Každou větu píšeme společně, říká švédské spisovatelské duo Lars Kepler
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
11.04.2019
Rozhovor

Každou větu píšeme společně, říká švédské spisovatelské duo Lars Kepler

Každou větu píšeme společně, říká švédské spisovatelské duo Lars Kepler
Jejich jména – Alexandr Ahndoril a Alexandra Coelho Ahndorilová - vám nejspíš nic neřeknou. Zato pseudonym Lars Kepler zná snad každý. Manželský pár spisovatelů ze Švédska je synonymem světového úspěchu, symbolem severské krimi. Jejich knihy byly přeloženy do čtyřiceti jazyků a vyšly v šedesátce zemí. Prakticky o všechny má zájem Hollywood, některé už byly zfilmované, jiné se právě přesouvají na filmová plátna. Jak vypadá takové spisovatelské manželství „dva v jednom“?

Jejich jména – Alexandr Ahndoril a Alexandra Coelho Ahndorilová - vám nejspíš nic neřeknou. Zato pseudonym Lars Kepler zná snad každý. Manželský pár spisovatelů ze Švédska je synonymem světového úspěchu, symbolem severské krimi. Jejich knihy byly přeloženy do čtyřiceti jazyků a vyšly v šedesátce zemí. Prakticky o všechny má zájem Hollywood, některé už byly zfilmované, jiné se právě přesouvají na filmová plátna. Jak vypadá takové spisovatelské manželství „dva v jednom“?

Jaké to je být spolu 24 hodin denně, v manželství, v práci, tolik let?

Upřímně, my jsme se díky společnému psaní do sebe po patnácti letech v podstatě znovu zamilovali. Psaní je naše společná vášeň, sdílíme při něm úplně všechno, od prvního nápadu, přes rešerše, vše je naprosto rovnocenné, snad jen Alexandra lépe střílí z pistole a Alexandr je lepší v boji zblízka. Zrovna tak je vše vyvážené i v běžném životě. Vždycky jsme se oba starali o naše tři dcery, pereme, vaříme, uklízíme také oba. Je to o komunikaci. Při společném psaní musíte vést dialog, hodně spolu diskutujeme, a když se na něčem neshodneme, musíme to prostě probírat tak dlouho, dokud nenajdeme řešení. Pokud spolu umíte mluvit, vztahy fungují. Pro manželství a pro život je to úžasný trénink, takže doporučujeme všem pořídit si pseudonym a začít společně psát.

Skutečně tvoříte vše spolu, není třeba psychologie ženských hrdinek, například jedné z hlavních postav, Sagy Bauerové, víc dámskou doménou, a naopak?

Pravdou je, že neexistuje jediná věta v našich knihách, kterou bychom mohli přisoudit pouze jednomu z nás. Oba skutečně píšeme o všem, tvoříme rovnoprávně, nerozlišujeme ženská a mužská témata. Dohromady sestavujeme už samotný příběh, když ho vymýšlíme, ještě než sedneme k počítačům.

Vždy, když se blížíme ke konci nějaké naší knihy, vše ostatní jde stranou. PŘestÁvÁme ŽÍt normÁlnĚ. Nemyjeme nádobí, nepereme, neuklízíme. Musíme jen psát a psát.

Vaše nejnovější kniha se jmenuje Lazar, kde se vzal ten biblický motiv, myšlenka oživení mrtvého?

Příběh Lazara nás vždy trochu znepokojoval. Ten člověk zemře a pak je přinucen vrátit se do světa živých, Ježíš na něj volá vstaň, Lazare. On skutečně vstane – ale my už nevíme, co se s ním dělo dál. V našem příběhu se zamýšlíme nad tím, zda je touha vstát z mrtvých vlastně dobrý nápad nebo naopak noční můra.

Zdá se, že ve vaší už tak velmi temné tvorbě stále více přitvrzujete…

My píšeme o násilí nikoli proto, že bychom si v něm nějak libovali, naopak, jelikož nás děsí. Proto ho chceme prozkoumat, poznat zblízka. Protože nejvíc se bojíme neznáma. Je to způsob, jak se vypořádat se strachem z toho, co se na světě děje, se strachem ze zla a násilí, které nás, bohužel, obklopuje. My nechceme zlo přikrášlovat nebo ho nějak romantizovat, ani z něj dělat něco stravitelnějšího, i proto děláme velmi intenzivní rešerše, čteme pitevní protokoly, mluvíme s kriminalisty a lékaři, navštěvujeme místa činu, byli jsme ve vězení, učíme se zacházet se zbraněmi. To vše proto, aby náš popis byl co nejautentičtější. To je asi důvod, proč naše knihy působí tak děsivě. Už nejednou jsme slyšeli od lidí, kteří se ve světě násilí pohybují, že mají naše knihy rádi proto, že popisujeme zlo takové, jaké opravdu ve skutečnosti je. Navzdory vší temnotě si ale myslíme, že píšeme vlastně optimistické příběhy, protože nakonec se vám dostane odpovědí, a v chaosu je opět nastolen řád a klid.

