jsou však uloženy v Benátkách. Právě v Itálii je uctívána nejvíc, velké průvody a procesí se zapálenými svíčkami se však konají každoročně i ve Skandinávii. V českých zemích chodily na svatou Lucii po domech dívky zvané lucky; zahaleny do bílé plachty či dlouhé košile, hlavu ovinutou bílým plátnem, obličej potřený sádlem a zasypaný moukou. Na Českobudějovicku nosily velký zobák jako čáp, na Benešovsku koňskou hlavu a na Slovácku škrabošku s velikými řepovými zuby. Zkrátka krasavice k pohledání! Děti, které se uměly pěkně pomodlit obdarovaly, ostatním pohrozily metlou.

Po vesnicích chodívaly nejen figury spojené se jmény svatých, ale také mnohé další, veskrze strašidelné a nikterak přátelské.

Perchta (jinak také peruchta, cempera, brůna)

Perchty chodily v předvečer svátků sv. Barbory, sv. Mikuláše, před Štědrým dnem, o Štědrém večeru a v předvečer Tří králů. Měly bílou řeznickou zástěru a počerněný obličej, případně červený. Jindy byly v bílé sukni a vrchní vrstvu měly shrnutou nad hlavu. Některé měly podobu koně nebo škrabošku potaženou plátnem, polepenou červeným papírem, s pohyblivým červeným jazykem.

Matička (jinak také mikuláška, nikolajka, mikulášova matička)

Oblečené jako lucky a barborky – bílé šaty, bílá plachta, bílý šátek na hlavě, zamoučený obličej, rouška, rozpuštěné vlasy, někde zuby z řepy – matičky obcházely bosé nebo v bílých papučích, ve Slezsku nosily na hlavě biskupskou čepici.

Štědrá bába (též klokavá nebo klovcová, vrtibába)

Štědré baby obcházely o Štědrém večeru, o Silvestru a v předvečer Tří králů, zahaleny v bílém prostěradle, na obličeji škrabošku čapího vzhledu s dlouhým nosem.

Klempera

Klempera byla maškera, která chodila  týden po svaté Lucii, 19. prosince. Byla zabalená do prostěradla a na obličeji měla bílý závoj.

Tomáš

Tomášové se po městech pohybovali dva dny po Klempeřích, 21. prosince. Byli celí v bílém.

Ometačka a Ometač

Ženy v černých šatech s bílým šátkem zakrývajícím obličej a muži s čepicemi s kožíškem a korunkami z pozlaceného papíru na hlavě chodili o Štědrém večeru.

 

   Fotografie: city-dog.cz