Zbavte se blbců a uspějete, radí „ostravsky cyp“ Ladislav Větvička
City-Dog.cz | pražský žurnál
1
30.05.2019

Zbavte se blbců a uspějete, radí „ostravsky cyp“ Ladislav Větvička

Zbavte se blbců a uspějete, radí „ostravsky cyp“ Ladislav Větvička
Pracujte střídmě, cestujte, bavte se a užívejte života, dokud to jde. Zítřek už nemusí přijít. V tomto duchu začíná kniha Tajemství bohatých (Ostravaku), kterou napsal „ostravsky cyp“ Ladislav Větvička. Letos v březnu vyšlo aktualizované vydání. První verze se přitom datuje do roku 2010.

Pracujte střídmě, cestujte, bavte se a užívejte života, dokud to jde. Zítřek už nemusí přijít. V tomto duchu začíná kniha Tajemství bohatých (Ostravaku), kterou napsal „ostravsky cyp“ Ladislav Větvička. Letos v březnu vyšlo aktualizované vydání. První verze se přitom datuje do roku 2010.

Chcete-li tedy změnit svůj život nebo máte pocit, že se vám štěstí vyhýbá, nechoďte na předražené koučovací kurzy. A zapomeňte na rady drahých manažerů, jak být úspěšný. Tahle kniha je přesně pro vás. Autor, cestovatel, spisovatel a bloger roku Ladislav Větvička, vlastním jménem Vladimír Olšák, tvrdí, že teprve teď je s knihou spokojený, protože jde o „komplexní materiál, pokrývající život člověka od malého děcka až po populární pozici rentiéra.“

Sedíme v hospodě pod hradem Buchlov, kde měl Vladimír přednášku pro znalce a milovníky moravského vína, podává mi čerstvě vytištěné vydání knihy Tajemství bohatých a tvrdí, že do knihy zapracoval mnoho věcí, rad a postupů, u kterých si za ta léta ověřil, že fungují.

Pozor na ostravštinu. Jste připraveni?

„Dluho sem přemyšlal, čim se spokojeni lidi liši od tych, keři si furt stěžuju na to, že jini se maju lip. Tuž a z takeho přemyšlani a zkumani vznikla tato knižka,“ vysvětluje Vladimír.

„Roky sem robil v ameryckych softwarovych firmach nebo třeba ve firmě, kera trenovala obchodniky a manažery. Postupně sem zjišťoval, že osumdesat procent věci, kere nas chtry stryk ze Zapadu učil, tady vubec nefunguje. Tam někde se datuje začatek uvah o knižce, kde bych naopak zhrnul věci, kere funguju,“ dodává.

Hledejte zkratky, nechoďte jak osel celu dluhu cestu. Delegujte nepodstatnu robotu na jine. Nebuďte enem zaměstnanec.

Zdá se vám jazyk nějaký jiný? Jde o lašský dialekt, dnes už pomalu mizející. A připravte se, že v knize si ho užijete. Tímto dialektem je totiž psaná celá kniha. Ale nebojte, čte se to jedním dechem.

Věděli jste, že základní zásadou takzvané ostravštiny jsou chybějící dlouhé samohlásky? Všechna slova se vyslovuji rázně a krátce, „bo neni čas“, jak říká autor, který vládne dialektem psaným i mluveným. Slyšet od něj ryzí český jazyk, to se hned tak někomu nepodaří.

