Ve výrazu vzrušené ženy nehledám barokního andělíčka, říká malíř Michal Singer
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
23.11.2018
Rozhovor

Ve výrazu vzrušené ženy nehledám barokního andělíčka, říká malíř Michal Singer

Ve výrazu vzrušené ženy nehledám barokního andělíčka, říká malíř Michal Singer
Michal Singer patří mezi nejvýraznější osobnosti současné výtvarné scény. K osobitému stylu se propracovával tvrdě – vytvořil stovky maleb, kreseb, grafik a koláží. Teď ale mnohé obdivovatele a sběratele svých obrazů překvapil. Odložil štětec a začal se věnovat technice prořezávání papíru. Na tom ještě není nic tak zvláštního, dokud si detailně neprohlédnete, co je jeho aktuálním tématem...

Michal Singer patří mezi nejvýraznější osobnosti současné výtvarné scény. K osobitému stylu se propracovával tvrdě – vytvořil stovky maleb, kreseb, grafik a koláží. Teď ale mnohé obdivovatele a sběratele svých obrazů překvapil. Odložil štětec a začal se věnovat technice prořezávání papíru. Na tom ještě není nic tak zvláštního, dokud si detailně neprohlédnete, co je jeho aktuálním tématem...

Michale, tys od malby udělal poměrně velký krok k technice prořezávání ručního papíru. Proč?

Ono to není poprvé. Začlo to někdy před 20 lety - to jsem maloval rukama pastózní obrazy. Už jsem z malby byl utahaný a prosáklý chemií. Tehdy jsem byl u nějaké léčitelky a ta se mě ptala, jestli pracuju v chemickém nebo uranovém průmyslu. A tak jsem si říkal, že potřebuju nějakou očistu. Jednoho dne jsem uklidil ateliér, terpentýnem  vydrbal podlahu, koupil pár čistých papírů a udělal první věc. Dočista jsem ji zkazil. Druhá už byla lepší, třetí už skoro dobrá a pak jsem prořezal asi 120 víceméně abstraktních kompozic. Podruhé jsem se k tomu vrátil, když jsem ilustroval Argonautiku. No a teď potřetí. V létě jsem měl portrétovat jednoho známého, a představa, že toho člověka budu malovat, mě najednou začala obrovsky nudit. A tak mě napadlo, že ho prostě vyřežu. 

Pro spoustu lidí je ale šokující téma, kterému se věnuješ, a tím jsou filmy pro dospělé... Kde se to vzalo?

To mám nějaké zastřené. Nevím. (smích) Porno je opravdu naturalismus. Ale zajímavá je na tom jedna věc – když na to porno číháš s tím, že ho budeš ztvárňovat, tak se už se od něj vlastně odpoutáváš a vstupuješ do paralelní zóny. Jakákoli aktivita, kterou vůči tomu projevíš, úplně mění paradigma té situace. Nechci porno podceňovat, ale máš tam třeba 80 záběrů, které jsou nuda, jsou slizké a pak je tam jeden výborný. Neříkám, že v tom vzrušení ženy vidím barokního andělíčka. To objevím potom až prací. Ale čistě se mi jen líbí ten výraz. Stejně jako se mi někdy líbí nějaká pozice těla apod.

Hodně frekventuješ téma orálního sexu, proč?

Víc a víc nabývám dojmu, že jsem udeřil hřebíček na hlavičku. Reakce lidí často postrádají logiku, z čehož je poznat, že tam probíhají emoce, a to dost protichůdné. Problémem je zajisté nevyváženost těchto potřeb v intimním životě. Ale co s tím? Já to nevím. Jen o tom mluvím. A tím chci říct, že i ti lidé o tom mají mluvit.

Uhodil hřebíček na hlavičku? 

Jasně. Pro většinu lidí to je pořád tabu. 

Jaké reakce přicházejí? 

Jsou různé. Výborné jsou ty, kdy třeba nějaká žena píše, že je nadšená, že by k tomu něco řekla, ale nemůže, protože je vdaná. Tam vůbec nechápeš, kde se berou souvislosti - proč by to ten člověk nemohl okomentovat? Pak jsou lidé, kteří mi řekli, že jsem ubožák. Jedna moje stará kamarádka mi řekla: Prosím tě, ty který jsi namaloval takové noblesní věci, děláš podle porna - no ty jsi dopadnul, podívej se na sebe.

A co komentáře galeristů? 

Ti říkají, že jsem moc expresivní, že to nejde. Také říkali, že se to bude špatně prodávat, protože lidé se bojí tyhle věci sbírat. Ale to vůbec není pravda, já mám úplně opačnou zkušenost. Mimochodem pro převážnou většinu galerií jsem byl vždycky trochu "moc".

Co myslíš, že by ti na to řekl tvůj učitel Pavel Brázda? 

