Kompromisy ve vztahu nefungují, říká kouč
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
21.11.2018
Rozhovor

Kompromisy ve vztahu nefungují, říká kouč

Kompromisy ve vztahu nefungují, říká kouč
Ve chvíli, kdy začneme dělat kompromisy, tak se jeden potlačuje, myslí si kouč Michal Bartoš. V posledních pár letech se s kouči, skorokouči a možná i některými antikouči – jestli bychom to takto mohli nazvat – roztrhl pytel. Důvodem expanze této profese je možná to, že dnešní doba nás nutí obracet se více k sobě, na své cestě často tápeme, hledáme inspiraci a rady. A tak jsem se s jedním takovým koučem setkala, abych se ho zeptala, jak to s tím koučováním vlastně všechno je. Michal Bartoš – kouč a mentor – byl mým dalším milým zpovídaným.

Ve chvíli, kdy začneme dělat kompromisy, tak se jeden potlačuje, myslí si kouč Michal Bartoš. V posledních pár letech se s kouči, skorokouči a možná i některými antikouči – jestli bychom to takto mohli nazvat – roztrhl pytel. Důvodem expanze této profese je možná to, že dnešní doba nás nutí obracet se více k sobě, na své cestě často tápeme, hledáme inspiraci a rady. A tak jsem se s jedním takovým koučem setkala, abych se ho zeptala, jak to s tím koučováním vlastně všechno je. Michal Bartoš  kouč a mentor – byl mým dalším milým zpovídaným.

Michale, prozraďte mi na úvod – čemu všemu se věnujete?

Už 20 let se věnuju firemním vztahům, děláme kurzy teamové spolupráce, teambuildingy, akce pro firmy. No a potom se věnuju vztahům obecně. Je to už pár let zpátky, co jsem založil FB Smysluplné vztahy, čas od času vztahy koučuju. Ale ne ty párové, zaměřuju se hlavně na vztah k sobě samému, protože odtud vše vychází.

Dobře. Nebavme se chvilku o koučovaných, ale o vás. Co vás vedlo k tomu věnovat se koučingu? Touha po moci, po uznání, po chvále... Kde je ten motiv?

Začal jsem se o to zajímat proto, protože jsem často na firemních akcích viděl, že lidé řeší firemní potíže, ale tlačí se jim do toho osobní věci. A někdy měli touhu to sdílet. Začal jsem třeba pozorovat některé dvojí efekty – všiml jsem si, že jsou lidé, kteří jsou úspěšní v managementu, ale v domácí sféře to mají jinak.

Jak?

Uvedu příklad – setkal jsem se ženami, které byly úspěšné, měly dost vysoké pozice i platy, ale v osobním životě jim to nefungovalo, protože neměly ty správné partnery. A pro udržení vztahu byly ochotné jít dost daleko. A to tak daleko, jak by v práci nikdy nešly. Tam si hranice hlídaly.

A proč si myslíte, že je pro ně těžké si hranice uhlídat i v soukromém životě?

V soukromém životě do toho vstupují osobní programy. V práci už jsou naučené jinak. Často tam byla snaha dívat se ven, koukat se jen na část partnerova hřiště, hrát si trochu na oběť. Nebyla tam ochota a schopnost vzít život do vlastních rukou.

Kdo koučuje vás? A pokud vy sám sebe, vedete k tomu i svoje klienty?

Jasně, vedu. Když se zamyslím, „koučování“ je od určité chvíle otázka životního postoje (stylu). Vnímám, co o mně životní situace, kterými procházím, vypovídají, co mi říkají. Jsem ochotný vidět, co mi nefunguje. Ty otázky vyvstávají samovolně v závislosti na tom, co se mi děje. A  samozřejmě i já mám svojí supervizi, nejsem děd vševěd.

To jste mi nepřímo odpověděl na jednu z mých otázek, a to, z čeho ve své práci vycházíte. Někteří psychologové nebo koučové totiž vycházejí ze synergie více oborů... 

Určitě jsou klíčové moje životní zkušenosti nejen ve firemní, ale i osobní oblasti. Kdyby mi bylo 25 let, nikdy bych tohle dělat nemohl. Rozhodl jsem se pro to někdy před čtyřicítkou. A mám už nějaký typ životních zkušeností, které by mohly být pro některé inspirativní. Samozřejmě mám koučovací výcvik a znám různé techniky, nicméně to nepovažuji za tak podstatné. Jedinečnost kouče je v jeho osobnosti – to platí obecně, nemluvím jen o sobě. Důležitý je výsledek při práci s klienty. Vnímám, že klientům má práce pomáhá, a to je pro mne stěžejní zpětná vazba.

Co je obsahem, náplní vaší stránky Smysluplné vztahy?

Vztah sám k sobě. Přijetí sebe – to je prvotní věc. Je dobré, aby se člověk přijal takový, jaký je. Aby pochopil, že na něm nic není špatně a že je potřeba přijmout i to, co na sobě nevnímám jako ideální, tzn. svoje stíny apod. A jak už říkal C. G. Jung – Raději celistvý, než dobrý.

A co na vás není ideální?

(smích) Na mně? Že by to byla taková veřejná terapie? Někdy mám sklony k odkládání věcí. Občas stresuji okolí, když balím na dovolenou. Někdy jsem málo trpělivý.

(smích) Omlouvám se za zvědavost, povídejte dál...

