Syndrom bílého plátna nemám. Těším se, až ho zničím, říká Michael Rittstein
City-Dog.cz | pražský žurnál
1
23.07.2019
Rozhovor

Syndrom bílého plátna nemám. Těším se, až ho zničím, říká Michael Rittstein

Syndrom bílého plátna nemám. Těším se, až ho zničím, říká Michael Rittstein
Za malířem Michaelem Rittsteinem jsme se nevydali na Černý most, ale do Brnířova. Tam totiž v současné době dělá na svém vůbec největším obraze. Přivítal nás zašpiněný od barvy a se širokým úsměvem. Povídat jsme si začali v jeho ateliéru a nakonec skončili na jeho milovaném koupališti. Tam jsem se ho zeptala na všechno možné – na jaké limity naráží, když maluje tak obrovská plátna, jestli vidí něco specificky českého v současném umění, ale třeba i na jeho rebelantství na devítiletce.

Za malířem Michaelem Rittsteinem jsme se nevydali na Černý most, ale do Brnířova. Tam totiž v současné době dělá na svém vůbec největším obraze. Přivítal nás zašpiněný od barvy a se širokým úsměvem. Povídat jsme si začali v jeho ateliéru a nakonec skončili na jeho milovaném koupališti. Tam jsem se ho zeptala na všechno možné – na jaké limity naráží, když maluje tak obrovská plátna, jestli vidí něco specificky českého v současném umění, ale třeba i na jeho rebelantství na devítiletce.

Michaeli, vy teď děláte monumentální věc, která má 8x5 m, o co jde?

Dal jsem si teď na tři roky úkol, že budu malovat, co vidím. Předtím jsem maloval, co cítím nebo co jsem téměř výhradně na vlastní kůži prožil. Tak jsem vloni vyrazil do Indie a pak udělal dva velké indické obrazy, které mají 5x3,5 metru. Následovalo Mexiko – to jsem asi dva měsíce skicoval a pomalu to dával dohromady. Teď mám hotovou podmalbu a začínám pracovat s větším detailem.

S tak velkou plochou se do svého ateliéru na Černém mostě asi nevejdete, proto ho děláte v Brnířově?

Ano, můj ateliér mi nestačil, a tak jsem požádal místní zemědělce o zapůjčení myčky v traktorové stanici a oni mi vyhověli.

Co s takovým velkým obrazem bude dál?

Dál půjde do šuplíku, protože ho není kam dát. Víte, dělal jsem to taky proto, že mě baví být i trochu iracionální, zkrátka aby ta věc nakonec nebyla „k ničemu“. Když jsem dělal věci před revolucí, tak se to taky nedalo vystavit a nijak mě to v práci neomezilo... Ale pokud se to podaří, tak ten obraz spolu dalšími vystavím na podzim v Jízdárně Pražského hradu, kde bude 2. listopadu vernisáž.

Na co naráží malíř, když dělá takovou velkou věc?

Hlavně na fyzické možnosti. Navíc pracuju systémem, že mám něco vymyšleného, pak do toho pustím náhodu a pak se zase vracím ke koncepci. Tady ta náhoda znamená dělat do mokrého na zemi. A když máte obraz velký pět metrů, tak jste tři neděle ohnutá a lezete po kolenou. Takže první se dostavuje bolest zad...

Máte syndrom bílého plátna?

Vůbec. Jak vidím bílé plátno, tak se těším, až ho zničím. Plátno si šepsuju sám a během té doby už se třesu, až na něj vlítnu.

V současné době jste nejobchodovanějším autorem vůbec, váš diptych z roku 1984 Mrknutí se vydražil za více než půl milionu korun, Pocta Maroldovi z roku 1987 za 840 tisíc. Zajímalo by mě, jestli někdy někomu obraz i věnujete?

Ano, ale dneska ne. (smích) Často ale věnuju třeba grafiku, to dělám běžně. Jinak - já ty drahé obrazy už dávno nevlastním. Jsem rád, že se lidem vyplatil jejich dobrý vkus.

Když jsem mluvila se sochařem Jaroslavem Rónou, říkal mi, že občas si s kolegy i něco vymění...

Já ne. Netoužím po věcech. Někdo se podívá na starou skříň a hned ji musí mít, mně stačí, že ji vidím. Tím, že jsem žil v paneláku, kde byly stísněné prostory, a můj první ateliér měl patnáct metrů, tak je pro mě největší majetek prostor. Prázdné místo, abych ho mohl zaneřádit.

Největším majetkem je pro mě prázdný prostor, který můžu zaneřádit. 

Stýská se vám po obrazu, který prodáte?

Někdy docela jo. Neprodávám ho hned, ale třeba po roce. Dřív jsem je prodával nerad, ale teď, vzhledem k tomu, že potřebuju uvolnit místo, už nebývám tak rozpačitý.

Stalo se vám někdy, že se váš obraz setkal s nezájmem, že byl tzv. odzívnutý?

Aby si ho někdo odzívnul – to se moc nestává. Ale lidé jsou různí a líbí se jim různé věci. Někdo má rád třeba malbu meditativní nebo abstraktní a ty moje jsou mu nepříjemné. To bych tomu člověku nevyčítal a docela bych s ním i kamarádil...

Vidíte něco specificky českého v současném umění?

V současném umění se takové rysy díky internacionalizaci ztrácí. Ale i kdyby tady něco specificky českého bylo, tak nám to stejně není co platné. Když se podíváte do historie, tak pochopitelně české rysy vidíte. Ale dneska se i na školách učí internacionální jazyk. Současná kunsthistorie dnes považuje českost téměř za handicap.

