Aby se člověk mohl starat o ostatní, musí umět pečovat také sám o sebe, říká spisovatelka Michaela Dombrovská
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
28.01.2019
Rozhovor

Aby se člověk mohl starat o ostatní, musí umět pečovat také sám o sebe, říká spisovatelka Michaela Dombrovská

Aby se člověk mohl starat o ostatní, musí umět pečovat také sám o sebe, říká spisovatelka Michaela Dombr...
Spisovatelka, redaktorka, lektorka jógy a odbornice na zpracování informací. Michaela Dombrovská je známá hlavně díky svým knihám Pravidla pozitivního sobectví a Pořádek nejen v hlavě. Setkali jsme se v její oblíbené kavárně na Vinohradech, kde nám prozradila, jaká byla její cesta k pozitivní psychologii, co si myslí o novoročních předsevzetích, nebo proč bychom měli v životě zachovávat principy minimalismu. 

Spisovatelka, redaktorka, lektorka jógy a odbornice na zpracování informací. Michaela Dombrovská je známá hlavně díky svým knihám Pravidla pozitivního sobectví a Pořádek nejen v hlavě. Setkali jsme se v její oblíbené kavárně na Vinohradech, kde nám prozradila, jaká byla její cesta k pozitivní psychologii, co si myslí o novoročních předsevzetích, nebo proč bychom měli v životě zachovávat principy minimalismu. 

Michaelo, co jste vlastně vystudovala? Odrazilo se to nějak v tom, čemu se teď věnujete?

Dva obory, které jsou ze své podstaty celkem široké – veřejná politika a informační věda. Vždycky jsem se zabývala koncepcemi a zpracováním informací. Tou hlavní spojující myšlenkou, která u mě nakonec vedla až k dizertaci, je zjednodušování složitých informací a právě to mě přivedlo k psaní mých knih. Například knížek o plánování času je na profesní úrovni spousta, ale člověk, který se jinak tématem více nezabývá, si je prostě nepřečte. Je to napsané tak, že tomu buď úplně neporozumí nebo tolik nezaujmou. Já vidím to svoje poslání (smích) v psaní knih pro lidi, kteří s daným problémem bojují a potřebují se dozvědět, jak na něj vyzrát. Ty hodně vznešené teorie se pro ně snažím lidsky převyprávět do normálního jazyka. Takže ano, rozhodně se to odráží v tom, co dělám. Je to hlavně práce s texty a s informacemi. To je to, co mě vždy bavilo.

To je krásné slyšet, že někdo dělá práci, která ho baví. Hodně lidí s tím v dnešní době válčí...

Občas se potkávám s názory, že by měl člověk následovat svoji vášeň, dělat jen to, co ho baví a za tím si jít. Ale to je vlastně nesmysl. Spousta lidí si to nemůže dovolit nebo se může stát, že vaše vysněná práce vás ve výsledku nemusí bavit. Ve skutečnosti je to tak, že si musíte dělat radost, prací se uživit a potom si v ní najít to, co vám dává smysl. Mě moje pracovní zkušenosti postupně dovedly k tomu, že jsem se stala redaktorkou. I vysněná práce občas bolí. Každý máme někdy horší dny, ale to není důvod házet flintu do žita. Jde spíš o to, aby to dobré převažovalo. Člověk by měl myslet na sebe, na své zdraví, na své naplnění. Jestli jste v práci spokojení nebo ne, není ani tak o sledování vášní, ale o smyslu toho, co děláte a jakým způsobem to zapadá do vaší životní vize.

Aby se člověk mohl starat o své okolí, musí umět pečovat také sám o sebe a být v pohodě.

Pro ty, kteří vaši knížku ještě nečetli – jak podle vás vypadá pozitivní sobec?

Celý název knihy je trošku protimluv, který má hlavně zaujmout. Má upozornit na to, že je dobré, abychom na sebe nezapomínali. Pozitivní sobectví odkazuje k péči o sebe – o své zdraví, o svou duševní pohodu. Mohli bychom také použít termín „sebeláska“. Aby se člověk mohl starat o své okolí, musí se starat také sám o sebe a být v pohodě. Není vůbec nic špatného na tom říct, dost, na tohle nemám, je toho příliš. Pozitivní sobectví je o tom, abyste viděli sebe samotné jako někoho, o koho je potřeba pečovat. 

