Krkavčí matka: Svoji svobodu odevzdáváme panďulákům v kravatách
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
27.09.2018
Rozhovor

Krkavčí matka: Svoji svobodu odevzdáváme panďulákům v kravatách

Krkavčí matka: Svoji svobodu odevzdáváme panďulákům v kravatách
S Veronikou Hurdovou jsme se sešly v cukrárně na Nových Butovicích. Byla jsem na ni neuvěřitelně zvědavá. Totiž – myslím, že jsem až do nedávné doby byla jediná, kdo její jméno, a hlavně její životní příběh, neznal. A možná je to dobře, protože díky tomu mě víc zajímala ona sama, než Krkavčí matka, kterou na sociálních sítích sledují desetitisíce lidí.

S Veronikou Hurdovou jsme se sešly v cukrárně na Nových Butovicích. Byla jsem na ni neuvěřitelně zvědavá. Totiž – myslím, že jsem až do nedávné doby byla jediná, kdo její jméno, a hlavně její životní příběh, neznal. A možná je to dobře, protože díky tomu mě víc zajímala ona sama, než Krkavčí matka, kterou na sociálních sítích sledují desetitisíce lidí.

Veronika Hurdová je... Veronika Hurdová. Je to jen jméno.

Na lidech nejvíce obdivuju... když mají otevřené hlavy a smysl pro humor, jsou čestní a dostojí svým slovům.

Děti jsou úžasné v tom, že... jenom jsou.

Moje ráno začíná tím, že ... se snažím rozlepit oči a setřást ze sebe tři rarachy, kteří se mě snaží vytáhnout z postele a nechtějí mi udělat snídani.

Usínám s tím, že... přemýšlím, jestli den, který jsem prožila byl tak moc v pohodě, že vidina, že se zítra neprobudím, je v pořádku.

Vychovávat děti znamená... být vedle nich, když vás potřebují a chovat je tak dlouho v náruči, až jsou připravené ji opustit.

Když mám deset minut jenom pro sebe, tak … sedím a koukám do zdi. (smích)

Kdybych měla celý volný den pro sebe, tak... nedělám nic speciálního.

Naposledy jsem se od srdce smála, když... jsem si pustila stand-up comedy Adély Elbel. To jsem se za břicho popadala.

Zaručeně mě naštve… nic moc. Do stavu naštvání se dostávám málokdy a když už, tak je to většinou sama na sebe.

Vždycky mě překvapí... těžko říct, protože by mě to pak nepřekvapilo. 

Na Praze mám nejradši… lidi, kteří jsou mi blízko.

Knížka, která mě nejvíc ovlivnila… bývá většinou ta poslední, kterou jsem přečetla. Teď naposledy mě nejvíce zaujala knížka Sapiens.

Často mám chuť … na kafe.

Když píšu svoje knížky, tak... jsem ve zvláštním stavu vědomí a mám pocit, že je nepíšu já, že jsem odpojená od své osoby a napojená na něco jiného a vůbec si nepamatuju, o čem jsem je napsala.

Před vydáním... se neděje nic zvláštního. Já jsem strašný flink. A termíny jsou mi víceméně jedno. (smích)

Můj život teď a před deseti lety je jiný… asi úplně ve všem, stejně jako bude jiný za deset let. Nebo za rok nebo zítra.

Spousta lidí si o mě myslí… to byste se museli zeptat jich! Někteří si myslí, že jsem fajn, jiní že jsem úplně blbá a přes sociální sítě se mi to nebojí napsat.

Být mámou tří dětí... je jedna z nejlepších věcí v mém životě.

Až budu stará, tak… to bude strašně supr. Budu chodit s bábama na drb, budu vstávat tak v deset, budu chodit na náves na kafe, pak se odplížím někam pod olivovník a citrónovník, k chatce, kterou budu mít na pobřeží Atlantského oceánu a budu sepisovat memoáry, večer budu pít víno s nějakým dědkem, který tam bude bydlet se mnou.

Když mám špatnou náladu, tak... se za to nepeskuju. Sednu si tam sama se sebou na to dno, a koukám, jak brečím a jsem nešťastná a říkám si: Verunko vybreč se, zítra to bude dobrý.

Láska je... veliká věc. Podle mě je to hybná síla ve vesmíru. Vědci pořád zkoumají, co je ta nejmenší částečka hmoty a ještě na to nepřišli. Někteří z nich si myslí, že je to informace a já si myslím, že dojdou k tomu, že je to láska. 

Smrt... by se podle mě neměla používat jako samostatný termín. Měla by se brát jako součást života. Myslím, že kdybychom každý řekli: Ahoj smrti, já jsem Veronika a pojď si se mnou sednout ke stolu, že by náš život byl láskyplnější, smířlivější a pokornější.

Svoboda... je pro mě důležitá hodnota. Tím, že jsem na mateřské, tak to téma teď hodně vnímám u dětí, kterým se snažím tu svobodu dávat, protože mám pocit, že čím víc důvěry člověk v děti vloží, tím víc oni můžou být svobodnější a zároveň si stanovují vlastní mantinely, takže jsou i zodpovědnější. Taky mám pocit, že se svobody hodně vzdáváme. Máme pocit, že za nás někdo spoustu věcí vyřeší. Že Benu lékárna se sloganem „Vaše zdraví si bereme na starost“ vyřeší naše zdraví. Že školy za nás vyřeší to, že do nás nalijí vědomosti, a my se pak už nebudeme muset vzdělávat, rezignujeme na proces vzdělávání. Vzdáváme se svobody v tom, že ji předáváme panďulákům v kravatách, kteří rozhodují o našich životech.

Práce... říkám aktivitě, která vede k tomu, abych získala peníze. Jinak ten termín už příliš nepoužívám. Neberu to jako prudu. Je to zdroj radosti.

Uživit se blogem... v Čechách jde a jsem za tu možnost ráda. V současné době se to protíná s tím, co mě baví dělat, a za to jsem vděčná. Nicméně jsem došla do fáze, že se to nebudu bát opustit, až mě to přestane bavit. Čím dál víc si uvědomuju, že Krkavčí matka nejsem já. 

Klasická forma vzdělávání... není špatně. Myslím si ale, že nevyhovuje všem, a projevuje se to tak, že jsou pak ve třídách takoví ti kverulanti, kterým všichni říkají, že z nich nic nebude – většina z nich pak ale začne třeba podnikat. A nebo to jsou hodné holky jako třeba já, mají výborné známky, ale v osmnácti najednou nevědí, co mají dělat, protože zapomenou, kým byly. A pak si na to složitě rozvzpomínají, platí si drahé on-line kurzy a psychology.

Domácí vzdělávání... pomůže tomu, aby se člověk neoddělil sám od sebe. Rozhodli jsme se pro něj formou střídání si dětí se dvěma dalšími rodinami. Snažíme se jet formou, která se asi nejvíc blíží unschoolingu, uvidíme, jak nám to projde na přezkoušení. 

 

   Fotografie: Nakladatelství Dcera sestry