Kniha je oslavou lásky k životu a životního optimismu. Bez patosu a s drsnou upřímností . Aniž byste při čtení měli pocit kýčovitého moralizování. Kdo zná „Větvu“, může potvrdit, že pro sarkasmus a černý humor nechodí daleko. „Napište si seznam lidí, s keryma se stykate a zrobte si analyzu, kolik z nich vam v poslednim měsicu zrobilo radost a kolik enem zbytečnu robotu. Budete se divit, těch protivnych nebyva vic jak dvacet procent. Tuž co s tym? Řešeni je jednoduche. Přestaňte se s nima stykat. Vyhněte se takym mamlasum. Nestoji vam za to kazit si život,“ dočtete se v knize. No a kdyby se v té skupině náhodou ocitnul váš partner? Těžké, že? Chyby dělá každý, vysvětlete mu tenhle zákon. Je šance, že si partner uvědomí chyby a změní se. A pokud se váš partner nepřesune do skupiny lidí, přinášejících vám radost? „Vymažte ho ze svojeho života,“ stojí v knize. Prostě neztrácejte čas s lidmi, se kterými vám není dobře! Život je totiž příliš krátký na to, abychom neustále bojovali s nespokojeností.

Přetížení blbci

Připravte se na spoustu užitečných rad, vtipně formulovaných a hlavně zasazených do širokého kontextu. U většiny z nich si přitom řeknete, že je to nad slunce jasná věc. Jenže pak začnete přemýšlet, proč se tím vlastně nikdy neřídíte. Tak třeba základem dobré organizace času je zlikvidovat vše, co vás brzdí a nevede přímo do cíle.

„Byt přetiženy a unaveny je dneska moderni. Mnoho radobymanažeru robi 8, 10, 14 hodin denně a ještě se tym chlubi, blbci. To, že su přetiženi a zaneprazdněni, to je jejich problem. Obvykle ukazuju svoju neschopnost planovat. Robit cosik nepodstatneho, rozesilat mejly na všecky strany a tvařit se duležitě ještě neznamena, že se to nepodstatne stava duležitym.“

Také si třeba po příchodu do práce jako jednu z prvních věcí otevřete emailovou schránku a začnete vyřizovat emaily? Velká chyba. A po půl hodině se cítíte vyčerpaní? Zhruba tři až čtyři hodiny po probuzení je člověk nejproduktivnější, tento čas je třeba věnovat důležitým úkolům. Žádná nepříjemná rutina by neměla startovat váš pracovní den. I to se zde dočtete.

Hašek byl dokonaly spisovatel, to ale neznamena, že byl dokonaly manžel, zaměstnanec nebo daňovy platce.

„Buďte dokonali v malo věcech, nepokoušejte se byt dokonali ve všem, nema to smysl. Hašek byl dokonaly spisovatel, to ale neznamena, že byl dokonaly manžel, zaměstnanec nebo daňovy platce. Hledejte zkratky, nechoďte jak osel celu dluhu cestu. Delegujte nepodstatnu robotu na jine. Nebuďte enem zaměstnanec, naučte se zaměstnavat jine. Robte enem to, v čem jste nejlepší, a co mate radi. Zaměřte se na klienty, kteři vam přinašaju 80 procent obratu.“

Vladimír se narodil v Ostravě. Ta je pro něj domovem i místem, odkud čerpá svůj drsný humor. „Robil jsem dvanáct hodin denně, snažil se živit staru a děcka a v noci jsem ještě čuměl na jakesik reporty pro šefa. A pak moje unavene tělo řeklo dost. Seděl jsem kajsik na jižni Moravě za volantem auta, pracky se mi klepaly, srdce tluklo jak střelene, byla mi hrozna kosa a přesto sem věděl, že mam horečku jak cyp. Tělo přestalo poslouchat. Tenkrat jsem to považoval za znamku vlastni slabosti. Když nedokažu pracovat tvrdě, nebudu uspěšny. Dneska vim, kaj byla chyba.“ píše ve své knize Vladimír.

Kromě psaní knih a blogů Vladimír hodně cestuje. Živí se prodejem softwaru a vede týmy, které prodávají software a elektroniku. „Dneska vim, že všecky prachy, baraky a jine radosti, kere jsem za svuj život ziskal, nebyly ziskane rutynni dvanactihodinovu robotu v korporaci. Byly ziskane v momentu, kdy sem se za svitani probudil kajsik v malem zapadlem penzionu v Irsku a dostal sem špicovy napad. Nebo diky pohodovym dyskuzim s kamošama v baru s voňavym doutnikem a sklenku whiskey kajsik v Orlickych horach. Jiny super napad přišel nad sklenku vina v rumunskem Banatu. Člověk neni bohaty tym, kolik fyzickych věci vlastni, ale tym, jak dokaže napady převest ve skutečnost,“  říká.