Je to problém, který mají hlavně ženy? 

Více se to týká žen, ale řeší to i muži. Klasickým příkladem bývají maminky. Život se občas bez obětí neobejde. Ony ale dobře vědí, proč se něčeho vzdávají. Vidí v oběti dlouhodobý smysl a něco jim to zároveň dává. Je ale velký rozdíl mezi tím, když člověk něco obětuje, nebo když se stane obětí. Být obětí často bývá silným manipulačním prvkem. Naopak schopnost něco (vědomě) obětovat může být cestou za splněným snem.

Jak to mají lidé, kteří celý život bojují s nízkým sebevědomím? 

S tím asi v nějaké podobě bojuje každý. Se sebevědomím to taky není tak, že by bylo 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. (smích) Jsou oblasti nebo okamžiky, kdy se cítíte lépe nebo naopak hůř. Je to o tom, vyhledávat ty momenty, kde se cítíte silní v kramflecích. Já bych to nazvala spíš jako „sebeuvědomění“ než sebevědomí. Protože by mělo vycházet z toho, že se dobře znáte, že si rozumíte, ale znáte i své meze. Je důležité brát se i se svými chybami. Když uděláte trapas, tak si říct, že o nic nejde, nebo se umět zasmát sám sobě. Pak vás nemůže nic rozhodit. 

Jak jste se dostala k pozitivní psychologii?

Prošla jsem si obdobím úzkostí, které jsem musela řešit. Začala jsem se tím zabývat, hledala jsem různé rady v knížkách, prošla jsem terapií. A pak přišla Pravidla pozitivního sobectví. Potřebovala jsem sama pro sebe návod, jak takové období překonat, tak jsem si ho napsala. Měla jsem takové přání, aby to třeba pomohlo někomu dalšímu, tak jsem si založila blog a vyslala příspěvek do světa. Tohle byl skutečně zásadní obrat, kdy jsem vzala život do svých rukou a ono se to vyplatilo. (smích)

Co bývá nejčastější problém, se kterým se lidé potýkají?

Když dostanu nějaký dotaz, tak se nejčastěji týká vztahů nebo práce. Dávám si ale velký pozor, abych se nestavěla do role odborníků. Nejsem psycholožka, takže když cítím, že je nejspíš problém hlubšího rázu, tak odkazuji na specialisty. Málo lidí třeba ví, že k psychologovi můžete zajít v rámci svého zdravotního pojištění. 

Jak se podle vás dá nejlépe vyrovnat se stresem?

To je u každého trošku jiné. Říká se, že dnešní míra stresu je mnohem vyšší, ale ono to zase tak není. V minulosti nebo i dnes v některých zemích třeba na každém rohu hrozilo, že vás někdo zabije. Stres je tady pořád, ale roste množství informací, které máme k dispozici. Právě to nám občas dokáže zavařit mozek, když nevíme, jak s nimi zacházet. Pracovat ale můžeme na tom, jak na ně reagujeme. Osobně doporučuji se jimi nezahlcovat, dát si detox například od sociálních sítí, každý den si najít chvilku jen pro sebe, meditovat, prodýchat se. Málokdy máte možnost ovlivnit to, co se děje kolem vás, ale vždycky můžete ovlivnit to, jak na to reagujete. 

Vaše knížka Pořádek nejen v hlavě je další publikací, kterou by asi spousta z nás měla mít ve své knihovně. O co se přesně jedná?

Pravidla pozitivního sobectví se rozdělují podle životních oblastí a tohle je další krok – úklid v jednotlivých oblastech. Když se naučíte základy minimalistického přístupu u triček a oblečení, tak to potom snadno aplikujete i na své vztahy, práci, zdraví. Princip, že méně je více a kvalita má přednost před kvantitou, zůstává stejný. Neměli byste ho aplikovat jen na úklid skříně, ale pokračovat dál. Nezanášejte si hlavu zbytečnými informacemi, i na ně to platí. Strašně těžké je to třeba, když ve vás rezonují staré křivdy. Je těžké odpustit, když se k nám někdo zachoval špatně. Když se zaměříte na sebe, můžete se zamyslet nad tím, co vám taková zkušenost dala, jak vás posunula, potom se vám bude i snáze odpouštět. Zlobou totiž nejvíc škodíte zase jen sami sobě. 

