Kočičí hlavy, mramor, zámková dlažba. V Praze šlapeme i po staletých pokladech!
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
27.10.2018

Kočičí hlavy, mramor, zámková dlažba. V Praze šlapeme i po staletých pokladech!

Kočičí hlavy, mramor, zámková dlažba. V Praze šlapeme i po staletých pokladech!
Těžko říct, proč zrovna o dlaždičích kolují všechny ty fámy. Vždyť víte, ty o jejich nevybíravém slovníku. Když se ale kouknu, po čem v Praze vlastně šlapeme, a představím si, jak skládám vkleče jednu kostičku ke druhé, v prachu a špíně, záda mi smáčí pot a déšť, kolena bolí jak čert – asi bych taky pěkně nadávala! Mimochodem, podívali jste se vůbec někdy pořádně, jaký skvost máte pod nohama, když probíháte Starým městem z jedné schůzky na druhou? Měli byste. Pražská mozaiková dlažba je totiž světový unikát!

Těžko říct, proč zrovna o dlaždičích kolují všechny ty fámy. Vždyť víte, ty o jejich nevybíravém slovníku. Když se ale kouknu, po čem v Praze vlastně šlapeme, a představím si, jak skládám vkleče jednu kostičku ke druhé, v prachu a špíně, záda mi smáčí pot a déšť, kolena bolí jak čert – asi bych taky pěkně nadávala! Mimochodem, podívali jste se vůbec někdy pořádně, jaký skvost máte pod nohama, když probíháte Starým městem z jedné schůzky na druhou? Měli byste. Pražská mozaiková dlažba je totiž světový unikát!

Praha v kostce

Paradoxem je, že většina z nás dlažební kostky zaznamená nejčastěji ve chvíli, kdy si na nich málem zlomí nohu. To je pak z každého rázem dlaždič (mimochodem slovo sprostý ve spojení s touto profesí ve skutečnosti značí původ, tedy fakt, že dlaždiči pocházeli z chudých vrstev, nikoli jejich vulgární slovník). Než se z postřelené kozy stane elegantní dáma, trvá to roky, o tom ví své každý, kdo kdy zkusil balancovat na kluzkých šutrech na jehlách! Pražská dlažba však nejen excelentně láme podpatky, ale především je nádherná na pohled. A taky nesmírně cenná, historicky významná a skvěle doplňuje kolorit Prahy a spoluvytváří její genius loci.

Koňská noha či kočičí hlava?

Než se objevila dlažba, byly ovšem cesty samý prach či bahno, až někdo dostal nápad, seběhl k Vltavě a dokoulel odtud pár tun říčních valounů, jimiž blátivé ulice pokryl. Netrvalo dlouho, nějaké to století, a jiný začal kameny opracovávat. Zpočátku jenom nášlapnou, horní plochu kamene, jejíž velikost mimochodem neurčovala lidská noha, nýbrž koňské kopyto. Logicky, město bylo samá bryčka a kobylinec. Mimochodem, víte, jak se téhle nášlapné ploše říká? Hlava. Odtud onen známý název kočičí „hlava“! A proč kočičí? Údajně proto, že těžká kola povozů kamenům (křemenec, čedič a buližník) ulamovala hrany, posléze se zaoblila celá horní plocha. Tento tvar prý lidem začal připomínat morfologii kočičí hlavy. Což by ovšem s „dlažební hlavou“ nemělo nic společného. No, vyberte si!

Progresivní Leopold

Slavná mozaiková dlažba se v Praze objevila v polovině 19. století. Jako první vyskládal kostky do obrázku údajně dlaždičský mistr Leopold Bock, kterého roku 1820 povolalo z Vídně České gubernium, aby zavedl „progresivní metody dláždění“ a vyškolil další dlaždiče. Těch tu, ostatně stejně jako dnes, bylo pomálu, ještě v půli 15. století jich bylo na celou Prahu jen sedm!

Pražská mozaika je typicky dvoubarevná – růžová a šedá. Čistě bílá zdobila chodníky jen u významných budov, například před Obecním domem, nebo u Nové radnice na Karlově náměstí. Od poloviny 19. do poloviny 20. století vzniklo množství mozaikových vzorů, které jsou v evropském kontextu naprosto ojedinělé. Pro ty častěji opakované se ustálily názvy, jako třeba sedmdesátka s dámou, kříže nebo draci v rámech, ale existuje řada jedinečných skladeb, které se vyskytují jen v jednom městě, či dokonce jen před jedním domem.

Metropole z mramoru

„Dostatek kvalitního mramoru z lomů, které nebyly od centra příliš vzdálené, a snaha reprezentovat umožnily masivní rozšíření štípané mozaikové dlažby na většině chodníků ve městě,“ píše ve své publikaci o pražské mozaice Ladislav Špaček z Národního památkového ústavu, odborník na slovo vzatý, dnes už v důchodu.

Proslulý slivenecký mramor se těžil už od 13. století v lomech nedaleko obce Lochkov, dnes můžete navštívit část Cikánku mezi Lochkovem a Ořechem. Mramor Pražany natolik uchvátil, že město roku 1879 zavedlo tuto mozaiku všeobecně. Zkrátka se nařídilo, že dláždit chodníky se bude jen z mramoru a basta!