Paretovo pravidlo

Změnit život ze dne na den ovšem není snadné. Podle Vladimíra ovšem stačí začít jednoduchými zásadami. Tak třeba v knize se dočtete o informační abstinencí. Víte, co to je, odstřihnout se na nějaký čas od nejrůznějších zpráv? Určitě to zkuste! „Opravdu potřebujete vědět, kolik je mrtvých na silnicích za poslední víkend? Kdo koho třisknul mačetou v baru v Chomutově? Potřebujete vědět, že na Sumatře bylo zemětřesení nebo v Lybii umřelo dalšich třicet mladych synku v nesmyslne valce?“

A udržujte si čistou hlavu a čistý stůl. To není fráze, v knize se o tom opravdu píše. Na pracovním stole máte mít jen věci, které používáte každý den. „Přestože se to nezda, u vašeho pracovniho stola nebo u plochy vašeho počitača strávite každy den možná vic času, jak ve vaši posteli s vašu staru.“

Základním pravidlem, kterým je třeba se řídit a naučit se s ním žít, je prý zákon 80/20. Jde o zákon přírodní nerovnováhy označované též jako Paretovo pravidlo. Na tento jev totiž upozornil italský ekonom, sociolog a filozof Vilfredo Pareto, když zjistil, že 80 procent bohatství v Anglii bylo rozděleno mezi dvacet procent lidí. Podobný poměr ovšem platil i v jiných oblastech. Třeba že dvacet procent lidí vám způsobuje 80 procent problémů, dvacet procent klientů přináší osmdesát procent obratu, dvacet procent dnů v týdnu přináší osmdesát procent radosti. Nejde přitom o to, jestli je poměr přesně 80 na dvacet či 70 na třicet. „Je třeba si uvědomit, že věci, dny i lidi pro vás nemají stejnou hodnotu,“ vysvětluje Vladimír. V knize je mnoho dalších postřehu.

„Zhruba od třech roku se rodič dostava do role krityckeho buzerujiciho netvora, kery stanovuje mantynely, co všecko děcko može a co nemože. Rodič zde obvykle robi uplně stejnu chybu, tajak šef, kery misto teho, aby řekl podřizenemu, jaky vysledek očekava, v jake kvalitě a kdy, tak popisuje zdluhavě proces, jak by to měl podřizeny robit. Tym padem ovšem podřizenemu ubira zodpovědnost a bere mu sebevědomi a radost. Radost z roboty, radost z vysledku.“

Necítím se dobře, když mluvím se šéfem

„Svojim chovanim, svojima slovama, přikazama, tym všeckym děcka programujeme. Zadavame jim vzorce chovani. Vzorce, kere si ponesu cely život. Vzorce, kerych se da v dospělosti zbavit, pokud ovšem vědi, jak na to. Jenže oni to nevědi. Nikdo z nas netuši, kaj se v nas bere nechuť k tomu či onomu. Proč se necitim dobře, když mluvim se šefem? Proč reaguju tak, jak reaguju? Proč nejsem schopny překonavat překažky?“

„To všecko ma svuj puvod v dětsví. Přibližně od třech roku věku se k děckovi začiname chovat jako ke zviřatku. Odměnime ho za dobry skutek, trestame ho za skutek, o kterym si myslime, že dobry neni.“