Leden je pro mnohé z nás měsícem předsevzetí. Jak na ně pohlížíte?

Předsevzetí je pouhý nástroj – můžete díky němu zvládnout změnu, ale také můžete selhat. Je otázkou, jestli je leden vůbec pro taková rozhodnutí vhodný. Většina z nás potřebuje spíš odpočívat a nabrat síly. Na druhou stranu to může být symbolické datum. Než si nějaké předsevzetí dáte, je dobré podrobit své přání nějakému testu. Například, kdyby vám zbýval rok života, co byste chtěli zažít nebo dokázat? Spoustu věcí pak hodně rychle odfiltrujete. Předsevzetí je vlastně sen, ale vy ho můžete rozdělit do drobných krůčků a dá se ho snáze docílit. Splnění i toho sebemenšího úkolu vás posílí a vy nebudete ztrácet v naději v to, abyste pokračovali dál. Já osobně vidím předsevzetí jako příležitost. Měli by to být věci, které vás neděsí. Míra selhání je u předsevzetí tak vysoká proto, že to bývají velké a nereálné věci. Začínejte menšími věcmi a jedno po druhém. 

Takže, kdybych si teď dala za cíl, že chci zhubnout 10 kilo, jak bych měla postupovat?

Zamyslete se, jestli jde skutečně jen o ta kila. Nechcete spíš zdravěji jíst? Lépe vypadat? Hýbat se? Můžete třeba začít tím, že vyrazíte na první lekci jógy. Dalším drobným krokem může být, že nějakému odborníkovi ukážete svůj jídelníček. Splnění každého malého úkolu vás posílí. V březnu se začnete víc hýbat. Takhle pomalu a postupně vás to dovede k tomu, že budete mít v prosinci o 10 kilo míň a ani nebudete vědět jak. 

Zaujal mě také váš „audit přátel“. Můžete tento pojem našim čtenářům trošku objasnit?

Je potřeba si uvědomit, jakými lidmi se člověk obklopuje. Na tom, jak se cítíme, se hodně podepisuje naše okolí v tom smyslu, že nám dokáží zlepšit nebo zkazit náladu. Rozhodnutí o tom, kterými lidmi se obklopujeme, je přitom jen na nás. Díky tomu si mnohem víc vážím lidí, se kterými se dokážeme obohatit. Snažím se jim věnovat víc času, než těm, kteří si jen stěžují nebo drbou. Pokud máte ve svém okolí někoho, kdo vám vlastně škodí, tak je jen na vás, jestli se s ním budete vídat. V knize najdete jednoduchou pomůcku k tomu se nad svými vztahy pořádně zamyslet.

Máte nějaký tip na to, co dělat, aby byl váš den lepší?

To je opět hodně individuální a na každého může zabírat něco jiného. U mě třeba skvěle funguje pomazlení s mými čtyřnohými mazlíčky. (smích) Z vlastní zkušenosti ale můžu doporučit psaní deníku vděčnosti. Každý večer před spaním si do něj zapište 3–5 věcí, které vám ten den udělaly radost, věcí, za které jste byli vděční. Často to totiž pomáhá i k tomu, že podvědomě takové věci začnete sami vyhledávat s vědomím, abyste měli večer co zapsat do deníčku. Má to skvělý vliv na to, jak se člověk cítí. Dobré je každopádně své pomocníky nebo tipy v boji s nepohodou hledat průběžně a zvláště právě tehdy, když se nic neděje. Je lepší učit se plavat, když se člověk netopí.

Na čem právě pracujete? 

Dopsala jsem Jógový zápisník, právě teď spolupracuji na únorovém speciálu magazínu Jóga dnes a mám rozepsanou knížku o práci s informacemi (opět laickým způsobem). Pak se uvidí.

S Michaelou jsme se propojily především díky naší fotografce Anežce. „Asi před 5 lety jsem měla pocit, že mám životní krizi. Na serveru Naucmese.cz jsem tenkrát našla Michaelu, se kterou jsme si začaly psát. Koupila jsem si její knížku a doteď si pamatuju na předmluvu, kde byla věta, kterou si dodnes pamatuju a vystihuje to celé. Jak říkají v letadle, nejdřív dát masku sobě a pak tomu druhému. Tohle byl prostě osud,“ říká Anežka Svobodová.

 

   Fotografie: Anežka Svobodová pro city-dog.cz