Lidé se často snaží skrývat svoje stíny, potlačovat je. Mají tendenci je nevidět. Chtějí na sobě vidět jen to dobré. V životě každého z nás jsou určitě situace, za které se třeba i stydíme, ale měli bychom si za nimi stát, protože v té době jsme to jinak řešit nedokázali, něco nás formovalo apod. I v tomhle bychom se měli přijmout. Každá negativní stránka osobnosti se dá proměnit v něco pozitivního a tvůrčího. Často právě v našich stínech je největší prostor pro náš vlastní rozvoj.

Zajímá mě – chtějí na sobě lidé opravdu pracovat, nebo si chtějí prostě jen postěžovat, poklábosit...

S každým, kdo nechce udělat opravdovou změnu, odmítám spolupracovat dál.

Fakt?

Ano. Ve chvíli, kdy na sobě nechce pracovat, je to zbytečná práce a ztracený čas nás obou. Přichází třeba i tací, kteří se chtějí jen nechat táhnout. Ale víte, jak to je – nejlepší kouč je líný kouč. Nechává pracovat klienta.

Víte, já kolikrát potkávám lidi, kteří mají načteno všechno možné, ale stejně jim to v životě nějak dře. Mám pocit, že aby člověk byl opravdu autentický, musí projít nějakou zásadní zkušeností a prožít nějaký syrový vnitřní převrat. Ten žádné přednášky ani knížky nenahradí.

Jasně. Ke mně často chodí lidé, kteří o všem všechno ví. Řeknou – joo, to vnitřní dítě... já vím. Zacitují vám z Junga. A já se jich ptám – a proč vám to teda pořád nefunguje?

A proč jim to nefunguje?

Oni si sice všechno vysvětlí, všechno si načtou, ale chybí tam ten prožitek. Je to jen jiná forma úniku, jiná forma hry.

Když se na chvilku budeme bavit o vztazích jako takových. Co si myslíte o kompromisech ve vztahu?

Kompromis nefunguje. Ve chvíli, kdy začneme dělat kompromisy, tak se jeden potlačuje. Lidé dělají kompromisy, protože mají strach z toho, že by o partnera přišli. Pak jeden kompromis stíhá druhý a nakonec není spokojen ani jeden. Přichází pak po 10, 15 letech vztahu a neví, co chtějí. Neví, co je vlastně jejich a co partnera.

Máme pořád tendenci si myslet, že se to zlepší...

No ano. Přichází ke mně třeba ženy, které už na začátku vztahu viděly, že se k nim partner nechová úplně hezky, ale myslely si, že je třeba jen takový nedomazlený, že si ho vymazlí a že to bude lepší. Ale ono je to po deseti letech ještě horší. Nic se nezměnilo. A šroub se ještě více utahuje s nějakým dalším závazkem – dítětem, hypotékou. Pak narůstá pocit, že teď už prostě musím. Vezměte si třeba rituály na začátku vztahu. Chlap, který v životě nebyl v divadle, jde najednou čtyřikrát do měsíce do Národního. A když to po něm ta žena chce po roce znovu, tak neuspěje. A kde je ten chlapík, který měl tak rád kulturu? (smích)

Kdy se to člověku stane, že se od sebe tak moc vzdálí, tak moc se potlačí?

Myslím, že v dětství, kdy jsou nám zakazované naše autentické pocity. Kdo z nás vyrůstal v tom, čemu se říká bezpodmínečná láska? Asi málokdo. Rodiče vám vysvětlí, co máte cítit, co máte dělat, jak se chová hodný kluk, jak se chová hodná holka – prostě za jakých podmínek přijde láska. A když se tohle naučíte, tak v dospělosti jedete už jen podle toho. A není úplně jednoduché to opustit.

Někdy mi připadá, že pořád něco řešíme, že třeba naši prarodiče tolik neřešili. Že prostě žili...

Já bych teď nerad zacházel do nějakých ezoterních pojmů. Ale myslím si, že energie doby je jiná, že duch doby je jiný. Já nevím, jestli oni to neřešili. Pokud se bavíme o lidech, kteří zažili válku, tak tam prožíváte úplně jiné věci. Oni určitě vztahové věci také řešili, ale právě třeba tím kompromisem. Dneska lidé víc řeší sebe, začíná jim vadit více věcí, proto je více rozvodů apod. Také se říká, že lidé dneska nevědí, co chtějí, kam jdou.

A víte vy, kam jdete a co chcete?

Jdu cestou zjednodušování života. To je nepřenosná zkušenost a asi se i těžko popisuje. Když začnete na věci nazírat určitým typem pohledu, zjistíte, že spousta věcí odpadne. Že se můžete radovat z věcí, které jsou jednoduché a relativně malé. Že radost a spokojenost přichází v každodennosti.

Pracujete, jak se zdá, jenom mentálně. Jak si odpočinete?

Rád chodím po horách, do přírody. Loni jsem začal víc běhat. Vždycky jsem to považoval za méněcenný pohyb. Ale pak jsem pochopil, že to člověku vyčistí hlavu. (smích) Hlavně žiju a užívám si život. To je největší relax. Souvisí to se zjednodušováním, jak jsme o tom mluvili. Dnes se tomu říká žít přítomnost, nebo být v přítomnosti – každý okamžik. S partnerkou, s dětmi, v práci. Prostě si život užít, i když každý den není slunečno.

 

Další užití materiálů city-dog.cz je možné pouze s písemným souhlasem redakce. Více zde.

   Fotografie: Jan McGregor pro city-dog.cz