„Misto teho, abyzme nechali děcko vyhodnotit svuj skutek samo. A děcko umi byt sebekritycke, když mu dame přiležitost a zaroveň citi, že zme na jeho straně. Chovame se ke svojemu milovanemu potomkovi tajak ku psovi na cvičišťu. Negatyvni odezva na jeho chovani, tedy trest, miva obvykle katastrofalní nasledky na jeho psychyku. Děcko citi, že neni take, jak se od něho očekava a to v jeho nezralem hardysku (mozku) vyvolava pocity viny, frustrace, deprese.“

Trochu depresivní, že? Jak z toho ven? Jednoduše! I vynadat totiž lze tak, že dotyčný vás nebude nenávidět do konce života, případně si z toho neponese nějakou vnitřní frustraci. Bez ohledu na to, zda se jedná o dítě, podřízeného či partnera. Určitě si detailně vybavíte nějakou pekelnou scénu z dětství, kdy na vás křičeli rodiče nebo třeba učitel, je to tak? To je proto, že negativní emoce jako je třeba křik má největší sílu zarýt se do paměti bez ohledu na to, jakou informaci doprovází. A mnoho negativních informací doprovázených negativními emocemi – to je smrt, píše doslova kniha.

Knihu si musíte přečíst, stojí to za ten čas. „Zvedněte včil zadek, vyplňte si jednoduchu tabulku. Mista, kera navštivim. Sny, kere si splnim. Robota, keru zkusim. Věci, kere se naučim. Musite to napsat na papir! Bo plan, kery neni v pisemne formě zaznamenany, neni žadnym planem. Nikdy nedosahnete ničeho, pokud to nedokažete zformulovat na papiře.“

„Jakmile si knihu lidi přečtou, už nebudou moci říkat: Ty vole, mi se nedaří, stejně to všechno stojí za hovno, ostatni maju vic štěstí než ja a ničeho nedosahnu, bo je okolo nas stejně všecko zkorumpovane“ vtipkuje Vladimír a dodává: „Život je kratky. Neni čas ztracat čas.“

 

LADISLAV VĚTVIČKA 

 

Vlastním jménem Vladimír Olšák, narodil se v roce 1967 v Ostravě. Je svéráznou postavou ostravského regionu. Jeho texty, kresby, fotografie, hudba, divadelní, filmové scénáře a další a další aktivity si již více než dvacet let nacházejí své fanoušky nejen v Ostravě, ale i v celé České republice a okolních zemích, speciálně v Polsku a na Slovensku. Veřejnosti je znám převážně jako mnohonásobný zlatý bloger roku na serveru iDNES a jako autor jedenácti knih – mimo jiné „Ostravaci sobě“, „Mamulovy děti“, „Tajemství bohatých Ostravaku“, „Osudové setkání 1913“ , „Některe baby su všecky stejne“, „Helmut“, „Šifry Ladika Větvičky I, II a III, „Okolo Rakusko-Uherska“. Jeho texty patří přes veškeré komplikace vyplývající z odlišného dialektu k nejčtenějším textům českého kyberprostoru. V roce 2017 se stal laureátem Krameriovy ceny za nezávislou internetovou publicistiku. 

A jak přišel ke svému jménu, pod kterým publikuje? „Na počatku devadesatek sem robil redaktora v rockovem opavskem radyju Attack a potřeboval sem rychle najit legračni jmeno pro jakysik rozhlasovy dyjalog. Rozhlidnul sem se a prvni, co sem viděl, byla vidlička, keru nechal kolega na taliřku. Hmm, Vidlička, to zni dostatečně blbě, to by šlo, napadlo mě. Ale pak ještě v pruběhu vysilani sem to změnil na Větvička. Tenkrat sem netušil, že to je slavne jmeno českeho spisovatela a botanyka Vaclava Větvičky. Mělo to byt jmeno na jedno použiti, ale z nějakeho neznameho duvodu se mym rozhlasovym kolegum zalibilo a už sem se ho nezbavil. A tak sem ho využil aji v okamžiku, kdy sem v roce 2008 začal publikovat,“ vypráví Vladimír.

 

   Fotografie: Anežka Svobodová pro city-dog.cz