V Česku je severská krimi velmi oblíbená, jak velkou tradici má vlastně ve Švédsku?

Detektivní příběhy mají u nás opravdu velmi dlouhou a silnou tradici, a to jak v dobrém, tak ale svým způsobem i špatném, protože jako autoři jste tím zároveň trochu svázáni. Historii švédské krimi začala psát někdy už v šedesátých letech dvojice Sjöwallová a Wahlö, což jsou mimochodem jména, která umí správně vyslovit jedině Švédové. Už když jsme my dva byli ještě hodně mladí, ani jsme se neznali, bydleli jsme v různých částech Švédska, měli jsme jedno společné – každé léto jsme jezdívali na kole do knihovny a půjčovali si tam detektivky právě od téhle autorské dvojice. To oni přišli s myšlenkou příběhů, v nichž figurují obyčejní policisté, lidé jako my, narozdíl od britské tradice, kde figurují většinou aristokraté. Navíc se tu objevuje prvek jakési kolektivní zodpovědnosti za vše špatné, co se děje ve společnosti. Ve stejném duchu pak rozvíjí detektivku i Henning Mankell a samozřejmě Stieg Larsson. My jsme vnesli do švédské krimi skutečný thriller, tím, že píšeme v přítomném čase, takže člověk je přímo vprostřed dění.

Dá se hovořit i o nějaké jazykové či slohové tradici severské krimi?

Náš styl asi není zrovna typický pro švédskou literaturu, protože chceme našim knihám dát rychlé tempo a zároveň i psychologický základ, aby bylo jasné, kdo jak a proč jedná. Chceme čtenářům nabídnout úžasnou jízdu. Píšeme takové knihy, jaké bychom si sami chtěli přečíst. Máme velkou zálibu v amerických thrillerech, ale možná tím, že píšeme o Švédsku, stáváme se součástí švédské tradice. Z ní si přebíráme to, že detektivka se stává platformou pro diskuzi o společenských problémech a morálních dilematech.

Nedávno vyšla v Česku kniha Odkaz Stiega Larssona, v níž se vrací k vraždě švédského premiéra Olofa Palmeho. Je tato událost ve Švédsku stále živá?

Možná to nebude znít nijak povzbudivě, ale ve Švédsku vyšlo na toto téma už takových knih a publikací, a přesto to nic nemění na faktu, že už jsme tak nějak přijali myšlenku, že se nikdy nedozvíme pravdu. Je to naše národní trauma. Smířili jsme se s tím, že tahle rána se nikdy nezahojí. V dektektivce se vám odpovědi dostane, proto je nejspíš tento žánr tak oblíbený. Záhada je vždy rozluštěna. Realita je bohužel jiná.

Co jste říkali na filmové ztvárnění vaší knihy Hypnotizér?

My jsme se na něm vůbec nijak nepodíleli. A musíme říct, že ten příběh vůbec nepoznáváme. Máme ale radost z toho, že v Hollywoodu se teď ve spolupráci s Paramount pictures připravují další celovečerní filmy podle našich knih, počínaje Písečným mužem, a také seriál, ten by měl začínat Hypnotizérem. A v tomto případě s námi probírají scénáře opravdu detailně. Ačkoli samozřejmě netušíme, jaký bude výsledek, spolupráce s nimi je úžasná. My film oba zbožňujeme, nemáme problém s tím, že to jsou rozličné žánry a tím pádem jedna věc může vyznít pokaždé jinak. Možná je načase, abychom se my, spisovatelé vzdali své obsese mít kontrolu nad věcmi.

Necíte se, doufám, vyčerpáni popisováním osudů Joony Linny, protože to by mnoho čtenářů oplakalo…

Vždy, když se blížíme ke konci nějaké naší knihy, zvlášť u té poslední to bylo velké vypětí, vše ostatní jde stranou. Přestáváme žít normálně. Nemyjeme nádobí, nepereme, neuklízíme. Musíme prostě jen a jen psát, to nutkání se nedá nijak ovládnout. Když je pak kniha hotová, máme pocit, že už ze sebe v životě nevypravíme jedinou větu. Začneme prát, pustíme myčku, roztřídíme PET lahve a sklo a odneseme je do kontejnerů a do sběrného dvora. A uplynou dva dny a píšeme znovu. A zase jsou tu Joona Linna a Saga Bauerová. Protože s nimi nejsme zdaleka ještě hotoví. Navíc oni nás tak baví, že si ani neumíme představit, že bychom je opustili. Budeme o nich psát, dokud nás to bude bavit.

 

   Fotografie: Ewa Marie Rundquist