Ručně štípané kostky neměly pravidelný tvar a daly se tak z nich skládat i velmi složité obrazce. Dnes můžete v Praze pod svýma nohama spatřit na pětadvacet vzorů, nejsložitější je asi mozaika ve tvaru hvězdy, která je třeba před poštou v Jindřišské ulici. Ovšem než začali dlaždiči vytvářet z chodníků takovéto umělecké kousky, zažili mnoho neúspěšných pokusů. Už jen pro tu výdrž bychom se na ně měli dívat spíše jako na tvůrce krásy a neomílat furt dokolečka jen ty pomluvy o jejich mluvě!

Nemají to jednoduché, tihle dlaždiči. Nováčci se od zkušenějších učí v podstatě jen při práci, od 90. let nemají svůj učební obor. Zájemci se stejně nehrnou. „Za ten den toho máte dost, když máte udělat nějakých osm deset metrů. Když děláte vzory, tak to nedáte,“ komentuje jeden z nich, pan Slavíček. „Původní chodník se kompletně vybourá, vytvoří takzvaný kufr, vytěží se původní podkladní vrstvy, a nahradí novými. Znovu se posadí obrubníky, vyrovnají se, a zahájí pokládka dlažeb,“ vysvětluje mistr. Krychlička ke krychličce, je to vskutku těžká práce, trpí kolena i záda.

Asfaltové šílenství

20. století a zvláště doba socialistická vtrhly do měst s asfaltem a pražská prostranství proměnily v tmavošedou (s)poušť. Ty tam jsou naštěstí doby, kdy se vytrhaná dlažba prodávala do Německa, kde byla ceněna právě pro svou patinu a byla použita pro úpravy historických měst. Karta se obrací a dlažba vplouvá zpět do ulic metropole. Za zachování její historické podoby bojují, jak jinak, památkáři. Spousta lidí si myslí, že nám všem jen komplikují bytí, klopýtat po pražském kostkodromu je někdy o život. Ale stejně jako historická stavba či nábytek nemohou být technicky poměřovány s produkty naší doby, nelze přece chtít po historickém centru, aby se přeměnilo ve výspu moderny. „Starat se o kulturní památku nám ukládá zákon,“ říká Andrea Holasová z ÚOP v Praze. „Jsme vázáni i mezinárodními úmluvami, máme zodpovědnost dělat monitoring, a stejně tak Praha má povinnost starat se o svěřený statek zapsaný na seznamu UNESCO.“

Staré z nového neuděláš

Opravy pražských chodníků včetně těch s mozaikou zajišťuje Technická správa komunikací Magistrátu hlavního města Prahy. Pokud někde leží původní dlažba nebo její zbytky, musí být provedena fotodokumentace, poté kostky vytříděny, očištěny a uloženy u TSK. Kdekoli to jde, měl by být totiž znovu použit původní materiál. „Pro nás by bylo ideální dlažbu zabetonovat, ale bohužel to není možné kvůli historickému rázu města. Musíme dodržet nejen samotnou historickou mozaiku, ale i způsob uložení,“ říká mluvčí TSK Barbora Lišková.

Udržovat staré je složitější než pečovat o nové, to víme všichni. Snaha je, typickou růžovošedou však vytlačuje kombinace bílé a šedomodré ze slezského mramoru, přestože slivenecký mramor jako materiál stále existuje. Navíc zatímco původní ručně štípané kostky mají nepravidelný tvar a kladly se na výšku, ty moderní řezané jsou téměř dokonale čtvercové, většinou 6x6 cm, a kladou se na plocho, na výšku mají zhruba 4 cm. Boční strany jsou hladké, jen horní a ložná plocha, vzniklé sekáním, hrubé. Nejen že se snadněji vyviklají, ale především z nich většinu starých vzorů nelze ani při vší snaze provést. I proto památkáři usilují o zachování původní dlažby, kdykoli je to jen trochu možné.

Mějme pochopení, když se v ulicích objeví hromádky kamenů, a když se staré chodníky budou znovu a znovu rozpadat a znovu a znovu opravovat. Drnčení pneumatik a kufrů po dlažebních kostkách leze možná leckomu na nervy, ale nezapomeňte, že tímto jedinečným zvukem rezonuje pouze jedno jediné město na světě!

Víte, kde najdete nejstarší dlažbu v Praze?

U Svatováclavského vinařského sloupu před kostelem sv. Františka Serafinského u Karlova mostu. Položili ji středověcí dlaždiči už před 650 lety. Pochází z Juditina mostu, jenž stával v místech toho Karlova od druhé poloviny 12. století. Diabasová dlažba vznikla někdy po r. 1272. V roce 1903 se ji při stavbě kanalizace podařilo objevit a později přenést k viničnímu sloupu se sochou sv. Václava na Křižovnickém náměstí.

A proč se říká Zlatá Praha?

Před příchodem mramoru se v Praze používaly na dlažbu křemencové kameny okrových odstínů z lomů na Berounsku. Zlatavá barva ulic a náměstí vydlážděných těmito kvádry se lišila od většiny evropských měst, osazených převážně šedými a béžovými pískovci a vápenci. Termín Zlatá Praha tak dost možná pramení právě ze zlatavých odstínů křemencových dlažeb.

Když narazíte na rozbitou dlažbu

TSK zřídila na svých stránkách formulář Hlášení poruch a závad, kde každý může nahlásit závadu různého charakteru. Formulář naleznete zde.

 

   Fotografie: Anežka Svobodová pro city-dog.cz.