Jen houšť. On by mi to pochválil. Pokud by teda rovnou nežárlil.

Já o tobě vím, že vstáváš brzy ráno, cvičíš, medituješ... Kde je bohémský život? Máš ho taky za sebou?

No jasně, že jo. Ale i když jsem žil nějakým pohnutým způsobem života – tak se to nikdy neoddělilo od práce. Vždycky to bylo zaznamenávané, vždycky jsem to vtahoval do umění. Často se stává, že bohémové úplně odpadnou od stojanu a třeba týdny nebo měsíce nic neudělají. Tohle mě nikdy nepotkalo. Pamatuju si ty nejhorší doby, kdy jsem v bezvýchodném zoufalství vypil dvě lahve vodky do úplného bezvědomí a pak odešel z ateliéru domů.  Druhý den jsem se tam vracel a přemýšlel nad tím, jak to tam asi bude vypadat, protože jsem si vůbec nepamatoval, co se dělo. Když jsem otevřel dveře, málem jsem upadnul. Jak jsem tak viděl ty vzorně umyté štětce, vyrovnané barvy, všechny obrazy postavené tak, jak bylo třeba k další práci.... Automat ve mně to vždycky dotáhnul do pedantského konce. Tak alespoň člověk zjistí, že jak moc je k tomu povolaný.

A proč jsi bohémský život začal opouštět? Vyžilo se to?

Zjistíš, že tě to vyčerpává. Je tam fyzický úbytek sil, a to nepotřebuješ. Potřebuješ být u stojanu deset hodin, a najednou zjišťuješ, že na to nemáš sílu. Teď si dopřávám bohémský život svátečně - občas si na něj zahraju. 

Co považuješ za zásadní umělecké dílo posledního století?

Vejde se tam ještě Proust? Nic není tak zásadního jako Marcel Proust. Pak Tarantinovy filmy. Ty považuju za velkolepé a nevím, jestli je vůbec možné, aby zestárly. On nemá žádné vážné myšlenky, žádné vážné úmysly, ale jemu se tam vynořují samy, protože je nebývale pozorný k tomu, co právě vzniká. Tak jako Mooji anebo Eckhart Tolle - Quentin žije v přítomnosti. Alespoň po dobu, kdy točí.

A z výtvarného umění?

Picasso. Ještě třeba před pěti lety bych ti vyjmenoval sto důvodů, proč říct někoho jiného, abych se ukázal  nápaditým, ale když tohle pustíš, jdeš k přímo k osvědčeným hodnotám, a to je Picasso. On hýbe dějinami.

Když mluvíš o Picassovi, jak se díváš třeba na tvorbu Jacksona Pollocka?

On byl neuvěřitelný, jak uměl „picassovat“. Pár obrazů, než šel do úplné abstrakce, je úžasných. Pak následoval strmý pád. V takovémhle stupni bezpředmětného chaosu se nelze pohybovat dlouho.

V jednom z rozhovorů jsi říkal, že když jsi byl ustrašený, tak ses podepisoval jako Sígr, a když jsi byl přirozený, začal ses podepisovat jako Michal. A teď tu vidím znovu Sígra...

Teď už jsem opustil ty psychické významy, pro mě je to prostě výborná značka. Podpis je forma rázného opuštění artefaktu. V jednu chvíli si prostě řekneš, že jdeš pryč.

Co tě napadne, když se řekne Vincent van Gogh?

Smutek. Vždycky znovu smutek. Protože on si ten svět stvořil. Sám v něm byl a sám se s ním rozloučil. Přesto, že jej přivedl k nebývalé dokonalosti, nevstoupil tam vůbec nikdo jiný. Vincentova sebevražda byla logickým pokusem o ukončení takového pekla. Mnozí tomu rozumějí... V tom, jak lidé berou jeho osud, je cosi komického. Z jedné strany van Gogha či Modiglianiho, anebo v poslední době Fridu Kahlo, přemrštěně oslavují, a to právě pro ty tragické konce, z druhé strany, když člověk dozná velmi podobné stavy a pocity, se jenom diví anebo "sluníčkaří". Pořád stejný hnus a bída... 

Kdybys měl možnost podívat se pod ruce nějakému malíři, umělci, kdo by to byl?

Asi by to byli spíše sochaři. Ti, co dělali asijské chrámy v pralesích. Nebo bych rád navštívil nějakou středověkou dílnu. A pak – to asi nejvíc, by mě zajímaly nějaké ty iluminované svaté knihy. 

Tobě v ateliéru vždycky hraje muzika  co si nejradši pustíš, když tvoříš?

Podle nálady. Nejspolehlivější je takový ten barový jazz...

 

Další užití materiálů city-dog.cz je možné pouze s písemným souhlasem redakce. Více zde.

   Fotografie: Tomáš Rubín pro city-dog.cz