Říkáte o sobě, že pro vás byla / je určující tvorba pro souseda odvedle. Co si pod tím mám představit?

V 70. a 80. letech nebyly výstavní možnosti. Maloval jsem v paneláku a zachycoval každodenní život mužů a žen, takže jsem byl nejpochopitelnější pro lidi odvedle. Byla to specifická záležitost, proto jsem ji nazval lokální historka. Dělat ji tenkrát bylo nemyslitelné, protože přicházela první vlna minimalismu. Začalo se mluvit o konceptuálním umění. Všechno bylo bílé, černé, skoro nikde žádná barva... A já dělal obrazy s třeskutým dějem a s příběhy a výjevy z panelákových bytů. Bylo to provokující.

Netajíte se tím, že vás mrzí jakási zapouzdřenost českého umění – umění 10milionového národa, kterému nikdo dveře do světa neotevře... Co by se muselo stát, aby se to prolomilo?

Všichni umělci by museli odejít do Paříže nebo do New Yorku. Jinak se nemůže stát vůbec nic. Musíte se sebrat a jet – aspoň do Německa. Já sám jsem měl slušně našlápnuto, galeristu jsem měl v Kolíně nad Rýnem a podobně. Ale chtěl jsem prostě být tady na tom koupališti. (smích)

Kunsthistorik Jiří Ševčík na AVU prý prohlásil, že umění může být cokoli, záleží, kde je to vystaveno. Co vy na to?

To bych viděl jako zjednodušené. Prohlásil to i Duchamp, který tuhle cestu otevřel. Teď jde o to, kdo tomu uvěří. Vezměte si, že chcete dělat umění a nemáte dispozice ani pro malířství ani pro sochařství. Tak zaplaťpánbůh za Duchampa. Začnete pracovat konceptuálně, přemísťovat, kontextualizovat a podobně.

Jak se díváte na vztahy galerista, kurátor a kunsthistorik?

Všechny tyhle profese do světa umění patří. Třeba kurátora já ale nevyužívám, protože jeho současná role mi nevyhovuje. Je to asi i dané fází, ve které se nacházím. Mám za sebou hromadu věcí a neumím si představit, že bych pracoval s kurátorem, který moji práci nezná. Navíc já nechci přejímat jeho koncepci. Na to, aby ke mně přišel kurátor a vysvětlil mi, co po mně chce, nemusím dělat umění. To jsem otrok.

Dlouhé roky jste vedl na AVU ateliér Malířství III a vloni jste skončil. Proč?

Myslím, že už bylo načase. Nastoupila tam generace, kdy padesátiletí jsou nejstarší a přirozeně mají jiné myšlení než já. V žádném případě jsem na ně ale nezanevřel a občas tam ještě chodím vypomáhat do profesorských komisí. Byl jsem tam 17 let a nebyla to pro mě žádná řehole nebo utrpení. Představte si zimní den, mlhavo, sníh s deštěm a někde existuje barák, kde se celé dopoledne mluví jen o umění! No to je skvělý, ne?

S čím by měl odejít student z AVU?

Podle mě se stabilizovanou pracovní metodou. Měl by vědět, proč to vystudoval, měl by mít dost energie, nápadů a představ, co bude dělat, aby zvládnul prvních pět let po škole, které nejsou zrovna valné.

Kdesi jsem se dočetla, že vy sám jste byl na základní i střední škole pěkný rebel, dostával jste snížené známky z chování, málem jste byl vyloučený. Docela mě to pobavilo...

Z chování jsem nikdy dobrou známku neměl. Ani na devítiletce. Jedničku jsem měl asi do druhé třídy, pak už jen dvojky a trojky.

Co jste vyváděl?

Žvanil. Za připomínku, šprajc a glosu bych šel světa kraj. Rozkládal jsem autoritu profesorů. Vymýšlel jsem fóry a pak je samozřejmě přes mrtvoly realizoval. Nakonec jsem byl rád, když přišel rok 68, protože jsem měl příšernej posudek. Snad nejmilejší v tom posudku bylo „rváč v opilosti“.

A byl pro vás někdy někdo autoritou?

Určitě ano. Třeba Bedřich Dlouhý. I lidé z předchozí generace pro mě byli autoritami, potřeboval jsem je, aby mi vytyčili prostor.

Jakou měrou se na úspěchu malíře podílí talent?

Velkou. Tak 50%.

A zbytek je?

Dychtivost a umanutost. Nesmí v tom být žádné rozpaky. Nemůžete si říct – teď půjdu třeba k filmu a pak se k malování vrátím. Nikdo se nikdy nevrátí. A už jen to, že od toho člověk dokáže odejít znamená, že o to tak moc nestojí.

Vy jste někde říkal, že nechcete být ,,typickým Rittsteinem“ a já se přesto zeptala jednoho z vašich kolegů, grafika Pavla Beneše, co se mu vybaví, když se řekne Michael Rittstein a on mi řekl, že...

…paneláky?

Kdepak. Fantastické figury a brutálně agresivní malba... Jste s tím spokojený?

Ne úplně. Druh malby je asi daný temperamentem. Nechtěl jsem mít agresivní malbu, ale asi tomu tak bylo. Sama ale vidíte, že teď už mě víc zajímá barva než agrese. To víte, léta přibývají, testosteronu ubývá. (smích) Kdybych měl já sám říct, co je pro mě, řekněme, „typické“, bude to lokální historka. Proto jsem tady, mám to tu rád. Jsem zvědavý, všude vlezu, se zájmem poslouchám, co se kde děje. Jako kluk jsem tu dělal v zemědělství a stavebnictví a na každém kroku nacházel důvody k práci.

 

Fotografie: Tomáš Rubín pro city-dog.cz